ECLI:CZ:US:2006:2.US.371.06
sp. zn. II. ÚS 371/06
Usnesení
II. ÚS 371/06
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. L., právně zastoupené Mgr. Kateřinou Sigmundovou, advokátkou se sídlem Jiráskova 614, Česká Lípa, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 35 Co 86/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí krajského soudu s tím, že tímto rozsudkem bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy ČR a rovněž došlo k porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
Napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. P 164/200, tak, že se nezletilá dcera B. N. svěřuje do střídavé výchovy rodičů a bylo rozhodnuto o výživném na nezletilou. Okresní soud v České Lípě návrhu otce na svěření do střídavé výchovy rodičů nevyhověl, neboť neshledal předpoklady pro změnu rozhodnutí, kterým byla schválena dohoda rodičů o svěření nezletilé dcery do výchovy matky a otci určeno výživné. Soud I. stupně měl za to, že ustanovení §28 zákona o rodině vyžaduje, aby nastala změna zásadního, závažného rázu a je třeba respektovat stálost výchovného prostředí.
Krajský soud rozsudek soudu I. stupně změnil s odůvodněním, že střídavá výchova lépe prospěje nezletilé a bude tudíž v jejím zájmu, neboť dosavadní široký styk s otcem vnímá pozitivně a sama si širší podíl otce na své výchově přeje. To je podle názoru odvolacího soudu rozhodující změna, která nastala od poslední soudní úpravy výchovy. V roce 2001 byla nezletilá útlého věku, zatímco v současnosti po dosažení věku 10 let je na takové rozumové úrovni, že již je schopna vytvořit si vlastní názor a posoudit rozsah střídavé výchovy rodičů. Proto je její vyjádření důležité, přičemž k jejímu názoru musí soud, na rozdíl od minulého rozhodování, přihlédnout.
Stěžovatelka s rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí. Soud vycházel v podstatě pouze z přání nezletilé a nevzal přitom na zřetel stanovisko opatrovníka, z něhož plyne, že mezi rodiči jsou rozpory. Odvolací soud pominul i to, že okresní soud doporučil návštěvu manželské poradny či psychologa k odstranění komunikačních problémů mezi rodiči. Matka před soudem I. stupně navrhovala doplnit řízení o zprávu z manželské poradny, opatrovník znalecký posudek, který by odborně odpověděl na otázky motivace přání dcery a schopnost vzájemné komunikace a spolupráce mezi rodiči. Okresní soud tento důkaz jako nadbytečný zamítl. Krajský soud řízení tímto způsobem nedoplnil a v podstatě vyslyšel přání nezletilé, aniž by se dále zabýval vzájemnými vztahy mezi rodiči a matkou tvrzenou neschopností rodičů spolu bezkonfliktně ohledně dcery komunikovat. Stěžovatelka má za to, že krajský soud měl ve smyslu ustanovení §120 odst. 2 a §213a o. s. ř. doplnit řízení minimálně o zprávu z manželské poradny a následně možná i o znalecký posudek. Bez těchto odborných stanovisek stěžovatelka hodnotí rozhodnutí odvolacího soudu radikálně měnící dosavadní režim výchovy dítěte jako svévolné.
Krajský soud jako účastník řízení k věci uvedl, že byly dány zákonné předpoklady ke změně rozsudku. Opatrovník - Městský úřad v České Lípě - uvedl, že v péči matky nezjistil žádné nedostatky, nezletilá se dobře rozvíjela, otec měl možnost se na její výchově podílet v rámci návštěv. Střídavá péče se opatrovníkovi nejevila jako vhodná s ohledem na nedostatečnou komunikaci rodičů a jejich rozdílné názory na výchovu nezletilé. Nezletilá vyslovila přání být v péči otce, ale opatrovník se domnívá, že v tomto směru nebylo provedeno dostatečné dokazování např. posudkem dětského psychologa.
Ústavní soud při posouzení projednávané věci vycházel ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.
Ústavní soud několikráte judikoval, že je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče, event. do jejich střídavé výchovy. K otázce střídavé výchovy se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 48/04 a uvedl, že "svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to však předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastněných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat nezletilou do svých vzájemných problémů". Při posuzování ústavní stížnosti je tedy třeba se zabývat v prvé řadě otázkou, zda obecné soudy při rozhodování o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti a úpravě styku s dítětem obsah a smysl příslušných zákonných ustanovení respektovaly.
Jak bylo již výše uvedeno, v předmětné věci podání návrhu stěžovatele předcházela dohoda rodičů o svěření nezletilé do výchovy matce pro dobu po rozvodu, která byla schválena soudem. Je tedy zřejmé, že v této době existovala shodná vůle obou rodičů o tom, v péči kterého z nich bude nezletilá v době po rozvodu. Navrhovaná změna výchovného prostředí musí být proto posouzena z hledisek ustanovení §28 zákona o rodině, tedy "změní-li se poměry."
Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že nezletilá má kladný citový vztah k oběma rodičům, aniž by se změnilo výchovné prostředí v rodině matky nezletilé či výchovné potřeby nezletilé. Rovněž nebylo zjištěno, že by matka nezletilé bránila styku otce s nezletilou. Oba rodiče mají dobré výchovné předpoklady a podmínky pro péči o nezletilou. Krajský soud se zabýval i otázkou vzájemné komunikace rodičů (z hlediska uvedené judikatury Ústavního soudu) a konstatoval, že v zásadních věcech týkajících se nezletilé byli schopni se domluvit. Relevantním důvodem pro změnu rozhodnutí bylo vyjádření samotné nezletilé, která podle odvolacího soudu dosáhla věku, kdy je třeba k jejímu stanovisku přihlížet. Tento názor sdílí i Ústavní soud.
Podle názoru matky měl krajský soud doplnit řízení o zprávu z manželské poradny ohledně komunikace rodičů a vyjádření, resp. přání nezletilé žít střídavě s matkou i otcem, mělo být podepřeno znaleckým posudkem z oblasti psychologie. Tyto návrhy na doplnění důkazů však v odvolacím řízení ze strany matky předloženy nebyly. Je však věcí úvahy soudu, zda nezletilou vystavovat celé řadě pro ni nikoli nezbytných a do jisté míry v jejím věku i traumatizujících vyšetření, která lze nahradit vhodnou interpretací jejího vyjádření, učiněného před opatrovníkem, soudem.
Ústavní soud je toho názoru, že posouzení konkrétních okolností případu- v projednávané věci zejména posouzení prioritních zájmů nezletilého dítěte, které má být svěřeno do výchovy jednomu z rodičů nebo do jejich střídavé výchovy - přísluší výlučně obecným soudům, a není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do těchto citlivých rodinně právních vztahů, pokud postup obecných soudů nesignalizuje porušení ústavně zaručených práv a svobod. Za těchto okolností pak nezbývá než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám rozhodl o výchově a úpravě styku s rodiči tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (publikovaná pod č. 104/1991 Sb.) zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
Ústavní soud stojí v projednávané věci na stanovisku, že zájmy nezletilé by nemohly být podpořeny kasací napadeného rozsudku a vyžadováním dalších znaleckých posudků; tyto zájmy by naopak nejlépe naplnilo uspořádání vztahů mezi rodiči. Jakkoliv žádný soud není schopen takovéto uspořádání zajistit, je vhodné připomenout, že jsou to rodiče (nikoliv soudy či znalci), kteří nesou společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, přičemž základním smyslem jejich péče musí být zájem dítěte (čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Nelze akceptovat postoj matky, která odmítá střídavou výchovu s odkazem na nedostatečnou komunikaci mezi oběma rodiči, neboť jsou to právě rodiče, kteří by měli v zájmu své nezletilé dcery své vztahy urovnat a vyjít tak vstříc jejímu přání být vychovávána oběma svými rodiči. Ostatně z vyjádření otce, který se však vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem, vyplývá, že v současné době probíhá střídavá výchova dcery na základě pravomocného rozsudku krajského soudu bez problémů a k její spokojenosti.
Lze tedy uzavřít, že v ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy. K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát vyjádřil (rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. §132 o. s. ř., hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Na základě všech výše uvedených skutečností proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2006
Stanislav Balík
předseda senátu