ECLI:CZ:US:2006:2.US.328.05
sp. zn. II. ÚS 328/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti B. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Vávrou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo nám. 737, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 11 Tdo 289/2005, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 8 To 125/2004, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 6. 2005, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo garantované čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 52 T 10/2004, bylo zjištěno následující:
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, uznal rozsudkem ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 52 T 10/2004, stěžovatele vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle skutkové věty rozsudku dopustil tak, že dne 27. 11. 2003 po 11.00 hodině v České Lípě v ulici Lukostřelecká č.p. 2187, v rámci dlouhodobé péče o svou v posledním období imobilní babičku R. K., poté, co odmítala stravu a pomočila se, jí ve vzteku a nenávisti se slovy ať chcípne tlakem na krk zardousil.
Proti rozsudku stěžovatel podal odvolání.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 8 To 125/2004, napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele za výše uvedený trestný čin odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dovolání stěžovatele shledal Nejvyšší soud ČR zjevně neopodstatněným, proto jej usnesením ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 11 Tdo 289/2005, odmítl. Dospěl totiž k závěru, že konkrétní skutková zjištění obsažená ve skutkové větě rozsudku jsou dostatečným vyjádřením všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona. Ztotožnil se tak s právním posouzením skutku, jak jej provedly soudy nižších stupňů.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Namítá, že nebyla vyvrácena jeho od počátku řízení neměnná obhajoba, že při vědomí použití násilí neměl v úmyslu způsobit smrtelný následek, ani nevěděl, že by takový následek mohl způsobit. Neměl tedy být shledán vinným trestným činem vraždy, neboť se jedná o trestný čin úmyslný, když jeho jednání nanejvýš směřovalo ke způsobení smrtelného následku z nedbalosti. Pokud však obecné soudy kvalifikovaly spáchaný skutek jako trestný čin vraždy, namítá stěžovatel nedostatečné naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu. Dále stěžovatel poukazuje na výslech svědkyně K.. Tato svědkyně změnila u hlavního líčení svou výpověď z přípravného řízení, když tvrdila, že se stěžovatel trestného činu vraždy nedopustil. K této výpovědi však odvolací soud nepřihlížel, neboť ji prohlásil za nevěrohodnou. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud v tomto směru pochybil, neboť věrohodnost výpovědi svědkyně u hlavního líčení nebyla zpochybněna.
Stěžovatel dále tvrdí, že za situace, kdy byl důkaz výslechem svědkyně K. vyloučen, je závěr o jeho vině postaven pouze na znaleckém posudku z odvětví soudního lékařství a na výpovědích sousedů a příbuzných, kteří snad zprostředkovaně tvrdili, že stěžovatel měl již dříve poškozenou občas fyzicky napadnout. Tyto důkazy však podle názoru stěžovatele nikterak neprokazují, že měl při útoku inkriminovaného dne v úmyslu poškozenou zabít. Při hodnocení subjektivní stránky měl soud zohlednit i věk a zdravotní stav poškozené, když její organismus byl v den smrti oslaben v důsledku probíhajícího hlenohnisavého zánětu průdušek s počínajícím lalůčkovitým zánětem dolního laloku pravé plíce. Jak sami znalci připustili, k udušení poškozené v tomto stavu mohlo dojít za kratší dobu než obvykle. Podle názoru stěžovatele není zřejmé, zda příčinou smrti poškozené nebyl i její objektivní zdravotní stav. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že rozporné hodnocení důkazů mělo za příčinu nedostatečně zjištěný skutkový stav, z něhož nelze dovodit jeho vinu. Obecné soudy tak svým postupem údajně porušily jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny.
K ústavní stížnosti se vyjádřily, coby účastníci řízení, Nejvyšší soud a Vrchní soud v Praze.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepokládá za důvodnou, a navrhl její odmítnutí. Dále odkázal na obsah svého rozhodnutí, v němž podrobně rozvedl okolnosti, které obecné soudy vedly k závěru o naplnění i subjektivní stránky trestného činu vraždy jednáním stěžovatele, a to bez ohledu na nepoužitelnost výpovědi svědkyně K..
Vrchní soud v Praze upozornil, že argumentace stěžovatele je opakováním jeho obhajoby, kterou uplatňoval v řízení před obecnými soudy. S ní se však obecné soudy náležitě vypořádaly a účastník na tyto závěry proto odkázal. Podle jeho názoru napadeným rozhodnutím nedošlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
V jádru ústavní stížnosti leží výhrady proti hodnocení důkazů. V této souvislosti je namítáno pochybení soudů při objasnění skutkového stavu věci a následné pochybení v otázce právního posouzení žalovaného skutku. Stěžovatel tímto způsobem polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, a to ve shodě s obsahem svých opravných prostředků. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Uvedené principy Ústavní soud respektoval i v projednávané věci.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z normativních postulátů porušily. Soud prvého stupně provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého napadeného rozsudku podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 trestního řádu). Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, odstranil pochybení nalézacího soudu stran použitelnosti výslechu svědkyně K., neboť svědkyně, coby družka stěžovatele, nebyla ani v přípravném řízení ani u hlavního líčení správně poučena o svém právu odepřít výpověď ve smyslu ustanovení §100 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že odvolací soud posoudil její změněnou svědeckou výpověď u hlavního líčení jako nevěrohodnou. Z odůvodnění jasně vyplývá, že k její výpovědi nemohl přihlížet, neboť ani v přípravném řízení, ani u hlavního líčení výslech nebyl proveden zákonným způsobem. Tomuto postupu nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatele stran právní kvalifikace skutku, konkrétně v otázce naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že jeho útok v afektu nebyl veden ani nepřímým úmyslem poškozenou zabít. Z výsledků provedeného dokazování (výslechu stěžovatele, znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, výpovědí řady svědků) ovšem jednoznačně vyplývá, že u stěžovatele bylo správně dovozeno zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Stěžovatel se opakovaně v době předcházející stíhanému skutku vůči poškozené, své babičce, o kterou se zavázal v jejím stáří pečovat, choval hrubě a neurvale a nelze vyloučit, že ji i fyzicky napadal. Ze závěrů vyšetření duševního stavu stěžovatele vyplývá, že se jedná o osobu, která v sobě nedokáže sloučit protichůdné pocity lásky a nenávisti k lidem ze svého okolí. Za bezprostřední příčinu smrti poškozené znalci jednoznačně označili udušení ze zardoušení, jemuž odpovídá zmáčknutí krku provedené střední až velkou intenzitou, což vyvrací tvrzení stěžovatele, že poškozenou pouze zaklepal. Námitce stěžovatele, že obecné soudy nezohlednily stáří a nemoc poškozené, nelze přisvědčit. Obecné soudy k těmto okolnostem přihlížely, nicméně jako ke skutečnostem podporujícím závěr o naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu ve formě nepřímého úmyslu. Stěžovatel působil tlakem obou rukou vůči takové části těla poškozené, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné, přičemž věděl, že se jedná o osobu vysokého věku (v době spáchání skutku bylo poškozené 92 let, stěžovatel byl vnukem poškozené), pohublou, které je možno ublížit i při menší intenzitě. Závěr obecných soudů, že při svém jednání věděl, že smrt poškozené může způsobit, a byl přinejmenším srozuměn s tím, že ji způsobí, tedy zcela odpovídá učiněným skutkovým zjištěním.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani projevy libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 18. dubna 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu