ECLI:CZ:US:2006:2.US.559.06
sp. zn. II. ÚS 559/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky D. R., zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113/II, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2006, čj. 7 Co 1689/2006-44, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to s odkazem na údajné porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 4 C 222/2005, z něhož zjistil následující:
Usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 5. 2006, čj. 4 C 222/2005-36, bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Soud uložil žalovanému J. R. zaplatit jednak České republice částku 883,- Kč a jednak zaplatit náklady řízení stěžovatelce, a to ve výši 43.800,- Kč. Své rozhodnutí odůvodnil odkazem na ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. s tím, že žalovaný, který po zahájení řízení uzavřel se žalobkyní navrhovanou dohodu, svým chováním procesně zavinil zastavení řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 6. 2006, čj. 7 Co 1689/2006-44, usnesení soudu prvého stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu a účastníků změnil tak, že žalobkyně i žalovaný jsou povinni zaplatit České republice každý částku 441,50 Kč a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně. Žalobkyni pak bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že účastníci uzavřeli mimosoudní dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Pouhá skutečnost, že to byl právě žalovaný, který předmětné nemovitosti převzal a žalobkyni vyplatil, nemůže vést k závěru, že žaloba byla vzata zpět právě pro chování žalovaného. Soud tedy postupoval dle §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno.
Posledně uvedené rozhodnutí napadá stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že odvolací soud ustanovení §146 o.s.ř. chybně interpretoval. Na projednávanou věc dopadá ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., neboť návrh byl vzat zpět pro chování žalovaného. Odkazuje přitom na Občanský soudní řád, komentář (autoři Bureš a kol., 5. vydání, str. 515), dle něhož citované ustanovení dopadá i na případy, kdy žalovaný po zahájení řízení uzavřel se žalobcem navrhovanou dohodu. Upozorňuje, že výsledek uzavřené dohody je totožný s nárokem uplatněným v žalobě. Přiznání náhrady nákladů řízení nebránil ani charakter daného sporu. Stěžovatelka v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. 3 Cz 4/80.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především - ve vztahu k ústavně právnímu přezkumu dané věci - konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem aplikace a interpretace příslušných procesních ustanovení občanského soudního řádu, tedy jednoduchého práva, obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost přitom staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, což mu se zřetelem na Ústavou mu svěřené pravomoci nepřísluší (čl. 83 Ústavy). V souzené věci se nadto jedná konkrétně o problematiku nákladů řízení. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že tato problematika zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť sám spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Ústavní soud nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. I. ÚS 633/05). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole (srov. např. již výše zmiňované I. ÚS 633/05).
K takovým závěrům ovšem v projednávaném případě nelze dospět. Odvolací soud na projednávaný případ aplikoval §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a rozhodl tedy, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně, resp. že se na náhradě nákladů, jež vznikly státu, budou oba účastníci podílet rovným dílem. Zohlednil přitom specifikum případu, kdy nedošlo k žádnému porušení povinnosti druhým z účastníků, který by až po zahájení řízení svou povinnost splnil, ale o vypořádání podílového spoluvlastnictví, pro něž určitý způsob hmotněprávního řešení předvídá sám zákon, přičemž oba účastníci nebyli s to se do podání žaloby dohodnout a oba mohli podat shodnou žalobu. Fakt, že žalobu podala právě stěžovatelka a k dohodě o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví došlo až po podání žaloby, nehodnotil soud jako "chování žalovaného", které by bylo příčinou zpětvzetí žaloby. Stěžovatelka tato specifika pomíjí, odkazuje-li na obecnou pasáž komentáře k občanskému soudnímu řádu. Ústavní soud neshledal, že by uvedený výklad aplikovaného usnesení zjevně vybočoval z mezí ústavnosti. Na projednávaný případ nedopadá ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Cz 4/80, neboť v něm se o nákladech řízení rozhodovalo po meritorním řešení věci a na základě principu úspěchu v řízení. Obecný soud své rozhodnutí náležitě a ústavně konformním způsobem odůvodnil. Ústavní soud tedy neshledal žádný důvod, který by opodstatnil zrušení napadeného rozhodnutí a zásah do nezávislosti rozhodování obecného soudu.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu