ECLI:CZ:US:2006:2.US.361.04
sp. zn. II. ÚS 361/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. J.N., zastoupeného advokátem JUDr. M.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004, čj. 5 To 3/2004-408, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení rubrikovaného rozhodnutí, neboť se domnívá, že na jeho základě byl odsouzen pro jednání, které není trestným činem a tím bylo porušeno jeho právo podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku a byl za něj odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím tak, že odvolací soud zrušil napadené rozhodnutí a sám rozhodl tak, že uznal ve smyslu §10 ve spojení s §128 odst. 2 trestního zákona stěžovatele vinným spácháním pomoci trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku a uložil mu rovněž podmíněný trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti. Stěžovatelova argumentace spočívá v tom, že skutková podstata trestného činu podle §128 odst. 2 trestního zákona předpokládá úmysl získání výhody nebo prospěchu na úkor jiného subjektu.
Soud prvního stupně přitom vyčíslil takový prospěch škodou ve výši 1,500.000,-- Kč a odvolací soud konstatoval, že ekonomickou ztrátu, jež vznikla poškozené rozpočtové organizaci, respektive státu, nelze vyčíslit. Stěžovatel má za to, že za situace, kdy ekonomickou ztrátu, z níž by se obohatil či chtěl obohatit, nelze jakkoliv vyčíslit, proto jednání, jež je mu kladeno za vinu, není trestným činem.
Po posouzení věci Ústavní soud dospěl k závěru, že podaný návrh není důvodný.
Ústavnímu soudu nepřísluší v zásadě přehodnocovat hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41 a násl.). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (tak nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257 a násl).
Odvolací soud v rámci provedeného přezkumu konstatoval, že soud prvního stupně provedl v zásadě správná skutková zjištění; v tomto ohledu ostatně ani stěžovatel napadenému rozhodnutí nic nevytýká. Totožný skutek však odvolací soud odlišným způsobem právně kvalifikoval, přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně uvedl, proč právní kvalifikaci, jak ji učinil soud prvního stupně, považuje za nesprávnou a rovněž svůj výklad, o který se opírala aplikace naříkaného §128 odst. 2 trestního zákona, řádně a logicky rozvedl. Pokud jde o podstatu námitky, jež má podle stěžovatele založit protiústavnost napadeného rozhodnutí, podotýká Ústavní soud, že skutková podstata tohoto trestného činu nepředpokládá (na rozdíl od prvostupňovým soudem aplikovaného §255 trestního zákona) vznik škody. Zájem, jenž je chráněn ustanovením §128 trestního zákona, jak vyplývá z rubriky oddílu druhého hlavy druhé zvláštní části trestního zákona, je hospodářská kázeň, nikoliv ochrana majetku v užším slova smyslu, jak je tomu v případě trestných činů proti majetku, k nimž se systematicky řadí rovněž zmíněný trestný čin dle §255 trestního zákona. "Výhodu" či "prospěch", jejichž vznik či potenci vzniku alternativně vyžaduje skutková podstata §128 trestního zákona, nelze ztotožňovat s právním termínem škoda a nutně se také nemusí jednat vždy o "majetkově vyjádřitelnou" výhodu či prospěch. Ani skutečnost, že nevznikla škoda, proto nevylučuje aplikaci §128 trestního zákona na obecnými soudy posuzovaný skutkový stav. Proto skutečnost, že se Vrchní soud v Praze nezabýval otázkou výše škody, nemá a nemůže mít v posuzovaném případě vliv na aplikaci §128 odst. 2 trestního zákona. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí by měl relevanci majetkový efekt jen v případě, že by pachatel získal postihovaným jednáním prospěch značný či prospěch velkého rozsahu. Prokázání takové skutečnosti by zakládalo možnost použití kvalifikované skutkového podstaty podle §128 odst. 3 nebo 4; k tomu však v posuzovaném případě nedošlo.
Vzhledem k tomu, že ve vztahu k osobě pachatele (JUDr. Š.) již dříve ke stejnému závěru stran aplikovatelnosti §128 trestního zákona dospěl Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 204/04, posuzoval Ústavní soud v nyní projednávané věci pouze otázku účastenství stěžovatele. Jednání stěžovatele bylo posouzeno jako účastenství ve formě pomoci a byl proto odvolacím soudem uznán vinným pomocí k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku.
Podstatou účastenství ve formě pomoci v českém trestním právu je, že musí být ve skutkové složce (přirozeně nikoliv v podobě zákonných znaků skutkové podstaty) známa podstata trestně postižitelného jednání i osobě pomocníka. I u něj musí být prokázán úmysl vztahující se ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu, k němuž pomoc směřuje. V odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy popsaly, ve kterých okolnostech spatřují srozumění stěžovatele s úmyslem hlavního pachatele a rovněž odůvodnily, ve kterých okolnostech souvisejících s realizací smluvených závazkových vztahů spatřují povědomí stěžovatele o cíli (prospěchu či výhodě), který zamýšlel hlavní pachatel dosáhnout a rovněž odůvodnily, využití jakých informací k tomuto cíli mělo vést. Pokud tedy Vrchní soud v Praze skutek posoudil právě tak, jak tomu bylo v posuzovaném případě, nelze přisvědčit závěru, že došlo k zásahu ústavněprávních garancí stěžovatele.
Ústavní soud vnímá se shora uvedených důvodů napadené rozhodnutí jako výraz autonomního rozhodování obecných soudů, do kterého mu nepřísluší zasahovat. Nemohl proto přisvědčit názoru, že je napadené rozhodnutí v rozporu s čl. 39 Listiny, proto návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2006
Stanislav Balík
předseda senátu