ECLI:CZ:US:2006:3.US.106.06
sp. zn. III. ÚS 106/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. D., zastoupeného JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem v Novém Hrozenkově 843, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. 10. 2005, č.j. 12 Co 768/2005-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů občanskoprávního řízení. Podle jeho názoru tím, že odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) odmítl aplikovat v jeho prospěch ustanovení §150 o.s.ř., porušil právo na spravedlivý proces, neboť "se právně nevyrovnal s (jeho) prokázanými majetkovými a sociálními poměry". Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil.
Napadeným usnesením změnil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil povinnost k jejich náhradě stěžovateli (ve výši 10.225,- Kč), a současně mu ve prospěch žalovaného uložil povinnost uhradit i náklady odvolacího řízení (450,- Kč). Odvolací soud - oproti soudu prvního stupně, jenž odlišné rozhodnutí založil na úvaze o majetkových a sociálních poměrech stěžovatele - nepokládal za správné, aby ve prospěch stěžovatele bylo ustanovení §150 o.s.ř. aplikováno, neboť podle jeho názoru žaloba "byla evidentně bezúspěšným uplatněním práva na stejném základě, kterou se v (jeho) neprospěch zabývaly již soudy prvního i druhého stupně, včetně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu". Majetkové poměry nutno posuzovat na obou stranách, uvedl odvolací soud, a okolnost, že stěžovatel byl osvobozen od soudních poplatků, "nevede automaticky k závěru, že by byly dány důvody i z hlediska ustanovení §150 o.s.ř."
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve smyslu §142 odst. 1 o.s.ř. platí - coby zásada - že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl; jsou-li však tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud - výjimečně - náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§150 o.s.ř.). Závěr soudu o tom, zda existují "důvody hodné zvláštního zřetele", musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Významné jsou z pohledu aplikace §150 o.s.ř. především okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení a další (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, komentář I.díl, Praha: C. H. Beck 2003, 6. vydání, str. 555).
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/00, III. ÚS 727/00, III. ÚS 619/00).
Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti vskutku způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Východisko pro připustitelnou výjimku lze spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Jelikož ani stěžovatel nepochybuje, že odvolací soud správně zhodnotil výsledek řízení z hlediska "úspěchu ve věci" (ve smyslu výše citovaného ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř.), klade se toliko otázka, zda jím vyložené ustanovení §150 o.s.ř. (s negativním dopadem do poměrů stěžovatele) nemá právě tyto ústavně relevantní konotace.
Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo, že posouzení podmínek aplikace citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v konkrétním případě použitelným. Pouhá skutečnost, že soud neshledal důvody pro aplikaci §150 o.s.ř., není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. sp. zn. II. ÚS 167/2005). Ústavní soud však současně uvádí, že úvaha, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, a je povinností soudu také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit; v postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující.
Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).
Taková situace v dané věci však zjevně nenastala; přihlížeje ku zjištění rozhodných okolností (stěžovatelem nezpochybněných), vyjádřených obecnými soudy, je namístě závěr, že odvolací soud uvedeným hlediskům ústavněprávní konformity rozhodnutí o náhradě nákladů občanskoprávního řízení dostál.
Odvolací soud rozhodná hlediska pro užití ustanovení §150 o.s.ř. vymezil přiléhavě a v rozhodném smyslu i souladně zásadám, jež jsou v soudní praxi ustálené a přijímané, a názory, které uplatnil též srozumitelně odůvodnil. Nikterak nelze dovodit, že jeho závěry (ve vztahu k dosaženému výsledku) mohou být považovány za nepředvídatelné, resp. excesivní, natožpak svévolné.
Oproti tomu stěžovatel se dožaduje dobrodiní ustanovení §150 o.s.ř. zjevně neadekvátně již proto, že - i kdyby bylo možné jeho majetkové a sociální poměry pokládat za významné - tento argument absolutizuje a přehlíží, že v kontextu §150 o.s.ř. je nutné vzít v potaz především jiná hlediska; a to ta, jež právem soudní praxe spojuje s hodnocením, jak odpovědně a vážně žalobce přistoupil k zahájení řízení a jak důsledně a seriózně je poté vedl, co bylo příčinou jeho neúspěchu, resp. zda neúspěch ve sporu byl při očekávatelné míře opatrnosti odhadnutelný či nikoli apod. (viz též výše). Širší kontext soudních sporů, které žalobce vede, a jejich výsledky, na něž odkázal odvolací soud v úsudku o "evidentně bezúspěšném uplatňování práva", v rámci posouzení aplikovatelnosti §150 o.s.ř. mají nepřehlédnutelný význam, a položil-li na ně odvolací soud důraz, nelze mu ničeho vytknout. Na pouhé námitce vlastními majetkovými poměry, již stěžovatel (jako jedinou) vznesl, úspěšnou - a nadto ústavněprávní - oponenturu pak založit nelze. Správně odvolací soud hodnotil i význam okolnosti, že stěžovatel byl osvobozen od soudních poplatků.
Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
Jan Musil
předseda senátu