ECLI:CZ:US:2006:2.US.211.06
sp. zn. II. ÚS 211/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. Ch., zastoupeného JUDr. Janou Pučalíkovou, advokátkou se sídlem Třebíč, Bráfova 52, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2005, č.j. 7 To 291/2005-215, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 4. 2006 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 3 T 61/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 6. 2005, č.j. 3 T 61/2003-198, byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 trestního zákona a podle §213 odst. 1 trestního zákona. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se trestných činů dopustil tím, že v době od června 2002 do února 2003 úmyslně nepřispíval na výživu svého nezl. syna částkou 1.500,-Kč měsíčně, a dítě tak vystavil nebezpečí nouze, neboť jeho matka byla nucena pobírat příspěvek na výživu dítěte, a dále v době od února 2002 do března 2003, s výjimkou období od 1. 3. 2002 do 19. 5. 2002, úmyslně nepřispíval na výživu své manželky částkou 1.500,-Kč měsíčně. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 10. 2005, č.j. 7 To 291/2005-215, zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodné. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, v němž uvedl dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 2. 2006, č.j. 7 Tdo 121/2006-244, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Stěžovatel napadl potvrzující usnesení Krajského soudu v Brně projednávanou ústavní stížností. Vyslovil přesvědčení, že svým jednáním nenaplnil po subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy. Poukázal na skutečnosti, v důsledku kterých neplnil svou vyživovací povinnost, zejména na svůj špatný zdravotní stav, kvůli němuž byl nucen ukončit podnikání. Soud však tyto skutečnosti nevzal v úvahu, nevyžádal znalecký posudek na jeho zdravotní stav a na základě nedostatečných zjištění dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřil coby účastník řízení Krajský soud v Brně. Navrhl, aby podaná stížnost byla odmítnuta, neboť napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem a neporušuje žádná práva stěžovatele.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitka stěžovatele, že ani v jednom případě nenaplnil subjektivní stránku trestného činu zanedbání povinné výživy, neboť výživné nemohl platit pro nedostatek finančních prostředků. Stěžovatel tímto způsobem polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Uvedené principy Ústavní soud respektoval i v projednávané věci.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásad upravených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy, významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzal v úvahu i zdravotní stav stěžovatele a v tomto směru dokazování doplňoval. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontoval a vyhodnotil. Velmi podrobně popsal úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje obhajobu, kterou uplatnil v řízení před soudy obou stupňů i v řízení dovolacím, a s níž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Pro stručnost lze odkázat na velmi výstižné odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně (který potvrdil hodnotící úvahy i závěry nalézacího soudu) i na rozhodnutí dovolacího soudu, který se námitkami stěžovatele, uplatněnými v ústavní stížnosti, zabýval věcně a shledal je zjevně neopodstatněnými. Závěr obecných soudů, že stěžovatel byl v době, uvedené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, schopen i s ohledem na svůj zdravotní stav měsíčně přispívat jak na syna, tak i na manželku stanovenými částkami, má podklad v provedeném dokazování, a je tedy ústavně konformní. Z učiněných skutkových zjištění lze jednoznačně dovodit, že stěžovatel neměl prostředky na úhradu své zákonné vyživovací povinnosti v důsledku svého vlastního zavinění. Musel být přinejmenším srozuměn s tím, že jeho jednání (postoj k pracovním nabídkám v rozhodné době od Úřadu práce v Třebíči, převedení svého majetku na otce) povede k neplnění zákonné vyživovací povinnosti vůči manželce a vůči plně invalidnímu nezletilému synovi, zcela odkázanému na péči své matky, která z toho důvodu nemůže chodit do zaměstnání a je odkázána pouze na sociální dávky.
Ústavní soud proto nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že soudy rozhodly na základě nedostatečných skutkových zjištění. Ve věci byla obstarána řada důkazů, jež vyvracejí obhajobu stěžovatele. Usvědčující důkazy tvoří ucelený řetězec, z něhož je možno učinit jednoznačný závěr o vině stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů nepovažuje Ústavní soud závěr odvolacího soudu, který shledal posouzení zjištěného jednání stěžovatele jako trestných činů zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 trestního zákona a podle §213 odst. 1 trestního zákona, v souladu se zákonem za výraz libovůle, jímž by zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu