ECLI:CZ:US:2006:2.US.675.06
sp. zn. II. ÚS 675/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. V.G., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem, se sídlem Vlhká 25, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006, sp. zn. 7 Tdo 720/2006, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. března 2005, sp. zn. 8 To 501/2004, za účasti 1) Nejvyššího soudu, a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, a 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. října 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. března 2005, sp. zn. 8 To 501/2004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. října 2004, sp. zn. 12 T 563/2003, kterým byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona, jichž se dopustil tím, že jako policejní orgán po provedení výslechu požadoval po R. Č., aby se svlékl, čemuž se jmenovaný podvolil, dále od něho chtěl zajištění časopisů s homosexuální tématikou, které mu tento následně přinesl, a obdobně jednal ještě nejméně v jenom případě, přičemž naznačoval, že pokud mu nevyhoví, může skončit ve vazbě, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a konečně se domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006, sp. zn. 7 Tdo 720/2006, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 2 odst. 2, čl. čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně uvádí námitky obsažené v jeho odvolání (a dovolání) a vytýká odvolacímu soudu, že nekriticky převzal hodnocení důkazů soudu prvého stupně, aniž by se vypořádal s namítanými rozpory mezi důkazy. Odvolací soud mu měl upřít možnost vyjádřit se, přestože předložil návrhy nových důkazů. Má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť byla v řízení projevena soudní libovůle. Konkrétně má námitky k výpovědi svědka B., k vyvolání u něj nalezeného černobílého filmu, k výpovědi svědka V., svědkyně F., svědka G., a svědka Č., ke znaleckému posudku MUDr. S., a ke znaleckému posudku PhDr. S., k policejní knize návštěv, jakož i k dalším souvislostem. Skutková zjištění jako celek považuje za neúplná. Namítá, že byl zkrácen na svém právu na "závěrečné slovo" u soudu prvého stupně, když byl bez zjevného důvodu upozorněn, aby svoji řeč zkrátil. Nebyly ani provedeny důkazy, které zjistil a navrhl po skončení dokazování u soudu prvého stupně, zejména prohlášení RNDr. M. R., V. A., R. P., R J., a R. G., které zčásti připojil i k ústavní stížnosti.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jako takový zásadně není oprávněn vstupovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů podle čl. 90 Ústavy České republiky, tedy pravomoci výkladem a aplikací podústavního práva poskytovat ochranu právům a rozhodovat o vině a trestu za trestné činy. V rámci principu sebeomezení tak Ústavní soud zásadně nezasahuje v případech porušení podústavního práva, ani v případech na jejichž posouzení má odlišný názor, pokud se v těchto případech nejedná současně o porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
V posuzovaném případě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel od počátku trestního stíhání důsledně uplatňoval svoji obhajobu, kterou v průběhu trestního stíhání nijak nezměnil a opakuje ji i v ústavní stížnosti. Zejména státní zástupce v přípravném řízení a poté soud prvého stupně na návrhy a námitky stěžovatele vždy korektně a ústavně souladným způsobem reagovaly, a proto proběhlo ve věci velmi rozsáhlé dokazování i s přesahem do jiných řízení vyvolaných ať už přímo stěžovatelem, anebo které se stěžovatele v souvislosti s projednávanou věcí týkaly. Pokud pak odvolací soud odmítl provést stěžovatelem navržené výslechy svědků RNDr. M.R. a S. S. (jiné důkazní návrhy v odvolacím řízení stěžovatel nevznesl), bylo toto rozhodnutí odvolacího soudu logicky a přesvědčivě vyloženo v odůvodnění usnesení, které bylo napadeno ústavní stížností (str. 4). Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že procesní práva na úrovni ústavního pořádku nelze vykládat tak, že zaručují úspěch ve věci, ani tak, že musí být vždy vyhověno každému procesnímu návrhu. Tato základní práva zaručují pouze to, že se soud musí podanými návrhy v souladu s právním řádem zabývat (srov. Pl. ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175. - č. 132/1994 Sb.).
Pokud se týče vlastního rozhodnutí o vině stěžovatele splňují rozhodnutí obecných soudů všechny předpoklady pro to, aby je Ústavní soud mohl považovat za ústavně souladné. Je naprosto zřejmé z jakých důkazů soud prvého stupně vyšel, respektive kterým uvěřil a kterým nikoliv, a co jej k jeho úvaze vedlo. Odvolací soud se pak s úvahami soudu prvého stupně k odvolání stěžovatele plně ztotožnil, a svůj postoj rovněž přiměřeným způsobem rozvedl. V žádném případě proto nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé. Ústavní soud přitom shledal, že rozhodnutí obecných soudů mají oporu v provedeném dokazování, a jejich skutkové a právní závěry jsou tedy ústavně souladné. K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že je zásadně ústavně souladné, pokud ve skutkově či právně složitých případech obecné soudy některým důkazům či skupinám důkazů uvěří a jiným nikoliv, pokud přesvědčivým způsobem své závěry vyloží. Je přitom spíše výjimečné, aby byly důkazy naprosto shodné co do všech jednotlivostí či marginálií, a právě proto je v pravomoci obecných soudů posoudit, nakolik se jedná o rozpory mezi důkazy zásadní povahy a nakolik se naopak jedná o rozpory bezvýznamné. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, přitom rozhodně nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Ústavní soud tedy neshledal, že by soud prvého stupně a odvolací soud svým postupem a svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva a svobody. Za této situace lze považovat za ústavně souladné i rozhodnutí dovolacího soudu, který v posuzovaném případě neshledal žádný z dovolacích důvodů, respektive dovolání shledal podaným z jiného než zákonem vymezeného důvodu. Sám stěžovatel přitom přímo vůči rozhodnutí dovolacího soudu nic nenamítá.
Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu