ECLI:CZ:US:2006:2.US.330.05
sp. zn. II. ÚS 330/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti O. M., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 2. 2. 2005 č. j. 1 Afs 79/2004-43, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, č. j. 6 Ca 277/2003-16, rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 22. 9. 2003, č. j. 533/49 658/2002, a ze dne 22. 9. 2003, č. j. 533/71 750/2002, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 9. 10. 2000, č. j. FŘ-9629/11/99, a ze dne 9. 10. 2000, č. j. FŘ-7306/11/99, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 21. 5. 1999, č. j. 135974/99/010911/1159, a ze dne 21. 5. 1999, č. j. 136024/99/010911/1159, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva financí ČR, Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, a Finančního úřadu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí vydaných finančními orgány a správními soudy. Cítí se jimi dotčen ve svém základním právu na spravedlivý proces, zakotveném ve čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z textu stěžovatelova podání a obsahu rozsudku Nejvyššího správního soudu, který stěžovatel ke svému návrhu připojil, vyplynuly následující podstatné skutkové okolnosti případu.
Správce daně stížností napadenými dodatečnými daňovými platebními výměry, č. 990001255, ze dne 21. 5. 1999, č. j. 135974/99/010911/1159, a č. 990001260, z téhož dne, č. j. 136024/99/010911/1159, doměřil stěžovateli daň z příjmu fyzických osob za roky 1995 a 1996, a to za příjmy ze sdružení "U modré kachničky". Žalobce byl sice ze sdružení rozhodnutím ostatních společníků dne 18. 6. 1993 vyloučen, ale dodatečně, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 6 C 161/94, byl zpětně uznán členem po celou dobu trvání sdružení.
Proti dodatečným platebním výměrům se stěžovatel neúspěšně odvolával k finančnímu ředitelství. V roce 1995 a po většinu roku 1996 se prý stěžovatel na činnosti sdružení vůbec nepodílel a také mu z něj neplynul žádný příjem. Odvolací orgán ale argumentaci stěžovatele nepřijal a dne 9. 10. 2000 ústavní stížností napadenými rozhodnutími, č. j. FŘ-9629/11/99, a FŘ-7306/11/99, jeho odvolání zamítl.
Následně podal stěžovatel podnět k přezkoumání obou rozhodnutí finančního ředitelství, o němž rozhodlo Ministerstvo financí dne 22. 9. 2003 pod č. j. 533/49, 658/2002, a č. j. 533/71 750/2002, tak, že se toto přezkoumání ani v jednom případě nepovoluje.
Proti rozhodnutím o nepovolení přezkumu stěžovatel brojil správní žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Ten dne 15. 1. 2004 v záhlaví označeným usnesením žalobu pro nepřípustnost odmítl, neboť přezkum nepřipouští kompetenční výluka.
Stěžovatel proto podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud vyložil, že podle ustanovení §65 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, jež podléhá přezkumu takového rozhodnutí nebo vyslovení jeho nicotnosti. Podle §70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, jež nejsou rozhodnutími ve smyslu shora výše uvedené legislativní zkratky. Přezkoumávání daňových rozhodnutí, kterého se stěžovatel dožadoval, je právně upraveno v §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"). Řízení o tomto mimořádném opravném prostředku je tvořeno dvěma fázemi, kdy v prvé se rozhoduje, zda vůbec bude přezkoumání povoleno či nařízeno, ve druhé pak, zda původní přezkoumávané rozhodnutí bude změněno či zrušeno. Rozhodování o právech a povinnostech by nastupovalo teprve ve chvíli, pokud by bylo v prvé fázi řízení k přezkumu vůbec otevřeno. To se v posuzované věci nestalo a rozhodnutí učiněné v prvé fázi do subjektivních hmotněprávních oprávnění a povinností stěžovatele nijak zasáhnout nemohlo. Ministerstvo financí žalobou napadeným rozhodnutím totiž stěžovateli toliko sdělilo, že se věcí dále zabývat nebude. A takový úkon, byť označen jako rozhodnutí, je podle výše citovaných ustanovení s. ř. s. vyloučen z možnosti soudního přezkumu.
Všechna výše uvedená rozhodnutí pak stěžovatel napadl v zákonné lhůtě ústavní stížností. Obšírně v ní popsal průběh předchozího řízení, shrnul podstatný obsah všech vydaných rozhodnutí a uvedl důvody, proč s postupem správce daně vedoucím k doměření daně z příjmu fyzických osob podle pomůcek nesouhlasí a považuje jej za nezákonný. Zdůrazňuje, že daň mu správce daně doměřil za příjmy z činnosti, kterou nevykonával a které nikdy neobdržel. Postupem finančních orgánů byla stěžovateli dle jeho názoru odňata možnost domáhat se svých práv v řízení před státními orgány. Rovněž správní soudy v obou stupních tím, že se věcně nezabývaly rozhodnutími Ministerstva financí ČR, upřely stěžovateli právo na soudní ochranu.
Ústavní soud podanou ústavní stížnost přezkoumal a dospěl k závěru, že je na místě ji odmítnout, a to v části směřující proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 10, a Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu pro nepřípustnost, ve zbytku pak pro její zjevnou neopodstatněnost. S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení již Ústavní soud nečinil žádné další procesní úkony, zejména nevyzýval stěžovatele k odstranění formální vady podání, spočívající v nesprávném vymezení účastníků a vedlejších účastníků řízení, a od účastníků řízení ani nevyžadoval vyjádření k obsahu stížnosti, neboť by to na výroku rozhodnutí nic nezměnilo.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejících na jeho uvážení.
V posuzované věci je z obsahu ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel nevyužil možnosti napadnout rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, jimiž byla zamítnuta jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům, žalobou ve správním soudnictví, ale nápravy se pokoušel dosáhnout cestou mimořádného prostředku dozorčího práva, tedy v rámci přezkumného řízení dle §55b daňového řádu.
Řízení o ústavních stížnostech je ovládáno principem subsidiarity. Připuštění ústavní stížnosti znamená určitý kompromis mezi povinností poskytnout ochranu základním právům účastníků, a požadavkem na zachování právní jistoty, neboť připuštění ústavní stížnosti s sebou vždy přináší možnost zásahu do již nastoleného právního stavu. Zákon o Ústavním soudu proto stanoví přísná pravidla přípustnosti návrhu s tím, že sám může meritorně rozhodovat až v okamžiku, kdy ostatní mechanismy nápravy selhaly. Pokud stěžovatel možnost bránit se proti rozhodnutí finančních orgánů vydaným v prvém a druhém stupni žalobou ve správním soudnictví vynechal, a nyní proti nim brojí rovnou ústavní stížností, jeho návrh v této části musel být posouzen jako nepřípustný.
Pokud jde o napadená rozhodnutí Ministerstva financí ČR a správních soudů, shoduje se Ústavní soud s argumentací, obsaženou ve vyčerpávajícím zdůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Daňové řízení probíhá v režimu daňového řádu, který upravuje možnost podávat proti daňovým rozhodnutím řádné opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, kam patří též přezkoumávání
rozhodnutí podle §55b tohoto zákona. Podle tohoto ustanovení může být v řízení o přezkoumání daňového rozhodnutí vadné pravomocné rozhodnutí zrušeno, změněno či nahrazeno rozhodnutím jiným, a to na základě žádosti daňového subjektu či podnětu kteréhokoliv správce daně. O povolení či nařízení přezkoumání rozhoduje instančně vyšší orgán, nové řízení provede správce daně, který rozhodoval v posledním stupni. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud, řízení o přezkoumání příslušného rozhodnutí tvoří dvě fáze. Nejprve se rozhoduje, zda bude vůbec přezkoumání povoleno či nařízeno, a teprve v případě kladné odpovědi se rozhoduje o zrušení či změně původního rozhodnutí. Nejsou-li k tomu důvody, přezkoumávání není nařízeno či povoleno. Neúspěšný žadatel je o tom vyrozumíván formálním úkonem ve formě procesního rozhodnutí o nepovolení přezkoumání. Přes takto formalizovaný postup zůstává přezkoumání rozhodnutí mimořádným prostředkem dozorčího práva, kde - na rozdíl od řádných opravných prostředků - nemá žadatel právní nárok na jeho věcné projednání.
Ve stěžovatelově případě neshledalo ministerstvo nezákonnost daňových rozhodnutí, záležitost se tedy uzavřela hned v prvé fázi. Ústavní soud proto shodně s Nejvyšším správním soudem konstatuje, že o žádných subjektivních právech stěžovatele se nerozhodovalo, proto nemohlo být ani žádné jeho právo porušeno. Oznámení stěžovateli, že se přezkum nepovoluje, byť označené jako rozhodnutí, není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a jeho přezkum ve správním soudnictví je vyloučen.
Ústavní soud se v minulosti otázkou možnosti soudního přezkumu rozhodnutí podle §55b zákona o správě daní a poplatků již několikrát zabýval. Dne 19. 12. 2000 přijalo plénum Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu stanovisko, Pl. ÚS-st.-12/2000, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, má procesní povahu a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu. Tímto výkladem se Ústavní soud ve svých následných rozhodnutích (např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 582/2003, ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 328/2003, ze dne 29. 4. 2004, či sp. zn. I. ÚS 440/2003, ze dne 4. 3. 2004) důsledně řídil a jinak nemůže učinit ani v posuzované věci. Jsou-li ze soudního přezkumu vyloučeny akty (zde vyrozumění stěžovatele o nepovolení přezkoumání daňového rozhodnutí), jež obsahem nejsou rozhodnutími z důvodu, že nijak nezasahují do subjektivních hmotných práv fyzické či právnické osoby, kterážto jí vyplývají z norem jednoduchého práva, tím spíše se nemohou tyto akty dotýkat práv a svobod garantovaných jí Ústavou České republiky, Listinou základních práv a svobod, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, či Úmluvou o ochraně základních lidských práv a svobod. Pokud tedy není stěžovatel nositelem určitého subjektivního práva, nemůže být do takového práva ani nepřípustně zasaženo.
Protože Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, nemohl vzhledem k dikci §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu naložit jinak ani se žádostí stěžovatele, aby náklady spojené s jeho zastoupením v tomto řízení nesl stát.
Vzhledem k výše uvedenému tedy Ústavní soud stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu