ECLI:CZ:US:2006:2.US.437.03
sp. zn. II. ÚS 437/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců a Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatelky OVUS a.s., se sídlem Majakovského 1392, Praha 6, IČ 63079151, právně zastoupené JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem advokátní kanceláře Kocián, Šolc, Balaštík, na Vyhlídce 53, Karlovy Vary, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 93/2003, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 10. 2001, sp.zn. 17 C 43/2000, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2002, sp. zn. 19 Co 97/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 9. 2003 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 93/2003, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 17 C 43/2000, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2002, sp. zn. 19 Co 97/2002.
Výše uvedenými rozsudky mělo údajně dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, jež jsou jí garantovány čl. 4 odst. 3, 4 čl. 1 odst 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu
II.
Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti se domáhal na stěžovatelce žalobou zaplacení bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout stěžovatelce tím, že od vedlejšího účastníka přijala nájemné za užívání nebytových prostor za období září 1993 - únor 1995. Dle náhledu vedlejšího účastníka bylo uvedené nájemné sjednáno v rozporu s cenovými předpisy.
Dne 27. 8. 1993 uzavřel vedlejší účastník a stěžovatelka smlouvu o nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., přičemž cena nájmu byla stanovena částkou 400,- Kč za m2 měsíčně. Cena nájmu byla dle smlouvy tvořena dohodou podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 526/1990 Sb."), k němuž Ministerstvo financí ČR vydalo prováděcí vyhlášku č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 585/1990 Sb."). Citovaná vyhláška pak v ustanovení §1 odst. 1 písm. a) stanovila pro nebytové prostory, obchodní, restaurační, reprezentační, školské, zdravotnické, kancelářské a další prostory podobných užitných vlastností maximální roční sazbu 1 m2 za 190,- Kč. V ustanovení §1 odst. 4 uvedené vyhlášky bylo obsaženo zmocnění pro obecní zastupitelstvo (od účinnosti novely provedené zákonem č. 168/1994 Sb. byla slova "zastupitelstvo obce" nahrazeno slovem "obec"), jež mohlo na území své obce stanovit odlišné vyšší sazby.
Dne 25. 2. 1993 přijalo Zastupitelstvo hlavního města Prahy podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích a s přihlédnutím k ustanovení §1, odst. 4 vyhlášky č. 585/1990 Sb. obecně závaznou vyhlášku 3/93 o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor. Dne 5. 6. 1993 podal městský prokurátor v Praze proti této vyhlášce hlavního města Prahy protest a platnost předmětné vyhlášky byla pozastavena. Dne 11. 10. 1994 byla na základě zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 265/1991 Sb."), vydána nová vyhláška hlavního města Prahy č. 41/94. o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor. Cena nájmu nebytových prostor v Praze tak byla až do října 1994, kdy byla vydána vyhláška č. 41/1994 cenou regulovanou podle zákona o cenách a blíže prováděna vyhláškou č. 585/90 Sb. Každé plnění nájemce nad cenu úředně stanovenou tak bylo bezdůvodným obohacením pronajímatele na úkor nájemce.
Obvodní soud pro Prahu 6 zhodnotil nastíněnou situaci a ve svém rozhodnutí ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 17 C 43/2000, dospěl k závěru, že na vyhlášku zastupitelstva hlavního města Prahy č. 3/93 je třeba s ohledem na ustanovení §24 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 367/1990 Sb."), hledět jako na nulitní právní akt. Vzhledem k tomu, že po vydání nové vyhlášky č. 41/94 nebyla mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem uzavřena nová smlouva o nájmu ani dodatek ke stávající smlouvě o nájmu, je nutno dovodit, že mezi smluvci i nadále platila cena podle vyhlášky č. 585/90 Sb., tj. 190,- Kč za 1m2 ročně.
Městský soud v Praze se ve svém rozhodnutí ze dne 3. 5. 2002, sp. zn. 19 Co 97/2002, ztotožnil s právním názorem soudu nižšího stupně s tím rozdílem, že nesouhlasí s jeho hodnocením nastalé situace po nabytí účinnosti vyhlášky č. 41/1994. Dle náhledu odvolacího soudu nebyla po účinnosti obecní vyhlášky č. 41/94 smluvně sjednaná cena v rozporu s obecně závazným předpisem a žalobce tak plnil na základě platné smlouvy včetně platného ujednání o ceně nájmu. Z uvedeného důvodu pak Městský soud pro Prahu 6 rozhodnutí soudu nižšího stupně částečně potvrdil a částečně změnil.
Jak stěžovatelka, tak i vedlejší účastník, si podali dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ve vztahu ke stěžovatelce dovolací soud mimořádný opravný prostředek odmítl. K dovolání vedlejšího účastníka se pak Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 93/2003, přiklonil k názoru navrhovatelky a soudu prvního stupně a zrušil tu část rozsudku soudu druhého stupně, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 129.601,- Kč. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí zopakoval názor soudu prvního stupně, dle něhož nebyla-li mezi žalobcem a žalovanou podle nové vyhlášky hlavního města Prahy sjednána nová cena nájemného, platila mezi účastníky i nadále cena nájemného podle vyhlášky č. 585/1990 Sb., tedy 190,- Kč za 1 m2 ročně.
Stěžovatel se se závěry obecných soudů neztotožnil a dne 29. 8. 2003 podal předmětnou ústavní stížnost, v níž uvádí, že z ustanovení §14 odst. 1 a 2 zákona č. 367/1990 Sb. lze dovodit obecné generální zmocnění pro vydávání obecných vyhlášek v samostatné působnosti obce, které při respektování ústavních principů dělby moci nepotřebuje jiného dalšího zmocnění. Naproti tomu vyhlášky obcí v oblasti přenesené působnosti se musí opírat o výslovné zákonné zmocnění, přičemž ze zákonné úpravy musí vyplynout, že se jedná právě o předpis pro oblast přenesené působnosti. Stěžovatel dovozuje, že pokud zákon jasně nestanoví, že určitá oblast a s ní spojená možnost či nutnost vydání právního předpisu je v přenesené působnosti, pak v pochybnostech platí, že jde o samostatnou působnost obcí. Pokud řešená otázka cenové regulace nebyla upravena zvláštními předpisy výslovně pouze jako výkon státní správy a jedná-li se současně o otázku místního významu některé z generelně vymezených oblastí uvedených v ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 367/1990, byla obec oprávněna upravit tuto věc v rámci samostatné nikoli přenesené působnosti. Současně upozorňuje stěžovatel na ten fakt, že i sám Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí nevyjadřuje k tomu, zda mohla být vyhláška č. 3/93 vydána v samostatné či přenesené působnosti.
V dalším pak stěžovatelka poukazuje na neústavnost samotné regulace nájemného z nebytových prostor. Je zřejmé, že vyhláška č. 585/90 Sb. zakotvila princip nerovnosti mezi vlastníky, neboť na jedné straně stanovila závazně maximální výši nájemného a na druhé straně umožnila deregulaci, jež však nebyla odvislá od vůle vlastníků či smluvních stran. Soudy všech stupňů tedy měly posoudit též zákonnost vyhlášky č. 585/1990 Sb. z pohledu Ústavy ČR a popřípadě předložit věc k posouzení Ústavnímu soudu. Dále pak stěžovatel vytýká obecným soudům, že neposoudily, zda neplatnost ujednání mezi smluvci byla absolutní či relativní, což mohlo mít vliv na posouzení vzniku nároku vedlejšího účastníka dovolat se této neplatnosti. Obdobně pak byly vedlejšímu účastníku v rozporu se zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, přiznány nároky na úroky z prodlení.
III.
Obvodní soud pro Prahu 6 se jako účastník řízení k předmětné věci nevyjádřil neboť neměl k dispozici soudní spis.
Další účastník řízení Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud ČR se k věci vyjádřil přípisem ze dne 7. 10. 2003, v němž odkázal na odůvodnění ústavní stížností dotčeného rozsudku. K tvrzení stěžovatele, že z §20 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, platného v době vydání vyhlášky č. 585/1990 Sb., jasně nevyplývá, zda obec byla oprávněna vydat vyhlášku v samostatné nebo přenesené působnosti, a že soudy měly v případě nejasnosti o druhu této působnosti rozhodnout, že se jedná o působnost samostatnou, a na vyhlášku hlavního města Prahy č. 3/93, o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, pohlížet jako na platný právní předpis, Nejvyšší soud poukazuje na tehdy platné znění §20 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, z něhož jednoznačně vyplývá, že obec mohla vydat vyhlášku pouze v přenesené působnosti ve smyslu §24 odst. 1 zák. č. 367/1990 Sb., o obcích.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovatelce na vědomí.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.
V předmětné kauze považuje Ústavní soud za stěžejní posouzení otázky, zda měla být vyhláška č. 3/93 hlavního města Prahy vydána v rámci přenesené či samostatné působnosti obce.
Podle čl. 16 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. může obec k plnění svých úkolů vydávat pro svůj územní obvod obecně závazné vyhlášky. Jedná se o úkoly, které vyplývají ze samostatné působnosti obce vymezené v ustanovení §14 citovaného zákona a schvalování obecně závazných vyhlášek ve věcech samostatné působnosti je vyhrazeno obecnímu zastupitelstvu. Je tedy na zvážení, zda podle tehdy platné právní úpravy spadalo do působnosti obecního zastupitelstva vydání obecně závazné vyhlášky, jež by upravovala výši nájemného z nebytových prostor.
Ústavní soud se v minulosti působností obce při regulaci cen již zabýval. Plénum Ústavního soudu ve svém rozhodnutí ze dne 3. 1. 1994, sp. zn. Pl. 23/93, k dané problematice uvedlo, že to, co náleží do samostatné působnosti obce, je uvedeno v ustanovení §14 odst. 1, 2 zákona č.367/1990 Sb., pojmovým a odlišujícím znakem této samostatné působnosti je vždy to, že obec spravuje samostatně "svou záležitost", tedy takovou záležitost, v níž aktivně prosazuje vlastní cíle a záměry, a to v zájmu vlastního prospěchu a rozvoje. Cenová politika je však podřízena odlišnému režimu, v němž jde o uplatňování, regulaci a kontrolu cen výrobků, výkonů, prací a služeb pro tuzemský trh, stejně jako i o vymezení práv a povinností právnických a fyzických osob při uplatňování regulace a kontrole cen. Přesto, že zvláštní předpisy mohou určit, které další orgány jsou oprávněny regulovat ceny výrobků a služeb, nemění to nic na faktu, že tyto orgány zde nesledují vlastní specifické cíle rozvoje svého územního obvodu, ale v souladu s místními podmínkami se podílí na regulaci cen při tvorbě tuzemského trhu. Pokud jde tedy o cenovou regulaci, plní obce ve skutečnosti úkoly státní správy, a to v souladu s ustanoveními §1 odst. 8, §3, §4 odst. 1 písm. a) a §5 zákona č. 526/1990 Sb. a v návaznosti na ustanovení §1 odst. 4 prováděcí vyhlášky č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor. Z výše uvedeného plyne, že rozhodnutí obce vydané v souvislosti s ustanovením §1 odst. 4 prováděcí vyhlášky č. 585/1990 Sb. je rozhodnutím vydaným při výkonu přenesené působnosti, ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. Jestliže byla tedy vyhláška č. 3/93 schválena zastupitelstvem hlavního města Prahy, nelze na ni pohlížet jako na platnou, neboť orgán, jenž ji vydal, vykročil z mezí své působnosti.
Napadá-li v dalším stěžovatelka neústavnost samotné regulace nájemného, je nutno konstatovat, že regulace cen není v obecné rovině protiústavní. Dohledání ústavní roviny u regulace toho kterého zboží či služeb je vždy nutno zasadit do konkrétní situace a do konkrétních společenských poměrů. V souvislosti s regulací nájemného z nebytových prostor, k níž docházelo až do poloviny devadesátých let, nelze přehlédnout tu skutečnost, že se jednalo o přechod z řízené, centrálně plánované ekonomiky k ekonomice volného trhu.
Napadá-li stěžovatelka též otázku neplatnosti ujednání smluvních stran či otázku úroků z prodlení, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. I. ÚS 230/96, III. ÚS 23/93 - Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 41).
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítla, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než v části, v níž byla předmětná věc vrácena Nejvyšším soudem ČR k dalšímu řízení, ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a ve zbytku ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. 3. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu