ECLI:CZ:US:2006:2.US.342.05
sp. zn. II. ÚS 342/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Č., zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem ve Velkém Meziříčí, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2004, č. j. 15 Co 172/2003-94, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 3. 2005, č. j. 33 Odo 29/2005-148, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu České republiky jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jejich vydáním porušily stěžovatelčina základní práva, konkrétně právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovné zacházení dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, jak vyplývá ze čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a konečně právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 Listiny. Navrhla proto obě označená rozhodnutí zrušit.
U obecných soudů žalovala stěžovatelka na určení, že je vlastnicí ideálních 3/4 blíže specifikovaných nemovitostí - objektu bydlení a pozemků - v katastrálním území Velké Meziříčí. Ideální 1/4 těchto nemovitostí darovala stěžovatelka žalovanému S. V. v době trvání jejich manželství. Protože se ke stěžovatelce měl její bývalý manžel zachovat způsobem, který je v hrubém rozporu s dobrými mravy, uplatnila stěžovatelka u soudu nárok na vrácení daru. Nemravné jednání žalovaného vymezila stěžovatelka následujícím způsobem. Za prvé jí měl bránit ve vstupu a užívání bytu, který se v předmětném domě nachází, anebo alespoň nějaké místnosti v něm; jednotlivé incidenty pak žalobkyně blíže časově určila. Za druhé si měl žalovaný k sobě brát jejich nezletilého syna, který byl rozhodnutím soudu svěřen do péče stěžovatelky, bez jejího vědomí a měl v synově přítomnosti stěžovatelce vulgárně nadávat. Za třetí měl žalovaný z bytu, který v předmětné nemovitostí užíval, odstranit věci tvořící součást nemovitosti - dřevěné schodiště, ventily na radiátorech ústředního topení, několik dveří, umyvadla, záchodovou mísu a regály ze spižírny, a dále věci ze společného jmění manželů - koberce, linoleum, osvětlovací tělesa a garnýže.
V prvém stupni rozhodoval Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, který žalobu rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, č. j. 10 C 14/2000-63, zamítl. Pokud jde o prvý žalobní bod, vyšel ze zjištění, že podíloví spoluvlastníci (stěžovatelka v id. 1/2, její matka id. 1/4 a žalovaný id. 1/4) neuzavřeli žádnou dohodu o nakládání a hospodaření se společnými nemovitostmi. Všichni ale respektovali, že matka stěžovatelky užívala byt v přízemí a byt v patře užívali po dobu trvání manželství stěžovatelka se žalovaným. Poté, co stěžovatelka byt opustila, nenamítla nic proti skutečnosti, že jej užívá žalovaný se svou rodinou. Vstupu do bytu se domáhala až po návratu do Velkého Meziříčí, kam ji ovšem nepřivedla potřeba bydlení, ale zdravotní stav její matky. Podle soudu ani přesto, že byla většinovou spoluvlastnicí, neměla stěžovatelka právo bez souhlasu žalovaného, coby do té doby respektovaného uživatele bytu v domě, do tohoto bytu vstupovat či jej, resp. jeho část, užívat. Žalovaný, který jí toto neumožnil, jednal dle názoru soudu jako oprávněný uživatel v souladu s chráněnou domovní svobodou, a proto se v tomto směru porušení dobrých mravů nemohl dopustit. V případě druhého bodu neunesla žalobkyně důkazní břemeno, neboť jednání žalovaného nijak blíže časově nekonkretizovala. Před synem jí pak měla dle vlastního vyjádření nadávat manželka žalovaného a věděla také o pohybu svého syna, neboť ten se vždy ptal stěžovatelčiny matky, zda může svého otce - žalovaného navštívit. Ohledně odstranění vyjmenovaných věcí z bytu soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka si při odchodu ze společné domácnosti odnesla vše, co potřebovala, a že se žalovaným vypořádali zaniklé BSM cestou zákonné domněnky podle stavu, v jakém kdo z nich užíval společné věci pro potřebu svou, své rodiny a své domácnosti jako výlučný vlastník. Proto žalovaný vyklidil z předmětného bytu výše vyjmenované věci právem, neboť byl jejich výlučným vlastníkem. Tvrzení, že žalovaný učinil byt odstraněním vyjmenovaných věcí neobyvatelným, se dle soudu nepodařilo stěžovatelce prokázat, neboť byt byl po odstěhování žalovaného bez dalšího pronajímán.
K podanému odvolání krajský soud v odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku (napadeného touto ústavní stížností) uvedl, že není hrubým porušením dobrých mravů, pokud žalovaný nevpustil stěžovatelku do bytu, který se svou rodinou řadu let užíval na základě realizace výkonu práv spoluvlastníka nemovitosti. Soud prvého stupně se také správně vypořádal s tvrzením stěžovatelky, jež se týkalo uskutečňování styku jejího syna s otcem - žalovaným, a užívání vulgárních výrazů žalovaným v přítomnosti syna. Odvezení věcí z bytu žalovaným hodnotil odvolací soud jako výkon vlastnického práva, ohledně schodiště ještě doplnil, že i když jej žalovaný odstranil, funkční kovová konstrukce zůstala zachována, a nelze proto takové jednání považovat za rozporné s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné. Po posouzení věci dospěl k závěru, že řešení stěžovatelkou předložené otázky, totiž zda popsané jednání žalovaného lze hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů, jež opodstatňuje požadavek na vrácení daru, postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe. Úvaha, zda chování obdarovaného lze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého jednotlivého případu a závěry v konkrétním případě lze jen těžko zobecňovat. Dovolací soud dále upozornil, že výklad pojmu rozpor s dobrými mravy již opakovaně podal, a na některé své rozsudky odkázal. Nejvyšší soud ČR uzavřel, že odvolací soud rozhodl v intencích tohoto výkladu.
Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí. Výše popsané jednání žalovaného vyhodnotily obecné soudy dle jejího názoru chybně, pokud je nepovažovaly za chování v hrubém rozporu s dobrými mravy ve smyslu §630 občanského zákoníku. Stěžovatelka dále namítá, že bylo rozhodnuto na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť nebyl proveden jí navrhovaný důkaz ohledáním na místě samém. Z důkazů provedených pak byly učiněny nesprávné skutkové závěry; znovu opakuje, že schodiště, ventily na radiátorech, záchodová mísa, umyvadla a další věci tvoří součást nemovitosti, a pokud je žalovaný odvezl bez jejího souhlasu a učinil tak byt neobyvatelným, jednal v hrubém rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka pak polemizuje s názorem krajského soudu, že vzhledem k okolnostem případu neměla právo bez souhlasu žalovaného do bytu, pokud jej užíval, vstupovat, a to ani jako většinový spoluvlastník. Stěžovatelka dále uvádí, že si je vědoma pozice Ústavního soudu, který není vrcholem soudní soustavy a který nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Interpretaci právních předpisů ve své věci ovšem považuje za natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny, a došlo tak k zásahu do jejích ústavně garantovaných práv; stěžovatelka pak poukazuje na nález Ústavního soudu, kde tento názor vyslovil. Připomíná rovněž nálezy, sp. zn. I. ÚS 278/96 a Pl. ÚS 48/95, kde se Ústavní soud vyslovil k otázce ústavně souladného postupu obecných soudů v řízení a ústavně souladné interpretace v těch případech, kdy právní předpis připouští dvojí výklad. Vysloveným postulátům dle stěžovatelky řízení a napadená rozhodnutí v její věci odporují; hovoří dokonce o "příkrém nesouladu" a o "zřejmé libovůli v soudním rozhodování".
Ústavní soud se nejprve, tak jako i v jiných případech, zabýval formální stránkou ústavní stížnosti. Zjistil, že stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou ve lhůtě zákonem stanovené. Před podáním stížnosti vyčerpala stěžovatelka opravné prostředky, jak to má na mysli ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a návrh je přípustný. Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu podána v elektronické podobě se zaručeným elektronickým podpisem zástupce stěžovatelky, podpis byl v pořádku, s připojeným certifikátem vydaným akreditovaným poskytovatelem. Ačkoliv toto písemné podání zástupce stěžovatelky ve lhůtě tří dnů písemně nedoplnil, má podle Ústavního soudu procesní účinky a je návrhem na zahájení řízení. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 319/05, ze dne 24. 4. 2006 (dosud nepublikovaný, jeho znění je dostupné na internetových stránkách www.judikatura.cz), kde vyložil přiměřeně aplikované ustanovení §42 odst. 3 občanského soudního řádu tak, že elektronické podání s připojeným elektronickým podpisem splňujícím specifické požadavky uvedené v zákoně č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a změně některých dalších zákonů, má procesní účinky bez dalšího.
Ústavní stížnost však neobsahovala originál plné moci udělené advokátu; tento nedostatek stěžovatelka k výzvě Ústavního soudu ve stanovené lhůtě odstranila.
Ústavní soud musel přesto její návrh odmítnout.
Stěžovatelka sama v podání uvedla, že si je vědoma pozice Ústavního soudu uvnitř moci soudní - není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto ani není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Po prostudování věci však Ústavní soud dospěl k závěru, že předmětný návrh je pouhým pokusem stěžovatelky učinit z Ústavního soudu další stolici v rámci obecného soudnictví. Podstatou ústavní stížnosti je pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledkem jejího občanskoprávního sporu. To však samo o sobě ještě nemůže zakládat tvrzené porušení ústavních práv či svobod. Opačný závěr, totiž že každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, znamená porušení práva na spravedlivý proces, by z Ústavního soudu učinil právě pouhou další instanci soustavy obecných soud.
Se stěžovatelkou nelze souhlasit, že napadená rozhodnutí nerespektují garance plynoucí ze čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a že odporují postulátům vysloveným ve stěžovatelkou citovaných nálezech ( rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, provedené důkazy hodnotit volně, a to jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, rozhodnutí řádně odůvodnit, zachovat právo na přezkum rozhodnutí soudem vyšší instance, atd.). Dle Ústavního soudu postupovaly obecné soudy při zkoumání skutkového stavu i aplikaci hmotného práva zcela v duchu hlavy páté Listiny. V řízení bylo - jak vyplývá zejména z rozsudku soudu prvého stupně - prováděno velmi podrobné dokazování. K námitce stěžovatelky, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, neboť nebyl proveden důkaz šetřením na místě samém, Ústavní soud připomíná, že rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky budou v řízení provedeny a které nikoliv, přísluší jen soudu. V okolnosti, že všem důkazním návrhům nevyhoví, nelze spatřovat zásah do práva na spravedlivý proces, pokud z důkazů dosud provedených lze na skutkový stav bezpečně usoudit a takový postup je řádně odůvodněn (viz též např. nález III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, č. 49). V posuzované věci se okresní i krajský soud v naznačeném duchu s tímto stěžovatelčiným důkazním návrhem vypořádaly. Provedené důkazy soud pečlivě vyhodnotil a přijaté závěry z nich logicky vyplývají. Rovněž právní hodnocení případu je přiléhavé a koresponduje zjištěným okolnostem.
Nelze souhlasit ani s tvrzeným zásahem do práva na ochranu vlastnictví. Ve vztahu k předmětu sporu soudy správně poměřovaly právo vlastníka užívat předmět svého vlastnictví s právem na nedotknutelnost obydlí, a dle názoru Ústavního soudu rozhodly tento bod ústavně konformním způsobem.
V čem stěžovatelka spatřuje porušení práva na rovné zacházení, z její stížnosti nevyplývá a ani Ústavní soud sám nic takového nezjistil.
Proti napadenému usnesení Nejvyššího soud ČR stěžovatelka žádné konkrétní námitky nevznesla. Ústavní soud proto pouze připomíná svou konstantní praxi (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 345), že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu zásadně nemůže být předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, neboť je výlučnou záležitostí dovolacího soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není sjednocování judikatury obecných soudů, ale je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (§14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů ).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud návrh stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu
Za správnost : H. Kyprová