ECLI:CZ:US:2006:2.US.181.06
sp. zn. II. ÚS 181/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ch. N., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Pod Terebkou 12, jíž žádá "o zrušení zamítavého rozhodnutí ve věci žádosti o vyznačení oprávnění pobytu podle §87u zákona o pobytu cizinců" a zároveň žádá, aby Ústavní soud předběžným opatřením uložil Oddělení cizinecké policie Brno-město "odložit vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění čj. SCPP-1130/OV-III-2003, a tím mu umožnil setrvat na území ČR do doby uplynutí platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění", spojené s návrhem na zrušení ustanovení §171 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a ozměně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 3. 2006 se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s výše uvedenými požadavky. Je přesvědčen o tom, že postupem Policie ČR, Oddělení cizinecké policie Brno-město, došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z připojených materiálů zjistil následující:
Rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, Oddělení cizinecké policie ve Frýdku-Místku ze dne 15. 10. 2003, čj. SCPP-1130/OV-III-2003, bylo stěžovateli uděleno správní vyhoštění s dobou platnosti na tři roky od nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí. Důvodem byla skutečnosti, že stěžovatel pobýval na území ČR bez platného cestovního dokladu a víza k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Do protokolu o vyjádření účastníka, který byl sepsán dne 15. 10. 2003, stěžovatel uvedl, že na území ČR přicestoval spolu s dalším mužem letecky dne 10. 10. 2003 přes hraniční přechod Praha-Ruzyně na cestovní doklad, který při odbavení předkládal stěžovatelův spolucestující spolu se svým dokladem. Dle sdělení Referátu cizinecké a pohraniční policie Praha-Ruzyně letiště však žádný cizinec stěžovatelova jména uvedeného dne nebyl odbaven. Stěžovatel tak svým jednáním naplnil skutkovou podstatu ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen "cizinecký zákon").
Vzhledem k tomu, že se stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí neodvolal, nabylo dne 21. 10 2003 právní moci.
Stěžovatel dne 14. 10. 2003 požádal o azyl, který mu rozhodnutím příslušného orgánu nebyl udělen. Proti rozhodnutí stěžovatel podal žalobu, která byla zamítnuta, a kasační stížnost, která byla Nejvyšším správním soudem usnesením ze dne 26. 10. 2005, jenž nabylo právní moci dne 21. 11. 2005, odmítnuta pro opožděnost. Tímto dnem stěžovateli skončila platnost víza uděleného v rámci azylového řízení a byl mu vydán výjezdní příkaz k opuštění území ČR s dobou platnosti od 5. 12. 2005 do 2. 2. 2006.
Dne 8. 12. 2005 stěžovatel podal k Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie žádost o zrušení platnosti správního vyhoštění. O žádosti uvedený orgán vydal rozhodnutí ze dne 28. 12. 2005, čj. SCPP-4986/C-252-2005, kterým ji zamítl, neboť důvody vydání rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu ustanovení §122 odst. 5 cizineckého zákona nepominuly.
Odvolání stěžovatele Ministerstvo vnitra ČR rozhodnutím ze dne 16. 3. 2006, čj. OAM-228/M-2006, zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo.
Dne 30. 1. 2006 stěžovatel požádal Oddělení cizinecké policie Brno-město o vyznačení oprávnění k pobytu podle ustanovení §87u cizineckého zákona, což mu bylo údajně dne 6. 2. 2006 ústně zamítnuto. Stěžovatel tvrdí, že proti tomuto postupu podal stížnost.
Ke stížnosti stěžovatele Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno, postup Oddělení cizinecké policie Brno-město přezkoumalo. Přípisem ze dne 10. 3. 2006, čj. SCPP-286/BR-2006, stěžovatele vyrozumělo, že v naznačeném postupu neshledalo pochybení. Uvedlo, že s ohledem na pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění a na základě usnesení Nejvyššího správního soudu vydaného v azylovém řízení je stěžovatel veden v evidenci nežádoucích osob a dne 5. 12. 2005 mu byl udělen výjezdní příkaz s dobou platnosti do 2. 2. 2006. Za této situace je namístě upřednostnit realizaci správního vyhoštění před aplikací ustanovení §87u cizineckého zákona.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně komentuje dosavadní průběh řízení před orgány veřejné moci. Domnívá se, že Policie ČR svým postupem porušila jeho ústavně zaručené právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Domnívá se, že v jeho případě nedošlo k natolik závažnému porušení, že by i nadále trvaly důvody pro správní vyhoštění, resp. pro zásah do výše uvedeného ústavně zaručeného práva. Stěžovatel zdůrazňuje, že má na území České republiky manželku - českou občanku, přátele a bydlení. Připomíná v této souvislosti judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (W. proti Velké Británii, Mokrani proti Francii a Boultif proti Francii), podle níž má být při rozhodování o vyhoštění vzata v úvahu jednak povaha a závažnost spáchaného přestupku, jednak i závažnost obtíží, kterým by manželka žadatele zřejmě byla vystavena v zemi jeho původu. Podle jeho názoru by v případě jeho manželky "nebylo spravedlivé od ní očekávat, že by se přestěhovala do tak odlišné země jako je Nigérie".
Ustanovení §87u cizineckého zákona je zařazeno do speciální části zákona upravující pobyt občana Evropské unie a jeho rodinných příslušníků na území na základě zvláštního pobytového povolení. Vzhledem k tomu, že o stěžovatelově žádosti o zvláštní pobytové povolení dosud nebylo rozhodnuto, je rozhodnutí Policie ČR o nevyznačení povolení k pobytu, podle jeho názoru, v rozporu s ustanovením §87u cizineckého zákona.
Stěžovatel proto petitem ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud nálezem zrušil zamítavé rozhodnutí ve věci jeho žádosti o vyznačení oprávnění pobytu podle §87u cizineckého zákona a zároveň ve smyslu §79 a §80 zákona o Ústavním soudu uložil předběžným opatřením oddělení cizinecké policie Brno-město odložit vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, čj. SCPP-1130/OV-III-2003, a tím stěžovateli umožnil setrvat na území ČR do doby uplynutí platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení §171 písm. a) cizineckého zákona.
K ústavní stížnosti se vyjádřila Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie. Sdělila, že o stěžovatelově správním vyhoštění bylo rozhodnuto Policií ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, Oddělení cizinecké policie Frýdek-Místek, ze dne 15. 10. 2003, pod čj. SCPP-1120/OV-III-2003. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 10. 2003. Stěžovatel uzavřel sňatek s českou státní příslušnicí Z. L., nyní N., dne 26. 11. 2004, tedy v době, kdy již byl z území České republiky administrativně vyhoštěn. Policie ČR v tomto směru odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 108/97). Podle jejího názoru je v posuzované věci rozhodné, že stěžovatel i jeho manželka si při uzavření sňatku museli být vědomi toho, že pokud stěžovateli nebude na území České republiky přiznán azyl, bude muset území České republiky opustit. Přesto i s tímto vědomím sňatek uzavřeli. Z tohoto pohledu nelze zahájením řízení podle hlavy IV. cizineckého zákona, v němž je obsaženo předmětné ustanovení §87u, zamezit realizaci důsledků pravomocného správního vyhoštění.
Ústavní soud připomíná, že je podle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním. Ústavní soud se nejprve zabýval první částí petitu, kterou se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud "nálezem zrušil zamítavé rozhodnutí ve věci jeho žádosti o vyznačení oprávnění pobytu podle §87u cizineckého zákona".
Ústavní soud se nejdříve zaměřil na posouzení, zda ústavní stížnost v uvedené části návrhového žádání splňuje všechny podmínky stanovené zákonem. Zabýval se předně otázkou její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti se ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozumí okolnost, že napadeným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je tedy nutné vyřešit otázkou, zda je napadený akt způsobilý porušit ústavně garantovaná práva.
Sám stěžovatel označuje napadený akt jako "rozhodnutí". Právní teorie pro kvalifikaci příslušného aktu nepovažuje za podstatné jeho označení, nýbrž otázku, zda jím orgán veřejné správy autoritativním a právní moci schopným způsobem zasáhl do právní sféry fyzické nebo právnické osoby. Vždy je tedy rozhodující věcný obsah aktu (srov. Bureš, J., Drápal. L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 661).
Stěžovatel, jak sám uvádí, svou žádost ze dne 30. 1. 2006 o vyznačení oprávnění k pobytu podle ustanovení §87u cizineckého zákona odůvodnil tím, že dne 23. 1. 2006 požádal o zvláštní povolení k trvalému pobytu ve smyslu ustanovení §87e cizineckého zákona. Z toho dovozuje, že je oprávněn pobývat na území ČR do doby rozhodnutí o žádosti o zvláštní povolení pobytu, a žádá proto o vyznačení povolení, přičemž formu ponechává na uvážení Policie ČR.
Podle ustanovení §87e cizineckého zákona policie vydá na žádost rodinného příslušníka státního občana ČR povolení k trvalému pobytu. Podle ustanovení §87i cizineckého zákona platnost zvláštního pobytového povolení zaniká z důvodu uvedených v §79, mezi něž patří skutečnosti, že je vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění [§79 písm. b) cizineckého zákona]. V posuzovaném případě oprávnění k pobytu nebylo stěžovateli vyznačeno, neboť v době podání žádosti již bylo pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění, v řízení o stěžovatelově žádosti o azyl Nejvyšší správní soud pravomocně odmítl stěžovatelovu kasační stížnost a od 5. 12. 2005 působily účinky výjezdního příkazu, podle něhož byl stěžovatel nejpozději do 2. 2. 2006 povinen Českou republiku opustit. Ústavní soud dospěl k závěru, že při naznačeném výkladu citovaného ustanovení §87u cizineckého zákona byly použity běžné metody interpretace, a lze jej tudíž považovat za předvídatelný. Vzhledem k popsaným okolnostem uvedenému postupu orgánů veřejné moci nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
V posuzované věci je namístě zdůraznit, že rozhodnutím, na základě kterého je stěžovatel povinen z České republiky vycestovat, je rozhodnutí o správním vyhoštění z území České republiky vydané Oblastním ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, Oddělení cizinecké policie ve Frýdku-Místku, dne 15. 10. 2003, čj. SCPP-1130/OV-III-2003. Toto rozhodnutí, a ostatně ani rozhodnutí o stěžovatelově žádosti o zrušení jeho platnosti, stěžovatel ústavní stížností nenapadl. Rozhodnutí o nevyznačení povolení k pobytu podle ustanovení §87u cizineckého zákona se odvíjí od existence výše uvedených rozhodnutí a samo o sobě není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že jedním z hledisek, která je namístě zvažovat při posuzování podmínek pro správní vyhoštění, a ostatně jej zmiňuje i judikatura vztahující se k ustanovení čl. 8 Úmluvy, je okolnost rodinné situace stěžovatele, např. délka manželství a další faktory, které vypovídají o skutečném rodinném životě páru, mimo jiné otázka, zda se z manželství narodily děti. V posuzované věci stěžovatel uzavřel manželství dne 26. 11. 2004, tedy v době, kdy již více než rok (od 15. 10. 2003) bylo rozhodnutí o správním vyhoštění pravomocné. Stěžovatel i jeho manželka si tedy museli být vědomi toho, že pokud stěžovatelově žádosti o azyl v České republice nebude vyhověno, bude muset území České republiky opustit, neboť na jejím území pobýval neoprávněně. Jak již Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, ústavní stížnosti dovolávající se ochrany ústavně zaručených práv s poukazem na stav, který stěžovatel v důsledku svého jednání musel očekávat, nelze vyhovět (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 108/97). V této části proto Ústavní soud návrh stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítá, neboť jej považuje za zjevně neopodstatněný.
V druhé části petitu se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud "uložil předběžným opatřením Oddělení cizinecké policie Brno-město odložit vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, čj. SCPP-1130/OV-III-2003, a tím mu umožnil setrvat na území ČR do doby uplynutí platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění". Tomuto návrhu Ústavní soud rovněž nemohl vyhovět. Při výkonu svých kompetencí Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit. Kompetence Ústavního soudu jsou v dané otázce vymezeny v ustanovení §79 odst. 2 a §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle citovaných ustanovení může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí či předběžným opatřením uložit orgánu veřejné moci, aby hrozící zásah, proti němuž ústavní stížnost směřuje, předběžně odvrátil, za splnění zákonných podmínek. Nelze z něj dovodit oprávnění, aby na návrh stěžovatele odložil vykonatelnost rozhodnutí, které nebylo napadeno, nebo odvracel zásah, proti němuž ústavní stížnost petitem nesměřuje (petit ústavní stížnosti primárně směřuje proti zamítavému rozhodnutí ve věci žádosti o vyznačení oprávnění pobytu podle §87u cizineckého zákona). Ústavní soud je proto nucen konstatovat, že není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu k požadovanému rozhodnutí příslušný, proto tento návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Ústavní soud se zabýval i návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení §171 písm. c) cizineckého zákona. Především platí, že byla-li ústavní stížnost pro nepříslušnost či zjevnou neopodstatněnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž sama ústavní stížnost z uvedených důvodů odmítnuta, odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 602/03). Je ovšem také nutno upozornit, že jednou z nutných náležitostí návrhu na zrušení právního předpisu, resp. jeho ustanovení, podaného v souladu s §74 zákona o Ústavním soudu, je, že jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Tato podmínka ovšem nebyla naplněna, neboť stěžovatel ani netvrdí, že by citované ustanovení bylo v jeho věci aplikováno (srov. anal. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 564/02).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu