ECLI:CZ:US:2006:2.US.303.06
sp. zn. II. ÚS 303/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Pavla Korty, advokáta, se sídlem Poštovní 2, Ostrava - Moravská Ostrava, jako správce konkurzní podstaty úpadce České národní záložny, spořitelního a úvěrového družstva, se sídlem Kostelní 23, Ostrava - Moravská Ostrava, IČ: 65138058, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem K. Sliwky 126, Karviná - Fryštát, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2006, č. j. 5 Cmo 541/2005-34, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2005, č. j. 16 Cm 252/2003-27, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení obou v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jejich vydáním bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny.
Soud I. stupně napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 1.250 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11% ročně od 21. 9. 1999 do zaplacení, a to z titulu povinnosti žalovaného jako člena v záhlaví jmenovaného úpadce podílet se na úhradě ztráty vzniklé z hospodaření úpadce, o níž rozhodla mimořádná členská schůze úpadce. Právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal soud žádnému z účastníků.
Podané odvolání odmítl v záhlaví citovaným usnesením Vrchní soud v Olomouci s tím, že proti rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000 Kč není odvolání dle §202 odst. 2 občanského soudního řádu přípustné.
Obecným soudům stěžovatel vytýká jednak to, že soud I. stupně nesprávně posoudil povahu předmětu řízení, kdy dle stěžovatele šlo o běžný obligační spor, nikoliv o spor týkající se členského vztahu v družstvu. Nesprávně proto v prvém stupni rozhodoval krajský soud namísto okresního, coby soudu věcně příslušného, a to navíc ve formě usnesení namísto rozsudku. Dále stěžovatel namítal nesprávný postup odvolacího soudu, který odmítl jeho odvolání, aniž pro to byl zákonný předpoklad.
Po prostudování věci dospěl soudce zpravodaj k závěru, že stěžovatelův návrh je nepřípustný. Tento závěr i jeho níže uvedené zdůvodnění odpovídá též tomu, jak bylo Ústavním soudem naloženo s ústavními stížnostmi podanými stěžovatelem ve skutkově obdobných věcech (usnesení sp. zn. II. ÚS 277/06, sp. zn. II. ÚS 301/06 a sp. zn. II. ÚS 302/06).
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich činnosti může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými, byť i v jiném, než dosud vedeném řízení.
Od 1. 1. 2001 byl novelou občanského soudního řádu zaveden nový mimořádný opravný prostředek, a to žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (dle ustanovení §218, §218a nebo podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř.), nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že ze strany odvolacího soudu došlo k pochybení, které zakládá možnost domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost, nezbylo Ústavnímu soudu než posoudit ústavní stížnost (při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti) v této fázi jako nepřípustnou.
Vzhledem k výše uvedenému a také k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů soudce zpravodaj ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Tak jako v případě výše již vzpomínaných usnesení, uvádí Ústavní soud jako obiter dictum, že podle jeho dosavadní praxe v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (viz. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, III. ÚS 405/04, IV. ÚS 440/04).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2006
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj