ECLI:CZ:US:2006:3.US.100.06
sp. zn. III. ÚS 100/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti Ing. I. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, Praha 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 500/2005, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 9 To 63/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Podle stěžovatelova názoru obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces zejména tím, že "ve věci nerozhodoval nezávislý a nestranný soud, v řízení nebylo dbáno rovnosti všech účastníků, řízení bylo vedeno po nepřípustně dlouhou dobu, uložený trest neodpovídá zákonu a ústavním požadavkům spravedlnosti, a nebylo (mu) umožněno využít v celém rozsahu svých práv na obhajobu."
V jednotlivostech stěžovatel uvedl, že trestní stíhání bylo vedeno téměř sedm let a jeho věc tudíž nebyla rozhodnuta bez průtahů a v přiměřené lhůtě; proto mělo být trestní stíhání jako nepřípustné zastaveno (§11 odst. 1 písm. j/ tr. řádu per analogiam). Nadále je názoru, že předsedkyně senátu vrchního soudu postupovala ve věci podjatě, s tím, že proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byla jeho stížnost zamítnuta, podal samostatnou ústavní stížnost. Postup, kterým Nejvyšší soud ČR odmítl (s argumentem, že jde o nepřípustné námitky proti skutkovým zjištěním) jeho kritiku uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g/ tr. řádu, naplňují podle stěžovatele "definici denegatio justitiae"; stěžovatel má za to, že zejména námitky týkající se posouzení údajně způsobené škody a subjektivní stránky trestného činu směřovaly (oprávněně) proti právnímu posouzení věci. K porušení jeho práv mělo dojít i tím, že nebylo konáno společné řízení o trestných činech, které spolu souvisí, čímž došlo k vydání "nekonzistentní řady rozhodnutí", a stěžovatel byl za obdobnou činnost odsouzen k přísnějšímu trestu. Trest byl nadto uložen v rozporu s ustanovením §88 odst. 1 tr. zákona, poněvadž, jak je stěžovatel přesvědčen, výše škody v daném případě použití vyšší trestní sazby (§250 odst. 4 tr. zákona) neodůvodňovala, a naopak mělo být aplikováno zmírňovací ustanovení §40 odst. 1 tr. zákona. Obecné soudy, namítl posléze stěžovatel, porušily jeho právo na spravedlivý proces i v dalších aspektech, jmenovitě při zjišťování skutkového stavu a dokazování, a připomíná nepříznivé důsledky, jež vyvstaly z tzv. opomenutých důkazů.
Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále také jen "krajského soudu") sp. zn. 16 T 32/99, se podává, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 14.3.2001, č. j. 16 T 32/99-1747, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu samostatné výdělečné činnosti zprostředkovatelské na dobu čtyř let.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále také "vrchního soudu") ze dne 3. 4. 2002, č.j. 9 To 74/02-1842, byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d/ tr. řádu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodnuto co do viny a trestu shodně, s upřesněním, že bylo užito ustanovení §250 odst. 1, 4 tr. zákona ve znění účinném od 1. 1. 2002. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. řádu usnesením ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 927/2002, zrušil (proto, že odvolací soud o veřejném zasedání neuvědomil oba stěžovatelovy obhájce) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V pořadí druhým rozsudkem ze dne 19.3.2003, sp. zn. 9 To 190/02, odvolací soud opětovně napadený rozsudek krajského soudu zrušil (přihlížeje "k novele trestního zákona provedené zákonem č. 265/2001 Sb.") a znovu rozhodl shodně se svým předchozím rozsudkem ze dne 3.4.2002. I tento rozsudek byl k dovolání stěžovatele zrušen usnesením Nejvyššího soudu ČR (ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1271/2003), když dovolací soud shledal, že byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b/ tr. řádu.
Vrchní soud znovu opakoval veřejné zasedání o odvolání, odstranil dovoláním vytýkanou vadu (že o vyloučení přísedícího krajského soudu nebylo rozhodnuto postupem podle §31 odst. 1 tr. řádu), přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku krajského soudu, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, doplnil dokazování "o znalecký posudek, který podle §110a tr. řádu předložil obžalovaný", a v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl o vině i trestu obžalovaného (opět) shodně jako v rozsudku dřívějším. O dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Nejvyšší soud ČR stížností napadeným usnesením tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e/ tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Z vyjádření k ústavní stížnosti podané Nejvyšší soudem a Vrchním soudem v Praze se podává, že vydaná rozhodnutí oba soudy pokládají za věcně správná; vrchní soud zdůraznil, že námitkami stěžovatele se zabýval a v rozhodnutí se s nimi vypořádal (o námitce podjatosti předsedkyně senátu posléze rozhodl - negativně - Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 11 Tvo 58/2004), pročež tvrzení o porušení ústavněprávních garancí je bezpochyby nepodložené. Jelikož z vyjádření účastníků řízení nevyplynuly nové skutečnosti, ze kterých by Ústavní soud v dalších závěrech vycházel, nebyla předkládána stěžovateli k replice.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež jsou v soudní praxi respektovány (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Co do roviny skutkové platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Pro režim ukládání trestů v trestním řízení je pak příznačné, že poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení, a vyložit rozhodné podmínky nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně; pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu určení ukládaného trestu) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity okolnosti, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo zda ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně byl jejich význam zjevně vadně poměřen. Podobně je tomu i v ostatních případech diskrece, kdy až nezdůvodněný a nepředvídatelný exces z rozumného a přiléhavého uspořádání posuzovaných poměrů (libovůle) posouvá věc do ústavněprávní roviny; v rozporu s požadavky spravedlivého procesu je též rozhodnutí, jemuž chybí smysluplné zdůvodnění.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, které adresoval již soudům obecným, a že odvolací soud i soud dovolací se s nimi adekvátně vypořádaly, a své závěry dostatečně a v přiléhavé podobě ve svých rozhodnutích vyjádřily.
K námitce stěžovatele, že v jeho věci rozhodl vyloučený orgán (směřující proti předsedkyni senátu vrchního soudu), Ústavní soud připomíná, že byla předmětem ústavní stížnosti samostatné (sp. zn. I. ÚS 111/05), kterou usnesením ze dne 18.1.2006 jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Jelikož není žádného důvodu se s tam uvedenými závěry (co do hodnocení uplatněných námitek, shodných s posuzovanými) neztotožnit, je přiléhavé na její odůvodnění jen odkázat. Lze sice s dovolacím soudem polemizovat ohledně názoru, že samostatným rozhodnutím vydaným podle §31 tr. řádu je v dovolacím přezkumu z hlediska §265b odst. 1 písm. b/ tr. řádu vázán, na věci se tím (materiálně vzato) nic nemění; je možné jen dodat, že důvodem k vyloučení soudce samy o sobě nejsou okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci, případně ve věcech jiných (srov. legální zakotvení tohoto principu v ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř.), což právě bylo vytýkáno.
Též tvrzené průtahy v stěžovatelově trestní věci byly již předmětem rozhodování Ústavního soudu; usnesením ze dne 18.5.2004, sp. zn. I. ÚS 652/03, byla ústavní stížnost stěžovatele shledána zjevně neopodstatněnou rovněž. Bez ohledu na tehdejší (užší) rozsah uplatněných výtek je však podstatné, že stěžovatelův názor, že okolnost, že jeho věc "nebyla rozhodnuta bez průtahů a v přiměřené době", je způsobilá založit důvod pro zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost ve smyslu §11 odst. 1 tr. řádu, z pohledu stávající soudní praxe již zjevně neobstojí. Postačí odkázat na četnou judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu (Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 2002, Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 578/2002, sp. zn. 7 Tdo 1284/2003, Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 32/03, sp. zn. III. ÚS 217/03, a další), z níž je zřejmé, že důsledky "průtahů" v řízení mohou spočívat než jinde.
Dovolací soud podrobně vysvětlil, které námitky dovolání pokládal za skutkové povahy, jež nelze pod způsobilé dovolací důvody podřadit, a jeho úvaze - obecně vzato - nevytýká ničeho ani stěžovatel, uznávaje, že hranice mezi skutkovou a právní kritikou dovoláním napadeného rozhodnutí není vždy zcela zřetelná. V konkrétní rovině však přehlíží významný aspekt problému tím, že pomíjí, že o přípustný právní přezkum nejde ani v případě, že předpokládá východiska, jež mohou obstát jen při současném zpochybnění skutkového základu, který však nutno pokládat za zjištěný.
Z obsahu spisu se nepodává ani dostatečný podklad pro úsudek, že obecné soudy (prvního a druhého stupně) pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování a při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy; vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci a proč navrhovaná doplnění dokazovaní jsou nadbytečná.
Ohledně výtky, že soudy nevyužily možnosti společného řízení ve smyslu ustanovení §20 tr. řádu, je namístě uvést, že zde předjímaný procesní postup svojí povahou (z podstaty věci) nemá přímý reflex ani do oblasti hodnocení regulérnosti procesu z hlediska ústavněprávních zásad ani z téhož pohledu nepředznačuje náležitý výsledek řízení. Jde o okolnost ryze procesní povahy, jež - typově - není způsobilá ovlivnit posouzení, zda byla dodržena ústavně zaručená základní práva a svobody. Úvaha stěžovatele o případných nesourodých výsledcích dosažených v samostatných řízeních je v sledované souvislosti bezcenná, neboť i kdyby nastaly, nejsou tím nutně podmíněny. Soud prvního stupně svůj postup v sledovaném směru i výslovně odůvodnil.
Obecné soudy rozhodly o trestu v mezích zákonného uvážení; správně odůvodnily napadený závěr, že postup podle §40 odst. 1 tr. řádu je zásadně vyloučen, jestliže jsou dány důvody pro použití přísnější trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zákona, a že ani existence "běžných" polehčujících okolností pro užití §40 odst. 1 tr. řádu nepostačuje. V ostatním pak představují stěžovatelovy výtky polemiku s obecnými soudy, zda okolnosti, jež zde uvažovaly, "podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost" či nikoli, přičemž názorům, jež odvolací soud uplatnil, nedostatek přiléhavosti (v jím vyloženém kontextu) upřít nelze; i zde se pak především prosadí limity ústavněprávního přezkumu, jež byly vyloženy shora, a jejichž důsledkem je, že o vybočení z judikatorních zásad zjevně nejde. Není konečně důvod pochybovat ani o tom, že dovolací soud vymezil předmět svého přezkumu správně, jestliže dovodil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h/ tr. řádu efektivně uplatnitelný nebyl.
Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2006
Jan Musil
předseda senátu