ECLI:CZ:US:2006:2.US.213.06
sp. zn. II. ÚS 213/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Konopčíkem, advokátem, se sídlem Vídeňská 13, Znojmo, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2006, sp. zn. 7 To 402/2005, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. dubna 2005, sp. zn. 17 T 26/2004, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, a 2) Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně, a 2) Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. dubna 2006 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. dubna 2005, sp. zn. 17 T 26/2004, kterým byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 3 trestního zákona, a za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2006, sp. zn. 7 To 402/2005, kterým bylo zamítnuto její odvolání. Tvrdí, že byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 39, a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z připojeného spisu Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 17 T 26/2004, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla od 12. listopadu 2003 stíhána pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 3 trestního zákona, ve formě organizátorství. Toho se měla dopustit tak, že po dohodě s J. H. obstarala J. H. a J. B. nepravdivá potvrzení o zaměstnání a výši příjmu, aby pak oba mohli pro ni vlastním jménem obstarat úvěr v pobočce České spořitelny, a. s., v Hrušovanech nad Jevišovkou, a následně oba uzavřeli v červenci, resp. srpnu 2003 smlouvu o hotovostním střednědobém úvěru, na jejichž základě každému z nich byla vyplacena částka 100.000 Kč. Tyto peníze pak byly předány stěžovatelce, která za tuto činnost J. H. zaplatila 2000 Kč, resp. 1000 Kč, a tyto úvěry nebyly spláceny. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. dubna 2005, č. j. 17 T 26/2004-227, byla stěžovatelka uznána vinou ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 3 trestního zákona, a to ve formě organizátorství, a za to a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona, jímž byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. září 2003, č. j. 3 T 428/2003-25, byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z uvedeného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Její odvolání bylo zamítnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2006, č. j. 7 To 402/2005-291.
V ústavní stížnosti stěžovatelka konkrétně namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s podstatou jejích námitek. Má zato, že z provedených důkazů nelze jednoznačně učinit závěr o její vině, neboť nebylo prokázáno, že by se s J. H. na čemkoliv dohodla, že by mu cokoliv obstarávala, a že by se zúčastnila uzavírání smluv o úvěru, a spoluobžalovaný B. ji při jednání u soudu vůbec nepoznal. Subjektivní stránka trestného činu nebyla v jejím případě rovněž vůbec prokazována. Není podle ní možné, aby závěr o její vině byl založen pouze na výpovědi J. H., která je rozporná. Má zato, že oba spoluobžalovaní jednali zcela samostatně a sami proto musí za své jednání nést důsledky. Poukazuje na dopis J. H. založený ve spise, v němž si své jednání zcela uvědomuje. Pokud od něj převzala nějaké peníze do úschovy, tak mu je později také vydala. Nebyly tedy podle ní před obecnými soudy provedeny žádné důkazy proti ní a byla tedy uznána vinou jen za výsledek. K veřejnému zasedání odvolacího soudu nebyla řádně předvolána a dozvěděla se o něm "až na poslední chvíli" od svého obhájce. Taktéž k němu nebyli řádně předvoláni ostatní obžalovaní, kteří se k veřejnému zasedání ani nedostavili.
Současně s ústavní stížností stěžovatelka požádala o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť "vzhledem k důvodům uvedeným v ústavní stížnosti je pravděpodobné", že napadená rozhodnutí obecných soudů budou zrušena. Veden svojí ustálenou rozhodovací činností vykládá Ústavní soud restriktivně zákonné ustanovení upravující možnost odkladu vykonatelnosti, a to s ohledem na maximu rovnosti účastníků řízení a na speciální povahu institutu řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud odloží vykonatelnost rozhodnutí zpravidla jen tehdy, měl-li by jeho výkon nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti. Nic takového stěžovatelka ani netvrdí, ani to v posuzovaném případě z povahy věci nevyplývá. Proto Ústavní soud návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti nevyhověl.
Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Jako takový zásadně není oprávněn vstupovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů tím, že by jejich postupy a rozhodnutí přezkoumával. Může se zabývat pouze případy, u kterých zjistí, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní principy (sp. zn. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17), resp. ústavně zaručená práva a svobody.
Z ústavní stížnosti je patrné, že si stěžovatelka místa Ústavního soudu v ústavním pořádku České republiky a tím i jeho pravomoci, není vědoma. Její argumentace je v podstatné míře opakováním její obhajoby, tak, jak byla uplatněna v závěrečné řeči a posledním slovu v řízení před soudem prvého stupně a v odvolání. Již soud prvého stupně se přitom z ústavněprávního hlediska dostatečně zabýval jejím popíráním viny a akcentovaným tvrzením, že se uzavírání úvěrových smluv nezúčastnila. Závěr o vině i subjektivní stránka trestného činu u stěžovatelky, byly tímto soudem založeny na vyhodnocení výpovědi Jana Holzknechta, která byla podporována výpovědí J. B. a K. P. Již tento soud se přitom zabýval věrohodností těchto výpovědí, a to zejména výpovědí J. H. a J. B., jejichž osobnosti nechal přezkoumat znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Ústavní soud tudíž neshledává pochybení v tom, že obecný soud v situaci rozporu mezi těmito důkazy a obhajobou stěžovatelky shledal tuto obhajobu účelovou. Lze rovněž považovat za ústavně souladné, pokud odvolací soud reagoval na odvolání stěžovatelky v odůvodnění svého rozhodnutí stručným poukazem na správnost rozhodnutí soudu prvého stupně. Jiný postup by byl v situaci co do podstaty opakované obhajoby zbytečným formalismem. Proto ústavní stížnost v tomto rozsahu staví Ústavní soud fakticky do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).
Jedinou novou námitkou, je námitka procesní vady při doručování obsílky k veřejnému zasedání o odvolání, jejíž podstata je způsobilá narušit rovnost účastníků řízení a možnost efektivně vystupovat soudem. Zásilka s předvoláním stěžovatelky k veřejnému zasedání odvolacího soudu nařízeného na 19. ledna 2006 byla podána k poštovní přepravě 20. prosince 2005. Podle relace provozovatele poštovních služeb nebyla stěžovatelka zastižena ve svém bydlišti 21. prosince 2005 a byla na zásilku upozorněna s tím, že si ji může vyzvednout do 5. ledna 2006. Této možnosti stěžovatelka nevyužila a odvolací soud v protokolu o veřejném zasedání ze dne 19. ledna 2006, kde byla stěžovatelka přítomna, konstatoval fikci doručení podle §64 odst. 2 trestního řádu, a tím i zachování lhůty pro přípravu. Proti této protokolaci, ani proti doručování stěžovatelka nic nenamítala ani při tomto veřejném zasedání, ani nikdy poté. Proto Ústavní soud neshledává, že by odvolací soud při obesílání stěžovatelky k veřejnému zasedání jakkoliv pochybil. K námitkám vad doručování ostatním účastníkům řízení přitom není stěžovatelka vzhledem k subjektivnímu charakteru ústavní stížnosti legitimována.
Námitky obsažené v ústavní stížnosti nemají ústavněprávní význam, a proto byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná mimo ústní jednání bez přítomnosti
účastníků odmítnuta, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu
Za správnost : H. Kyprová