ECLI:CZ:US:2006:2.US.259.05
sp. zn. II. ÚS 259/05
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Dagmar Lastovecké - ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 ve věci ústavní stížnosti E. Š. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. února 2005 č. j. 11 Co 493/2004-415, kterým bylo k odvolání vedlejší účastnice Mgr. G. S., správkyně konkursní podstaty P., s. p. v likvidaci, změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 493/2004-415 ze dne 1. února 2005 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 4. května 2005 se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. února 2005 č. j. 11 Co 493/2004-415 (dále jen "napadené usnesení").
Stěžovatelka uvádí, že v řízení podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zahájeném v roce 1991 před Okresním soudem v Ostravě, se spolu se sestrou A. B., nyní vedlejší účastnicí 2), domáhala vydání neprávem znárodněného majetku po svém zemřelém otci v katastrálním území Mariánské Hory. Ve věci rozhodl Okresní soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 57 C 416/91 ze dne 28. června 2004 tak, že žalobě vyhověl. Žalované Mgr. G. S., správkyni konkursní podstaty P., s. p., nyní vedlejší účastnici 3), uložil povinnost vydat znárodněný majetek žalobkyním (výrok I) a dále jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni, tj. stěžovatelce, na náhradě nákladů řízení částku 699 825 Kč k rukám právního zástupce JUDr. M. V. (výrok II).
K odvolání žalované, vedlejší účastnice 3), Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením změnil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 20 335 Kč advokátu JUDr. M. V. (výrok I napadeného usnesení). Výrokem II napadeného usnesení Krajský soud v Ostravě rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě porušil její základní právo podle čl. 36 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a že nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. července 2001 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "SbNU"), svazek 23, nález č. 100], čímž porušil i čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
Porušení svých základních práv spatřuje v tom, že krajský soud v odůvodnění konstatoval, že hodnotu věci, která je na základě rozsudku vydávána, lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, a proto sazbu mimosmluvní odměny stanovil podle §13 odst. 6 vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, resp. podle §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Názor Krajského soudu v Ostravě, podle něhož není možno sazbu mimosmluvní odměny advokáta za jeden hlavní úkon právní pomoci stanovit z hodnoty nemovitosti tak, jak ji měly nemovitosti ke dni podání výzvy k vydání nemovitostí, tj. k datu 29. května 1991, dle platných cen k 1. dubnu 1991, nemá podle stěžovatelky oporu v zákoně; ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud v citovaném nálezu týkajícím se obdobné věci. Krajský soud měl k dispozici tři znalecké posudky Ing. J. U.: ke dni znárodnění ocenil nemovitosti 13 832 244 Kč, pro smluvní převod částkou 56 365 080 Kč a konečně posudek s nejnižším oceněním ve výši 8 720 621,29 Kč, který byl se souhlasem stěžovatelky použit Okresním soudem v Ostravě jako tarifní základ pro výpočet odměny advokáta. Krajský soud nemusel další dokazování o ceně předmětu řízení provádět, neboť jakékoliv ocenění podle pozdějších cenových předpisů by muselo být vyšší. Přitom nelze podle stěžovatelky považovat za nepoměrné obtíže vyžádání znaleckého posudku k ocenění předmětu řízení a zaplacení nákladů s tím spojených; ostatně veškeré metrologické údaje o nemovitostech byly k dispozici v posudku Ing. U. Stěžovatelka uvedla, že ani žalovaná nepodala v řízení proti předloženým znaleckým posudkům námitky.
II.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal Ústavní soud ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
Okresní soud v Ostravě se k ústavní stížnosti nevyjádřil, pouze Ústavnímu soudu předložil k dokazování soudní spis sp. zn. 57 C 416/91. Vedlejší účastnice 2) se k ústavní stížnosti nevyjádřila, nepředložila plnou moc k zastupování v řízení před Ústavním soudem ani se postavení vedlejšího účastníka řízení nevzdala. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 2. června 2005 odkázal na odůvodnění svého usnesení. Uvedl, že jsou mu v ústavní stížnosti citované nálezy známy; k aplikaci §9 odst. 1 zákona č. 177/1996 Sb. ho však vedla úvaha, že se jedná o specifický nárok žalobkyně uplatněný podle zákona č. 87/1991 Sb., nikoliv o žalobu ve smyslu §80 písm. b) či c) občanského soudního řádu. V případě, že by žalobkyně nebyly procesně úspěšné a nárok na náhradu nákladů řízení by vznikl žalované, bylo by rovněž namístě stanovení odměny advokáta dle §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. právě proto, že jde o restituční věc.
Vedlejší účastnice 3) se ve svém vyjádření ze dne 10. června 2005 ztotožnila s názorem Krajského soudu v Ostravě vysloveným v napadeném usnesení. Podle ní nelze znalecký posudek Ing. U. použít, neboť jím byla hodnota nemovitosti stanovena ke dni 29. května 1991 dle cen platných k 1. dubnu 1991. Za situace, kdy je již o předmětu sporu pravomocně rozhodnuto, by bylo nutné zadávat vypracování nového znaleckého posudku, což by bylo spojeno s nemalými finančními náklady a časovými průtahy. Navíc se nejedná o klasickou vindikační žalobu, ale o specifický nárok na vydání vyplývající ze zvláštních předpisů. Citovaný nález Ústavního soudu se týkal určení odměny za právní zastoupení v řízení o neplatnost právního úkonu dle §9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a proto na projednávaný případ nedopadá. Vedlejší účastnice 3) navrhla ústavní stížnost zamítnout.
III.
Ústavní soud provedl dokazování soudním spisem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 57 C 416/91, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Jak tvrdila stěžovatelka v ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 57 C 416/91 ze dne 28. června 2004 byla ve výroku II uložena vedlejší účastnici 3) povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 699 825 Kč. Z odůvodnění tohoto rozsudku se podává, že okresní soud při výpočtu této částky určil sazby odměny z tarifní hodnoty 8 720 000 Kč jako ceny nemovitosti ke dni znárodnění a s ohledem na okolnosti případu postupoval okresní soud v souladu s §151 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. i při stanovení odměny za období po 1. lednu 2001 a vyloučil použití vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě podala vedlejší účastnice 3) odvolání, v němž uplatnila nesouhlas s výší náhrady nákladů řízení. Za prvé namítla, že soud vycházel z vyčíslení nákladů řízení, které právní zástupce stěžovatelky předložil při jednání 28. června 2004, přičemž u tohoto jednání se výslovně do protokolu vzdal náhrady nákladů řízení ve zbývajícím rozsahu. Proto nepřísluší stěžovatelce náhrada nákladů řízení za vyhlášení rozhodnutí dne 22. února 2002, jehož náhradu právní zástupce stěžovatelky ve svém vyčíslení nákladů ze dne 28. června 2004 nepožadoval.
Za druhé namítla vedlejší účastnice 3), že stěžovatelce nepřísluší náhrada nákladů řízení za návrh na předběžné opatření po zahájení řízení ze dne 1. dubna 1998, neboť tento návrh byl soudem zamítnut.
Za třetí vytkla rozsudku okresního soudu, že z něj nevyplývá, jaké okolnosti případu vedly soud k postupu podle §151 odst. 2 o. s. ř a stanovení odměny i pro období po 1. lednu 2001 dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. a k vyloučení použití vyhlášky č. 484/2000 Sb. Vedlejší účastnice 3) s tímto postupem vyslovila nesouhlas s tím, že soudem mělo být zejména v případě odvolacího řízení postupováno dle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Za čtvrté vedlejší účastnice 3) namítla, že soud se měl při stanovení výše náhrady nákladů řízení blíže zabývat otázkou nezbytnosti, resp. nutnosti porad s klientem, stejně tak s rozsahem a nutností podání v meritu věci, neboť podle vedlejší účastnice 3) jí nemůže jít k tíži skutečnost, že stěžovatelka několikrát a opakovaně měnila petit žalobního návrhu.
Ze soudního spisu na č. l. 409 a 410 Ústavní soud zjistil, že odvolání vedlejší účastnice 3) nebylo ostatním účastníkům doručováno. Odvolání spolu se spisem bylo přímo předloženo Krajskému soudu v Ostravě k rozhodnutí. Ten o něm rozhodl napadeným usnesením dne 1. února 2005.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajský soud v Ostravě konstatoval, že nesouhlasí s názorem Okresního soudu v Ostravě, že je možno sazbu mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní pomoci stanovit z hodnoty nemovitostí tak, jak ji měly ke dni podání výzvy k vydání nemovitosti, tj. k 29. 5. 1991, dle platných cen ke dni 1. dubna 1991 (ze znaleckého posudku Ing. J. U. č. 1640/1202/01 vyplývá cena 8 720 621 Kč). Krajský soud naproti tomu zaujal názor, že z této ceny vycházet nelze. Konstatoval přitom, že hodnotu věci, která je rozsudkem vydávána, lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, což by znamenalo další výdaje na znalecký posudek, navíc v době, kdy ve věci samé již bylo rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že se nejedná o běžnou vindikační žalobu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., nýbrž o specifický nárok plynoucí ze zvláštní právní normy podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, je nutné sazbu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní pomoci stanovit dle §13 odst. 6 vyhlášky č. 270/1990 Sb., popř. dle §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. V souladu s těmito závěry krajský soud provedl nové přepočítání mimosmluvní odměny advokáta stěžovatelky a přiznal jí náklady řízení představující odměnu advokáta ve výši 20 335 Kč.
IV.
Ústavní soud předesílá, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Tento názor vyslovil Ústavní soud mimo jiné v nálezu ze dne 4. července 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (SbNU, svazek 23, nález č. 100). Přitom však Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích zastává stanovisko, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (mezi mnohými viz např. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, SbNU, svazek 8, nález č. 66). To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces podstatným způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo.
Ústavní soud dále konstatuje, že podle své konstantní judikatury je vázán pouze návrhem učiněným v ústavní stížnosti, resp. jejím petitem, nikoli jejím odůvodněním. Tato doktrína má ten praktický důsledek, že Ústavní soud může vyhovět ústavní stížnosti i z jiného důvodu, než který stěžovatel uplatnil, pokud shledá, že tento jiný důvod způsobil porušení v ústavní stížnosti uplatněného základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem.
S tímto vědomím Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, byť zejména z jiných důvodů, než které stěžovatelka uplatnila.
Ústavní soud konstatuje, že i řízení o nákladech řízení je svou povahou kontradiktorní. Z principu rovnosti účastníků v kontradiktorním soudním řízení, resp. z principu rovnosti zbraní, jak jej ve své judikatuře vnímá Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (např. Beer proti Rakousku ze dne 6. února 2001, §18) i Ústavní soud (např. nález ze dne 13. listopadu 2003 sp. zn. III. ÚS 202/03, SbNU, svazek 31, nález č. 134) vyplývá povinnost soudu doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv. Soud je povinen takto postupovat přesto, že z procesního předpisu, konkrétně z ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř., by mohlo na první pohled vyplývat, že odvolání do výroku o nákladech řízení se ostatním účastníkům k vyjádření doručovat nemusí. Ústavní soud však ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 202/03 usměrnil interpretaci tohoto ustanovení ústavně konformním způsobem shora naznačeným, aniž by, v souladu se svou judikaturou, přistoupil k jeho zrušení. Ústavní soud ani dnes nemá důvodu na svých dřívějších závěrech cokoli měnit, a proto postačí, když na citovaný precedens a jeho odůvodnění odkáže.
Tím, že obecný soud nedoručil stěžovatelce odvolání vedlejší účastnice, neumožnil jí se k němu vyjádřit, a že rozhodl o nákladech řízení toliko na základě podaného odvolání a dokonce z jiných důvodů, než které vedlejší účastnice v odvolání uplatnila, zkrátil stěžovatelku na jejích procesních právech. Porušil tak ústavně chráněné právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem, a ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, a to tím spíše, že podle §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. se předmětná věc projednala mimo ústní jednání a odvolací soud rozhodl o nákladech řízení jinak než soud prvního stupně.
Ústavní soud nehodlá, v souladu se svou ustálenou judikaturou, vnucovat Krajskému soudu v Ostravě svou interpretaci ustanovení podústavních nebo dokonce podzákonných právních předpisů, musí však trvat na tom, aby výklad těchto ustanovení byl logický a vnitřně souladný; jinak je napadené rozhodnutí obtížně přezkoumatelné. Odůvodnění napadeného usnesení co do výroku o nákladech řízení však v tomto ohledu není přesvědčivé. Pokud by se náklady řízení počítaly z hodnoty vydávané věci, není jasné, proč by pak Krajský soud v Ostravě považoval za nutné stanovit hodnotu vydávaných věcí novým znaleckým posudkem s oceněním ke dni rozhodnutí ve věci, když ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. stanoví, že za tarifní hodnotu se považuje cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Pokud dále Krajský soud v Ostravě svou úvahu opírá o závěr, že řízení o vydání věci, vedené podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je natolik specifické, že je nutno postupovat podle §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., bylo by namístě, aby tuto úvahu subsumoval pod příslušné ustanovení právního předpisu, neboť pouhé tvrzení o "specifičnosti" řízení z hlediska dikce §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a obecných požadavků kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí nemůže obstát. Nabízí se přitom logický závěr, že jde vlastně o řízení, ve kterém se zjišťuje (určuje) existence speciálního práva (právního vztahu), založeného zákonem. Zrušením napadeného rozhodnutí pro porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny se vytváří prostor, aby Krajský soud v Ostravě svůj právní názor, setrvá-li na něm, řádně zdůvodnil.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením porušil ústavně chráněné právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, a proto podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí, se souhlasem účastníků řízení bez jednání, zrušil.