ECLI:CZ:US:2006:3.US.142.06
sp. zn. III. ÚS 142/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. P., zastoupené Mgr. Markétou Konečnou, advokátkou v Praze 6, Bělohorská 163/185, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 520/2005, spolu s návrhem na zaplacení finanční kompenzace ve výši 300 000,- Kč, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zaplacení finanční kompenzace ve výši 300 000,- Kč se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak - po odstranění formální vady na základě výzvy Ústavního soudu - v souladu s formálními podmínkami podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2005 (21 Cdo 520/2005-83) a tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2005 (21 Cdo 520/2005-83) bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2004 (62 Co 369/2004-69), kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. srpna 2004 (13 C 117/98-58). Posledně označeným usnesením soud I. stupně zastavil řízení o žalobě stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalovanou (CENTROCOM, akciová společnost - česky) je neplatné. Současně se stěžovatelka domáhala po žalované uhrazení v žalobě specifikované finanční částky. Soud I. stupně řízení zastavil s odkazem na zjištění, že žalovaná byla v mezidobí vymazána z obchodního rejstříku a tím pozbyla způsobilost být účastníkem řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka bez bližšího odůvodnění uvádí, že její věc nebyla obecnými soudy projednána bez zbytečných průtahů, bylo většinou jednáno bez její přítomnosti a nebyla jí dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům. Dále poukazuje na to, že Nejvyšším soudem ČR byl nižším obecným soudům (nalézacímu a odvolacímu) vytknut procesní postup, když o zastavení řízení rozhodly podle §104 odst. 1 o. s. ř. a nikoliv podle §107 odst. 5 o. s. ř. Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 117/98 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že tato není důvodná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly. V dané věci je totiž zřejmé, že výsledkem konkursního řízení bylo vymazání žalované z obchodního rejstříku, čímž ztratila právní způsobilost. Obecné soudy tedy správně rozhodly o zastavení soudního řízení, odhlédnuto od toho, zda to bylo podle §104 odst. 1 či §107 odst. 5 o. s. ř. Pokud tedy námitky stěžovatelky směřují proti vpředu popsanému postupu obecných soudů je v této části ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Co se týče tvrzených, byť ničím blíže stěžovatelkou neodůvodněných průtahů v řízení, je nutné poukázat na to, že novelou zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), provedenou zák. č. 192/2003 Sb., byla v právním řádu zakotvena s účinností od 1. července 2004 nová úprava stížnosti na průtahy řízení, na niž nyní navazuje institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). Právě využití postupu podle uvedeného ustanovení považuje Ústavní soud po 1. červenci 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, I. ÚS 300/04, III. ÚS 570/04). Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 117/98 vyplývá, že stěžovatelka zmíněný návrh na určení lhůty nepodala. Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je proto ústavní stížnost v této části nepřípustná, neboť podle již zmíněného ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Pokud jde o návrh stěžovatelky na to, aby jí byla přiznána finanční kompenzace ve výši 300 000 Kč, je nezbytné konstatovat, že jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud podle Ústavy ČR (zák. č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a zákona o Ústavním soudu příslušný.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky a její návrh na zaplacení finanční kompenzace ve výši 300 000,- Kč odmítl [§43 odst. 1 písm. d), e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2006
Jan Musil
předseda senátu