ECLI:CZ:US:2006:2.US.628.06.1
sp. zn. II. ÚS 628/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jitky Wolfové, soudní exekutorky se sídlem v Plzni - město, Radyňská 9, zastoupené JUDr. Danielem Hornem, advokátem se sídlem v Plzni, Náměstí republiky 29, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2006, čj. 8 Co 1496/2006-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tvrdí, že jím byla porušena její práva, garantovaná čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že uvedený soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 2006, čj. 18 Nc 5771/2005-17, ve výroku II, jíž bylo povinné ČEBUTEX Č. Budějovice textil, spol. s r. o. v likvidaci, uloženo zaplatit stěžovatelce, coby soudní exekutorce, náklady exekuce ve výši 7.255,43 Kč a ve výroku III, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti povinné nahradit náklady oprávněné. Ve výroku I, jímž byla exekuce zastavena, bylo usnesení soudu prvého stupně nedotčeno. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvádí, že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinné, jak tomu bylo v daném případě, je třeba uložit povinnost k náhradě nákladů právě jí a nikoliv oprávněné, neboť zastavení řízení v tomto případě nelze považovat za její procesní vinu. Z hlediska procesního zavinila zastavení exekuce povinná. Postup dle ustanovení §89 exekučního řádu je možný za přiměřeného použití §271 o.s.ř., jež stojí důsledně na zásadě procesní viny. I rozhodování o nákladech soudního exekutora se musí odvíjet od toho, kdo nese procesní vinu na zastavení exekuce.
Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti namítá, že dochází-li k zastavení exekuce pro nedostatek majetku a je-li uložena povinnost k úhradě nákladů exekutora povinnému, fakticky to znamená, že náklady exekuce musí nést exekutor. Stěžovatelka tak nesouhlasí se soudem, pokud neshledal důvody pro použití ustanovení §89 exekučního řádu. Z tohoto postupu by bylo možno a contrario dovodit, že exekutor je tím, kdo zavinil zastavení exekuce, ačkoli řádně vedl exekuci. Naopak oprávněný je v těchto případech tím, kdo exekuci navrhuje, aniž by měl informace o majetku povinného a kdo vstupuje do obligačních vztahů s nebonitními dlužníky. Připomíná též, že exekutor je povinen nařízenou exekuci provést bez ohledu na svou vůli. Je-li mu to uloženo zákonem a v důsledku vadného rozhodnutí tuto činnost provádí fakticky bez odměny, je tak podroben nucené práci. Postavení soudního exekutora je zcela výjimečné a není postavením běžného podnikatele, nesoucího rizika podnikání, neboť podnikatelé provozují svou činnost s vybranými subjekty na základě smluvní volnosti, na rozdíl od soudního exekutora, který je povinen exekuci provést. Navíc musí ze svého majetku nést i hotové výdaje exekuce, které mu nebudou uhrazeny, čímž je prolomena i ochrana jeho vlastnického práva. Stěžovatelka se domnívá, že ustanovení §89 exekučního řádu bylo do tohoto zákona začleněno se snahou zabránit neústavnosti. K aplikaci ustanovení občanského soudního řádu (§271 o.s.ř.) nemůže docházet zcela mechanicky, neboť byla přijata v době, kdy institut soudního exekutora neexistoval. Soud je musí aplikovat v úzké vazbě na exekuční řád a jeho specifika. Závěrem stěžovatelka upozorňuje, že pokud by se postup, který soud v projednávaném případě zaujal, stal běžnou praxí, znamenalo by to minimálně v případě menších exekutorských úřadů jejich likvidaci a prohlášení konkurzu.
Ústavní soud předesílá, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. zastavena [v projednávaném případě sice došlo k zastavení exekuce s odkazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nicméně vzhledem k okolnostem projednávané věci lze závěry v citovaném stanovisku dosažené aplikovat analogicky i v tomto případě], uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, zaujal Ústavní soud jednoznačný názor ve svém stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Ústavní soud se v citovaném stanovisku vyjádřil i k dalším námitkám stěžovatelky, obsaženým v ústavní stížnosti. V exekučním řádu je jednoznačně zaručeno, že exekutor vykonává svoji činnost za úplatu (viz §3 odst. 1 exekučního řádu). Právo na náhradu nákladů mu je zásadně přiznáváno proti povinnému nebo ve výjimečných případech za podmínek stanovených zákonem proti oprávněnému. Exekutor, jako nositel takto přiznané pohledávky, není již v postavení vykonavatele veřejné moci, ale v postavení běžného věřitele, který přiznanou pohledávku může vymáhat zase jen nástroji exekučního řízení. Závěry o postavení exekutora a jeho nárocích na odměnu jsou ve shodě i s právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. listopadu 1983), jež jsou dle názoru pléna plně použitelné na daný případ. Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků.
Ústavní soud ve shodě s citovaným stanoviskem považuje za ústavně konformní výklad ustanovení exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce vyjádřený v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06. Zde Ústavní soud vyložil, že ustanovení §87 až §89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení §270 a §271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst. 1 o. s. ř.). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. §87 odst. 3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [§44 odst. 6 písm. d) exekučního řádu, §87 odst.1, 3 exekučního řádu] a nákladů oprávněného (§87 odst. 2 exekučního řádu), bez toho, že by již zde byly specifikovány.
V situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje výslovně §89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje §271 o.s.ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kriteria, obsažená v ustanovení §271 o. s. ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu).
Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v §271 o.s.ř. (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle §271 o.s.ř. naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení §89 exekučního řádu.
Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o.s.ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost, povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§89 exekučního řádu, §271 o.s.ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. To se však v projednávaném případě z napadeného rozhodnutí ani ústavní stížnosti samotné nepodává.
S námitkami, týkajícími se obav o "ekonomické přežití" soudních exekutorů, se Ústavní soud vypořádal mimo jiné v rozhodnutích, sp. zn. III. ÚS 118/05, III. ÚS 158/05, II. ÚS 294/05, III. ÚS 613/05 a dalších, v nichž poukázal mj. na zákonné možnosti čelit stěžovatelem ohlašovaným materiálním rizikům oprávněním exekutora požadovat složení zálohy, možností odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li záloha složena, a konečně i využitím legitimace k podání návrhu soudu, aby exekuce byla z tohoto důvodu zastavena [srov. §90 odst. 3, §30 písm. b), §55 odst. 2 exekučního řádu].
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecného soudu, jehož rozhodnutí bylo napadeno, došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu