ECLI:CZ:US:2006:2.US.469.05
sp. zn. II. ÚS 469/05
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 8. března 2006 sp. zn. II. ÚS 469/05 ve věci ústavní stížnosti V. N. proti usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 24. 6. 2005 č. j. Nt 62/2005-9, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 24. 6. 2005 č. j. Nt 62/2005-9 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Okresního soudu v Tachově, a to s odkazem na údajné porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Tachově sp. zn. Nt 62/2005, a dále rozhodnutí tohoto soudu ze dne 12. 3. 2005 sp. zn. Nt 32/2005 a rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. 9 To 174/2005. Z těchto podkladů zjistil následující:
Usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 12. 3. 2005 sp. zn. Nt 32/2005 bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele, stíhaného pro trestné činy účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. z."), a kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. a), b), do vazby z důvodů, uvedených v §67 a) a b) trestního řádu (dále jen "tr. ř."). Vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř. byl odůvodněn tím, že stěžovatel je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody (2-10 let) a je zde důvodná obava, že by mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání.
Stížnost, kterou stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. 9 To 174/2005 zamítl. Pokud jde o existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř., soud kromě ohrožení vysokou trestní sazbou odnětí svobody konstatoval, že stěžovatel "nepochybně" má kontakty a finanční prostředky, jichž by mohl využít k odchodu do ciziny, aby se vyhnul trestnímu stíhání, eventuelně trestu.
Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Tachově ze dne 13. 6. 2005 č. j. ZT 120/2005-678 byl stěžovatel z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř. ponechán i nadále ve vazbě. Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že tyto důvody vazby dále trvají, neboť obviněný je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody v délce 2-10 let a hrozí důvodná obava, že by mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání a hrozícímu trestu, přičemž nepochybně disponuje kontakty a finančními prostředky, které by k odchodu do ciziny mohl využít.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Okresní soud v Tachově usnesením ze dne 24. 6. 2005 sp. zn. Nt 62/2005 zamítl. Soud zohlednil obsah spisového materiálu a své rozhodnutí v zásadě opřel o důvody, uvedené již ve shora citovaném rozhodnutí Krajského soudu v Plzni s tím, že nedošlo k žádným změnám, které by tuto obavu zeslabily. Obviněný projevil svou snahu vyhnout se trestnímu stíhání již tím, že při zadržení policií kladl aktivní odpor.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti, v níž uplatňuje v zásadě dvě námitky. Podle prvé z nich došlo k porušení jeho práv tím, že bylo o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě rozhodnuto v neveřejném zasedání, u něhož nebyl přítomen ani stěžovatel, ani jeho obhájkyně, a tito nebyli o jeho konání ani vyrozuměni. Druhá námitka spočívá v tom, že existence vazebního důvodu nebyla řádně odůvodněna ani v napadeném rozhodnutí, ani v rozhodnutí krajského soudu, na který napadené rozhodnutí odkazuje. Soud zcela mechanicky vycházel z horní hranice trestní sazby, kterou na stíhané jednání stanoví trestní zákon, nicméně neodůvodnil, že by takto vysoký trest stěžovateli skutečně hrozil. Nebyly též zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývala obava, že by stěžovatel při pobytu na svobodě uprchl, nebo že by se skrýval. Stěžovatel nebyl dosud stíhán, svou účast na stíhaném jednání a spáchání trestného činu popírá. Ani rozsah trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu, neodůvodňuje názor, že mu hrozí přísný trest odnětí svobody, jemuž by se chtěl vyhýbat.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Okresní soud v Tachově, a vedlejšího účastníka řízení, Okresní státní zastupitelství v Tachově, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Tachově ve svém vyjádření potvrzuje, že o stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání, o jehož konání nebyli stěžovatel, ani jeho právní zástupkyně vyrozuměni. Soud uvádí, že vzhledem k tomu, že stěžovatel svůj výslech nenavrhoval, zjevně neměl v úmyslu využít svého práva být před rozhodnutím slyšen. Pokud jde o odůvodnění napadeného rozhodnutí, soud v zásadě opakuje argumenty v něm uvedené. Pouhým uplynutím osmi týdnů se podle názoru soudu na důvodnosti tzv. útěkové vazby nic nezměnilo.
Okresní státní zastupitelství v Tachově se postavení vedlejšího účastníka řízení podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdalo.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.
Ústavní soud již dříve ve své ustálené rozhodovací praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení §134 odst. 2 tr. ř.) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí" (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 303/01; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 156). Z tohoto pohledu však nemohou důvody, jimiž byla tzv. útěková vazba v projednávané věci odůvodněna, obstát.
Soud opřel své rozhodnutí o tvrzení, že by stěžovatel mohl využít svých kontaktů a prostředků k odchodu do ciziny, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání. Toto své tvrzení však jakkoli podrobněji neodůvodnil, takže není zřejmé, na základě jakých úvah a zjištění dospěl jednak k závěru, že stěžovatel má "kontakty a prostředky k odchodu do ciziny" a jednak k závěru, že bych jich skutečně využil k tomu, aby se vyhnul trestnímu stíhání či trestu. Nutno dodat, že takové odůvodnění není obsaženo ani v předcházejícím rozhodnutí okresního státního zástupce a ani v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o stížnosti stěžovatele ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. 9 To 174/2005, na něž napadené rozhodnutí odkazuje. Zmíněné tvrzení se tak jeví jako zjevně nepodložené a neodůvodňující konkrétní skutkově podloženou hrozbu, jež má být vazbou odstraněna. Důvod útěkové vazby nelze podle přesvědčení Ústavního soudu spatřovat ani v samotné skutečnosti, že stěžovatel může opustit území České republiky, neboť svoboda pohybu je ústavně zaručena (čl. 14 Listiny základních práv a svobod) a z důvodu realizace tohoto ústavně zaručeného práva nelze bez dalšího dovozovat existenci vazebního důvodu (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 645/99; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 94). Pouhé tvrzení, že stěžovatel kladl aktivní odpor při zadržení policií samo o sobě uvedený vazební důvod také nedokládá.
Nad rámec napadeného rozhodnutí považoval Ústavní soud za vhodné vyjádřit se též k argumentu, že stěžovateli hrozí vysoký trest odnětí svobody, coby argumentu taktéž odůvodňujícímu vazbu podle §67 písm. a) tr. ř. Tuto argumentaci sice přímo nezvolil okresní soud v napadeném rozhodnutí, ale je obsažena v rozhodnutí krajského soudu, na něž napadené rozhodnutí částečně odkazuje, jakož i v prvostupňovém rozhodnutí okresního státního zástupce, o němž rozhodoval okresní soud napadeným rozhodnutím, přičemž stížnost proti němu neshledal důvodnou. Dle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 48), je totiž hrozba vysokým trestem sama o sobě konkrétní skutečností, jež zakládá důvodnou obavu, že obviněný uprchne, či že se bude skrývat. To vše ovšem za předpokladu dostatečné konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému a pouze tehdy, jestliže na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Zmíněná rozhodnutí okresního státního zástupce i krajského soudu však neobsahují jakékoli zdůvodnění domněnky, že stěžovateli takto vysoký trest odnětí svobody v projednávaném případě skutečně hrozí. Hrozba vysokým trestem odnětí svobody nebyla jakkoli konkretizována. Státní zástupce i obecné soudy v původním rozhodnutí o vzetí do vazby pouze zcela obecně poukázali na trestní sazbu dvou až deseti let, v níž by se mohl pohybovat případný trest odnětí svobody, přičemž nijak neodůvodnily svou případnou domněnku, že by trest byl uložen při horní hranici zmíněné sazby. Argumentace možnou výší trestní sazby není dostatečná, není-li doplněna předpokládanou výší trestu ve vztahu ke konkrétnímu stěžovateli na základě konkrétních zjištěných skutečností. Ani v tomto bodě tedy nebylo rozhodnutí o ponechání ve vazbě náležitě odůvodněno.
Nutno tedy konstatovat, že napadené rozhodnutí postrádá řádné a ústavně konformní odůvodnění, opodstatňující ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř., přičemž obecným soudem vyslovené domněnky potřebné znaky (podmínky) vazebních důvodů nemohou naplnit (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 88). Aniž by tedy Ústavní soud jakkoli předjímal další rozhodnutí o vazbě stěžovatele, byl nucen napadené rozhodnutí označit za nepřezkoumatelné, porušující princip zákazu libovůle při rozhodování a zasahující tak do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k uvedeným závěrům se tak již nezabýval důvodností další námitky stěžovatele, týkající se jeho přítomnosti při neveřejném zasedání, ani případným porušením jeho dalších práv, neboť by to bylo zjevně nadbytečné. Již zjištěné pochybení obecného soudu totiž vede Ústavní soud ke zrušení napadeného rozhodnutí. V dalším řízení však bude nezbytné zvážit potřebu stěžovatele před případným dalším rozhodnutím o jeho ponechání ve vazbě vyslechnout, již jen vzhledem k tomu, že tento nedostatek v dosavadním řízení označil stěžovatel za porušení svých práv a lze předpokládat, že na svém slyšení bude nadále zřejmě trvat.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) napadené usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 24. 6. 2005 č. j. Nt 62/2005-9 zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].