ECLI:CZ:US:2006:2.US.564.06
sp. zn. II. ÚS 564/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. září 2006 v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Palatickým, advokátem se sídlem Gorkého 11, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 44 Co 129/2006, a výroku II. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 51 C 104/2002, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující ostatní formální náležitosti podání dle zákona o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí ve vymezeném rozsahu, neboť měl zato, že obecné soudy těmito rozhodnutími zasáhly do jeho základních práv a svobod garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Výše citovaným rozsudkem soudu I. stupně byl zamítnut žalobní návrh, kterým se vedlejší účastnice (v původním řízení žalobkyně L. H.) domáhala po stěžovateli zaplacení částky 75.000 Kč, částky 120.000 Kč a částky 2.196 Kč (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto, že stěžovateli se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V záhlaví citovaným usnesením odvolacího soudu pak bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje a že je stěžovatel povinen nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. J. R., advokátky.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy ve svých rozhodnutích postupovaly v otázce náhrady nákladů řízení zcela proti zásadě úspěšnosti, přičemž odvolací soud své rozhodnutí ani náležitě neodůvodnil a přehlédl relevantní skutečnosti, které by byly rozhodné pro rozhodnutí ve prospěch stěžovatele. V postupu obecných soudů stěžovatel spatřoval jisté prvky libovůle a nahodilosti, čímž, dle jeho názoru, byly porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ustanoveními čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. Proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil ve výše vymezeném rozsahu napadená rozhodnutí.
Ústavní soud nejprve uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ve své judikatuře se Ústavní soud již mnohokráte zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. k právu na spravedlivý proces obecně. Ústavní soud konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, č. 69, str. 189). Ústavní soud dále ve svých rozhodnutích vztahujících se k předmětné problematice uvedl, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž je třeba přihlížet ke všem okolnostem, které by mohly mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník účelně vynaložil při uplatňování či bránění svých práv. Oproti tomu Ústavní soud také judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. jejich výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv se pak může takové rozhodnutí soudu z hlediska zákonnosti jevit sporným, Ústavní soud v souladu se svojí dosavadní judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, č. 25, str. 307).
K ústavněprávním aspektům rozhodování obecných soudů při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že použití diskrečního oprávnění je zcela věcí obecných soudů (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 619/2000, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, č. 79, str. 165), nemůže však být činěno mimo meze zákona. Ústavní soud dále judikoval, že jeho zásah může přicházet v úvahu jen tehdy, dojde-li k extrémnímu použití (zneužití) ustanovení §150 o. s. ř. tím, že obecný soud postupuje v řízení libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 727/2000, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, č. 75, str. 145), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov. nález ve věci sp. zn. II.ÚS 635/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 36, č. 65, str. 695), nepodloženě, pokud soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 350/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, č. 130, str. 317), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. nález ve věci sp. zn. I.ÚS 654/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, nález č. 27, str. 255), či pod okolnosti hodné zvláštního zřetele jsou podřazeny důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález ve věci sp. zn. I.ÚS 305/03, na www.judikatura.cz).
Pod zorným úhlem výše uvedeného přezkoumal Ústavní soud podanou ústavní stížnost a shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Jak vyplynulo z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem rozhodným pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. a své závěry detailně zdůvodnily. Pokud měl odvolací soud výhrady k odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, v odůvodnění svého rozhodnutí se s těmi taktéž vypořádal a zdůvodnil, proč lze rozhodnutí soudu I. stupně považovat za správné. Napadená rozhodnutí tedy Ústavní soud neshledal překvapivými nebo libovolnými, porušujícími ústavněprávní kautely v rámci občanského práva procesního, nýbrž shledal, že jde o rozhodnutí opírající se o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.
Ústavní soud dále neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatele. Jak Ústavní soud setrvale judikuje, čl. 11 Listiny garantuje pouze ochranu již konstituovaného vlastnického práva, o které se v případě toliko požadované náhrady nákladů řízení nejedná. Stejně tak Ústavní soud nezkoumal tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2006
Stanislav Balík
předseda senátu