ECLI:CZ:US:2006:2.US.351.06
sp. zn. II. ÚS 351/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupené Mgr. Pavlem Vidurou, advokátem v Ostravě, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. 37 C 57/93, usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 1997, č. j. 51 E 903/97-11, a ze dne 19. 2. 2003, č. j. 51 E 903/97-55, dále usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 12. 1998, č. j. 8 Co 1301/98-19, a ze dne 25. 11. 2004, č. j. 9 Co 1434/2004-82, a dále proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, č. j. 20 Cdo 1531/2005-98, a ze dne 28. 2. 2006, č. j. 20 Cdo 574/2006-100, za účasti Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání stěžovatelky, jímž napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tím, že se jimi cítí dotčena na svých, v podání blíže konkretizovaných, základních právech. Po Ústavním soudu žádá vydání nálezu, kterým by všechna uvedená rozhodnutí zrušil.
Soudce zpravodaj primárně zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky přezkumu stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zda byla podána včas a zda se jedná o ústavní stížnost přípustnou. Z níže uvedených důvodů dospěl k negativnímu závěru.
Při vyhodnocení ústavní stížnosti z tohoto pohledu vycházel soudce zpravodaj z následujících podstatných skutečností, uvedených v textu ústavní stížnosti samotné a obsažených v napadených rozhodnutích, jež byla k návrhu připojena.
Rozsudkem pro zmeškání ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. 37 C 57/93, zavázal Okresní soud v Ostravě stěžovatelku k zaplacení částky 1.638 Kč s příslušenstvím. Týž soud pak usnesením ze dne 9. 10. 1997, č. j. 51 E 903/97-11, nařídil výkon tohoto rozsudku prodejem movitých věcí. K podanému odvolání toto rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 23. 12. 1998, č. j. 8 Co 1301/98-19. Dovolání pak Nejvyšší soud ČR odmítl (dne 28. 2. 2006, č. j. 20 Cdo 574/2006-100) s tím, že podle zákona není přípustné. Usnesením ze dne 19. 2. 2003, č. j. 51 E 903/97-55, pak okresní soud výkon rozhodnutí zastavil, když po vydání rozhodnutí, jež bylo jeho podkladem, zaniklo přiznané právo splněním dluhu. Stěžovatelčino odvolání krajský soud usnesením ze dne 25. 11. 2004, č. j. 9 Co 1434/2004-82, odmítl, neboť napadeným rozhodnutím nebyla stěžovatelce způsobena žádná újma. V tomto případě stěžovatelka podala taktéž dovolání, ovšem proti usnesení okresního soudu, tedy soudu prvostupňového. Nejvyšší soud ČR dovolací řízení zastavil s tím, že v takovém případě k němu není funkčně příslušný.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního, nebo jiného právního řízení.
Pokud jde o usnesení vydaná v rámci vykonávacího řízení, za rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve výše naznačeném smyslu je nutno považovat obě rozhodnutí krajského soudu (ze dne 23. 12. 1998, č. j. 8 Co 1301/98-19, a ze dne 25. 11. 2004, č. j. 9 Co 1434/2004-82). Od jejich doručení stěžovatelce je třeba počítat šedesátidenní lhůtu k podání ústavní stížnosti. Naopak na počátek běhu stížnostní lhůty nemají žádný vliv obě usnesení soudu dovolacího. Směřovalo-li totiž dovolání v jednom případě proti rozhodnutí soudu prvého stupně, které dovoláním napadat nelze, a ve druhém případě občanský soudní řád jeho podání nepřipouštěl, pak nešlo o procesní prostředky zákonem k ochraně stěžovatelčiných práv připuštěné.
Ačkoliv nikde ve stížnosti ani v připojených přílohách není uvedeno přesné datum, kdy byla usnesení odvolacího soudu stěžovatelce doručena, je evidentní že ústavní stížnost ve vztahu k nim je podaná k Ústavnímu soudu opožděně. Je totiž mimo jakoukoliv pochybnost, že k doručení došlo před dnem, kdy rozhodoval Nejvyšší soud ČR o stěžovatelčiných dovoláních, tj. před 28. únorem 2006. Přitom z poštovního razítka vyplývá, že stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 5. 6. 2006, a tedy po uplynutí lhůty zákonem stanovené.
Rozsudek ostravského soudu, sp. zn. 37 C 57/93, jak vyplývá z listin ve spise založených, byl stěžovatelce doručen dne 20. 3. 1995 uložením. I kdyby soudce zpravodaj pro účely počítání stížnostní lhůty vycházel z tvrzení stěžovatelky, že o rozsudku se dozvěděla až dne 21. 11. 1997, na jeho závěru, že ústavní stížnost podaná dne 5. 6. 2006 je opožděná i ve vztahu k napadenému rozsudku, to nemůže ničeho změnit.
Soudce zpravodaj ještě doplňuje, že pro potřeby rozhodnutí již nebylo třeba zabývat se tím, zda stěžovatelka mohla rozsudek napadnout odvoláním či nikoliv, a tedy zkoumat stížnost z hlediska její přípustnosti ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu. Na posouzení včasnosti by to nemohlo mít žádný vliv. Taktéž tvrzením stěžovatelky, že proti rozsudku odvolání podala, ovšem odvolací soud "...o něm nikdy nerozhodl ...", není potřeba se blíže zabývat. Ústavní soud je při rozhodování o ústavní stížnosti vázán stížnostním návrhem, který formulovala stěžovatelka jasně; navrhuje zrušit předmětný rozsudek Okresního soudu v Ostravě, proti postupu odvolacího soudu nebrojí.
Soudci zpravodaji tak nezbylo, než návrh stěžovatelky odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2006
Jiří Nykodým
soudce zpravodaj