ECLI:CZ:US:2006:2.US.326.06
sp. zn. II. ÚS 326/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti New Republic Publicity, spol. s r. o., se sídlem Strašnická 3164/1a, Praha 10, právně zastoupené JUDr. Rudolfem Kožušníkem, advokátem se sídlem Ruská 58, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 1227/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 3 Cmo 155/2003, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 1 Cm 23/96, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soud v Praze, Městského soudu v Praze a vedlejšího účastníka AG bulldog s.r.o., se sídlem U Slovanské pojišťovny 5, Praha 4, zastoupeného Prof. JUDr. Zdeňkem Češkou, CSc., advokátem se sídlem Dlouhá 39, Praha 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2006 napadla shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s odkazem na porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti podle čl. 34 Listiny, práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že jako žalobkyně b) v řízení před obecnými soudy se domáhala na žalované AS bulldog, spol. s .r o., ochrany svého práva využívat průmyslový vzor č. 24340, jenž byl zapsán Úřadem průmyslového vlastnictví dne 29. 6. 1993 do rejstříku průmyslových vzorů pod názvem Víceúčelový reklamní poutač ve třídě 20/03, 02 a který představuje vnější provedení ocelových konstrukcí určených pro podepření, vyzdvižení a zobrazení velkoplošné reklamy. Stěžovatelka navrhovala uložit žalované povinnost zdržet se sama nebo prostřednictvím třetích osob výroby, instalace, užití a pronájmu reklamních konstrukcí, zdržet se užití a prodeje a pronájmu reklamních konstrukcí umístěných na blíže určených místech, a povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 1 mil Kč jako přiměřené zadostiučinění.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2003 žalobu zamítl a konstatoval, že se stěžovatelka domáhá svých práv z titulu práv majitele průmyslového vzoru, a byť jí právo ochrany z tohoto titulu náleží, nelze jí tato práva vůči žalované přiznat. Nárok žalobkyně posoudil soud podle §55 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích ve znění platném do 9. 5. 2000 (dále jen "zákon č. 527/1990 Sb.") a dospěl k závěru, že žalovaná nemohla práva stěžovatelky porušit, neboť podle této právní úpravy žalovaná nebyla tím, kdo předmětné konstrukce vyrobil, ani je nedovezla či neuvedla do provozu. Jiná situace by nastala, pokud by uplatněný nárok žalobkyně byl posuzován podle právní úpravy platné v době rozhodnutí ve věci, neboť právní úprava obsažená v zákoně č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů (dále jen "zákon č. 207/2000 Sb.") je odlišná, když podle §19 odst. 1 cit. zákona pojem "užívání" průmyslového vzoru je vymezen šířeji. Použití této nové právní úpravy však brání ustanovení §46 odst. 2 věta druhá cit. zákona, podle kterého se vznik vztahů z průmyslových vzorů zapsaných do rejstříku před nabytím účinnosti tohoto zákona, jakož i nároky z nich vzniklé, posuzují podle právních předpisů platných v době jejich vzniku.
Vrchní soud v Praze, který rozhodoval o odvolání stěžovatelky rozsudek soudu I. stupně částečně změnil ve věci samé tak, že žalovaná je povinna se zdržet užívání reklamních konstrukcí, jejichž provedení je chráněno průmyslovým vzorem zapsaným Úřadem průmyslového vlastnictví ČR pod č. 24340 s názvem Víceúčelový reklamní poutač, které nabyla po 1. 10. 2000. Vrchní soud dospěl k závěru, že soud I. stupně nesprávně posoudil obecně formulovaný nárok na zdržení se užívání reklamních konstrukcí, který má povahu preventivní a má se jím zabránit existujícím či hrozícím zásahům do chráněných práv. Z charakteru nároku vyplývá, že pro rozhodnutí o něm je rozhodný jak skutkový stav, tak i právní stav v době vydání rozhodnutí. Z obsahu spisu vyplynulo, že v průběhu řízení bylo tvrzeno, že žalovaná provozuje i jiné konstrukce, než byly konkrétně specifikované, zasahující dle žalobkyně do práv k průmyslovému vzoru, a že k počátku jejich užívání žalovanou dochází i po 1. 10. 2000. Žalovaná ani netvrdila, že by po uvedeném datu upustila od provozování dalších obdobných konstrukcí. Při posouzení zdržovacího nároku je podle názoru odvolacího soudu třeba vycházet z rozsahu ochrany práv žalobkyně podle §19 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb., podle kterého má vlastník průmyslového vzoru právo bránit třetím osobám užívat průmyslový vzor bez jeho souhlasu, přičemž užíváním se rozumí "zejména výroba, nabízení, uvedení na trh, dovoz, vývoz nebo užívání výrobku, v němž je průmyslový vzor ztělesněn nebo na kterém je aplikován". Jen pro ty konstrukce, které žalovaná jakkoli nabyla do své dispozice a začala užívat k 1. 10. 2000 nebo později, platí uvedené zákonné omezení.
Dovolání stěžovatelky, jehož přípustnost opírala o ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), Nejvyšší soud odmítl ze dvou důvodů. Za prvé proto, že proti té části rozsudku, v níž odvolací soud vyhověl žalobě stěžovatelky o uložení zdržovací povinnosti k reklamním konstrukcím nabytým po 1. 10. 2000, jejichž provedení je chráněno průmyslovým vzorem, je dovolání subjektivně nepřípustné. Za druhé proto, že neshledal otázku právního zásadního významu v té části rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně. Stěžovatelka spatřovala otázku zásadního právního významu v tom, zda odvolací soud správně interpretoval pojem "uvedení výrobků do oběhu" v kontextu právní úpravy vyplývající z ustanovení §55 a §56 zákona č. 527/1990 Sb. ve spojení s úpravou vyplývající ze zákona č. 207/2000 Sb. Nejvyšší soud se plně ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu co do interpretace tohoto pojmu i co do aplikace obou právních norem, upravujících práva k průmyslovým vzorům. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud podrobně rozebral důvody, proč nelze podle nové právní úpravy interpretovat i obsah vztahů vzniklých před účinností nového právního předpisu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala svoje námitky uplatněné již v předchozích řízeních, podle nichž obecné soudy nesprávně interpretovaly ustanovení §55 a §56 zákona č. 527/1990 Sb. Podle jejího názoru není výklad pojmu "uvádění výrobků do oběhu", učiněný obecnými soudy, primárně v souladu s čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Umožňuje-li totiž nejasné znění zákonného ustanovení jeho různý výklad, je třeba volit ten výklad, který neodporuje ústavnímu pořádku. Zvoleným výkladem pak obecné soudy porušily již shora uvedená ústavně zaručená práva stěžovatelky. Stěžovatelka je přesvědčena, že s ohledem na to, jak žalovaná ve vztahu k reklamním konstrukcím od samého počátku jejich výroby vystupovala a jak s nimi nakládala, měly být obecnými soudy výkladem pojmu "uvádění výrobků do oběhu" zahrnuty i činnosti žalované.
V ústavní stížnosti stěžovatelka upozornila rovněž na probíhající řízení vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 6 Ca 173/2005 o zrušení rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, kterým tento úřad průmyslový vzor č. 24340, konkrétně průmyslové vzory pod č. 1 a 3 z rejstříku průmyslových vzorů vymazal.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud setrval na svých závěrech uvedených v odůvodnění napadeného usnesení. Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, a dodal, že nic nebránilo stěžovatelce uplatňovat nároky proti známému výrobci konkurenčních konstrukcí. Městský soud v Praze má za to, že napadeným rozsudkem nebylo porušeno žádné ústavně zaručené právo stěžovatelky. Vedlejší účastník řízení - AG bulldog, s. r. o. uvedl kromě jiného, že se stěžovatelka domáhá svou ústavní stížností ochrany údajně porušených práv k průmyslovým vzorům č. 1 a 3 ze skupiny průmyslových vzorů hromadně zapsaných pod č. 24340, které však byly rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 19. 4. 2005 vymazány s účinky ex tunc. Tím ex tunc zanikla i všechna práva, která se k tomuto průmyslovému vzoru vázala. Stěžovatelka sice napadla toto rozhodnutí správní žalobou, ale nebyl jí přiznán odkladný účinek, takže rozhodnutí je pravomocné a vykonatelné.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně konformně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 33, str.371).
Protože námitky stěžovatelky uváděné v ústavní stížnosti se týkaly aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy, hodnotil Ústavní soud, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva, resp. zda jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými zjištěními.
K navrhovanému zrušení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost je třeba uvést, že tímto usnesením bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti výroku odvolacího soudu potvrzujícím rozsudek soudu I. stupně jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by se v daném případě jednalo o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Ostatně stěžovatelka v tomto smyslu žádné konkrétní námitky v ústavní stížnosti nevznáší.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnosti dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V dané věci Nejvyšší soud v napadeném usnesení obsáhle vysvětlil, že z žádného shora cit. hlediska rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam nemá.
Ústavní soud se dále zabýval i ústavností postupu v řízení před soudy nižších stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatelky.
Námitky obsažené v ústavní stížnosti byly již předmětem řízení před obecnými soudy, které se jimi řádně zabývaly a zaujaly k nim právní názor, který je možno považovat za ústavně souladný. Stěžovatelka nesouhlasí s interpretací pojmu "uvedení do oběhu", který je v §56 zákona č. 527/2000 Sb. podřazen pod pojem "využívání průmyslového vzoru". Obecné soudy všech stupňů se shodly na výkladu tohoto pojmu, podle kterého se činnost žalované nedá pod tento pojem podřadit. Žalovaná nabyla sporné reklamní konstrukce pomocí finančního leasingu od jejich výrobce, sama je tedy ani nevyrobila, ani nedovezla ani neuvedla do oběhu. Jak konstatoval i Nejvyšší soud, tato definice využívání průmyslového vzoru je dostatečně přesná i srozumitelná, interpretací, kterou požaduje stěžovatelka, by se naopak nepřípustně rozšířila.
Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, v zásadě uplatňované již v opravných prostředcích, staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu - jak plyne ze shora uvedeného, zjevně nepřísluší. Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jejích základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 545/99, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03 a další). O takový případ aplikace práva, jak shora naznačeno, se v projednávané věci nejedná.
Na základě shora uvedeného proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatelky nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Stanislav Balík
předseda senátu