ECLI:CZ:US:2006:2.US.194.04
sp. zn. II. ÚS 194/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatelů H.H., E.K., J.H., právně zastoupených advokátem JUDr. V.P., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 621/2003, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. 27 Co 346/2000, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 3 C 206/97 (správně rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 2. 12. 1999, sp. zn. 3 C 206/97), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 3. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 621/2003, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. 27 Co 346/2000, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 3 C 206/97 (správně rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 2. 12. 1999, sp. zn. 3 C 206/97).
Výše uvedenými rozhodnutími mělo údajně dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 dodatkového protokolu k citované úmluvě.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu, účinného od 22. 6. 2004, byla tato ústavní stížnost přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle §4 odst. 1 platného rozvrhu práce Ústavního soudu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o ÚS").
II.
Stěžovatelé se žalobou doručenou soudu dne 17. 10. 1997 domáhali, aby soud určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (každý z nich rovným dílem) pozemku p. č. 1223/5 o výměře 105m2 v katastrálním území Ř., a aby soud také uložil žalovanému vyklidit uvedený pozemek do 30 dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatelé odůvodnili svůj žalobní návrh tím, že žalovaný nabyl vlastnictví k uvedenému pozemku kupní smlouvou z 31. 8. 1990, uzavřenou s bývalým MNV, kterou stěžovatelé pokládají za neplatnou.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti konstatují, že v roce 1960 byly jejich právním předchůdcům ve prospěch výrobního družstva K. zkonfiskovány dle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, a vyhlášky č. 88/1959 Ú.l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, pozemky číslo katastrální 1223/1 a 1218 v katastrálním území Ř. Toto výrobní družstvo převedlo později zkonfiskovaný pozemek do vlastnictví MNV. Stěžovatelé jsou toho názoru, že u pozemku číslo katastrální 1218, nyní pod označením 1223/5, došlo ke konfiskaci bezdůvodně a svévolně. V roce 1988 místo toho, aby byl pozemek vrácen původním vlastníkům, byl dán do osobního užívání Ing. L.Č. za účelem zřízení zahrádky. Dne 31. 8. 1990 byla pak tato parcela MNV prodána Ing. Č. do osobního vlastnictví. Následně stěžovatelé uplatnili své restituční nároky podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), přičemž poukazovali na nezákonný převod předmětné nemovitosti do vlastnictví Ing. Č., jež získal právo osobního užívání v rozporu s právními předpisy bývalého komunistického režimu. Předmětný pozemek byl převeden na stát hospodářskou smlouvou, jež neměla dle názoru stěžovatelů potřebné náležitosti.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že obecné soudy v nastíněném případu porušily čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, neboť neposkytly ochranu jejich právům. Nejvyšší soud ČR poukázal na svou judikaturu, dle níž rozsudek o vydání věci podle ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb. nemá povahu právního prostředku ochrany oprávněné osoby proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do jejího vlastnického práva, jak má na zřeteli ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"). Uvedený právní názor pak považuje stěžovatel za ústavně nekonformní. Za absurdní považuje stěžovatel názor Nejvyšší soudu ČR, dle něhož jsou konfiskační rozhodnutí bývalého komunistického státu nadále platná, protože je nikdo nezrušil. Podle stěžovatelů, byla tato rozhodnutí zrušena novým demokratickým ústavním systémem České republiky ve smyslu nálezu Ústavního soudu č. 14/1994 Sb. Stěžovatelé dále nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, dle něhož oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době, a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 OZ, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), mohla-li žádat o vydání věci uplatněním nároku v restitučním řízení.
III.
Okresní soud Praha - východ ve svém vyjádření k předmětné ústavní stížnosti uvedl, že se odvolává na právní názor a odůvodnění napadených rozsudků.
K předmětné ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil Krajský soud v Praze, jenž uvedl, že z napadeného rozsudku jsou zřejmé důvody vedoucí k rozhodnutí ve věci samé.
Přípisem ze dne 22. 4. 2004 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil též Nejvyšší soud, jenž uvedl, že konkrétní případ uváděný žalobci nebyl svým skutkovým obsahem, ani právní povahou, případem takového druhu, jenž by měl být posuzován jinak, podle jiných právních závěrů než těch, které vyplývají z judikatury soudů, na něž bylo v usnesení Nejvyššího soudu ČR z 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 621/2003, poukázáno.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.
Z předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé v předmětném návrhu především polemizují se skutkovými i s právními závěry, které obecné soudy ze zjištěného skutkového stavu vyvodily. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že v zásadě není oprávněn přezkoumávat proces dokazování a hodnocení důkazů. V souvislosti s výše uvedeným odkazuje Ústavní soud na svoji ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obdobně jako v ústavní stížnosti, sp. zn. IV. ÚS 443/03, jež se týká týchž stěžovatelů, setrval Ústavní soud na závěru, že zákony předlistopadového Československa neztratily platnost automaticky. Ústavní soud tak potvrzuje závěr obecných soudů, že ani zák. č. 198/1993 Sb., ani žádný z restitučních zákonů "neobnovuje vlastnické právo" ex lege. Ústavní soud - shodně s obecnými soudy - nezpochybňuje, že se stěžovatelům stala křivda, avšak k jejímu odstranění (zmírnění) měli v určených lhůtách využít zákonný postup, což neučinili, resp. učinili tak neúspěšně. Vlastníky předmětné nemovitosti se tudíž nestali.
K problematice obsažené v ústavní stížnosti (tj. ke vztahu obecných a restitučních předpisů) se Ústavní soud vyjádřil v různých případech. Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 1. listopadu 2005 přijalo stanovisko, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), dle něhož mj. žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné v některých případech uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Byť se případ řešený v uvedeném stanovisku týká období před 25. únorem 1948, jsou jeho závěry obecnějšího charakteru a lze je uplatnit i na vztahy nastalé po tomto datu. Podstatné je, že pokud existovala možnost domáhat se nápravy majetkových křivd podle restitučních předpisů, není možné postupovat podle předpisů obecných. V opačném případě by se institut žaloby na určení vlastnického práva stal prostředkem k neakceptovatelnému rozšiřování restitučních titulů tam, kde stát stanovil principy a pravidla pro navracení majetku, včetně časových hranic. Pokud nedošlo v souladu s takto stanovenými pravidly k vrácení majetku, ať již z důvodu zmeškání lhůty pro podání výzvy k vydání nemovitosti podle zákona č. 403/1990 Sb., jako tomu je v daném případě, nebo z jiného důvodu, nelze takové negativní rozhodnutí obcházet postupem podle obecných předpisů. Byť s těmito závěry jeden z členů IV. senátu Ústavního soudu nesouhlasil a své nesouhlasné stanovisko, od něhož nemá důvodu se distancovat, publikoval (srov. www.judikatura.cz), je těmito závěry IV. senát Ústavního soudu vázán.
Závěry obecných soudů, že žalobci nejsou vlastníky pozemku par. č. 1223/5, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládají samy o sobě důvod, aby Ústavní soud návrhu vyhověl.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 8. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu