ECLI:CZ:US:2006:3.US.174.06.1
sp. zn. III. ÚS 174/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. D., zastoupeného JUDr. Ivanou Kabzanovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Jurečkova 16-20, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 37 Co 406/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jímž odvolací soud (doplňujícím usnesením k usnesení č.j. 37 Co 406/2005-382) výrokem III nepřiznal stěžovateli "právo na náhradu nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost".
Namítal, že se odvolací soud dopustil při aplikaci §150 o.s.ř. "ústavně zakázané libovůle" a tím, že mu nepřiznal náhradu nákladů, vzniklých v řízení o žalobě pro zmatečnost, porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a princip "rovnosti stran" dle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1. a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Jelikož v dané věci rozhodovali podle jeho mínění vyloučení soudci, bylo porušeno též jeho právo na zákonného soudce, garantované v čl. 38 odst. 1 Listiny.
Těžiště ústavní stížnosti spočívá především v oponentuře vůči odvolacímu soudu, jestliže za důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o.s.ř. považoval okolnosti "vedoucí k soudnímu uplatňování nároku v řízení o zmatečnost", "postoj otce v průběhu řízení" a "majetkové a výdělkové poměry na straně nezletilé Tamary..."; stěžovatel tyto názory obšírně kritizuje a dospívá k závěru, že jsou pro úvahu z hlediska §150 o.s.ř. nepoužitelné. Za "ryzí sofisma" pokládá argument, že "v řízení pro zmatečnost zvrátil pro něj nepříznivě vyznívající rozsudek odvolacího soudu z formálních důvodů", neboť jsou to právě formální důvody, jež jsou předpokladem úspěšnosti žaloby pro zmatečnost. Ani jeho "postoj" v průběhů řízení, spočívající ve "zpětvzetí odvolání a tím výrazném omezení zpětnosti možného zvýšení výživného pro nezletilou dle §98 odst. 1 zákona o rodině" nemůže být podle stěžovatele relevantní, neboť zpětvzetí odvolání je "zcela legitimní procesní úkon". Obdobné platí podle stěžovatele o majetkových poměrech nezletilé Tamary, poněvadž dalším účastníkem nesporného řízení je její matka, která "má vlastní majetek a příjmy"; ostatně vznik nákladů řízení nezavinil on, nýbrž "senát 37 Co Krajského soudu v Brně svým nezákonným rozhodnutím".
V ústavní stížnosti pak stěžovatel vznáší i námitku podjatosti členů rozhodujícího senátu odvolacího soudu a tvrdí, že "byli se zřetelem na poměr k věci" vyloučeni z rozhodování o nákladech řízení, jejichž "vznik přinejmenším z profesionální nedbalosti zavinili" porušením jeho práv (což vedlo ke zmatečnosti celého řízení). Popření této skutečnosti (v odůvodnění napadeného usnesení) podle stěžovatele "dokumentuje jejich nikoliv nestranný a tudíž nepřípustný vztah k věci" a zpochybňuje jejich schopnost nestranně a nezávisle ve věci rozhodnout.
Z obsahu ústavní stížnosti jakož i připojených listin se podává následující.
Rozsudkem Městského soudu v Brně č.j. 24 P 5/95-306 bylo rozhodnuto o návrhu matky na zvýšení výživného pro nezletilou Tamaru (jedná se o pseudonym), a k odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozhodnutím č.j. 37 Co 130/2004-355 tento rozsudek změnil tak, že nezletilé přiznal vyšší výživné a v širším časovém období. V řízení o žalobě pro zmatečnost, podané stěžovatelem, byl rozsudek odvolacího soudu usnesením krajského soudu č.j. 51 C 8/2005-33 zrušen s odůvodněním, že stěžovateli byla v odvolacím řízení odňata možnost jednat před soudem; v dalším stadiu odvolacího řízení vzal stěžovatel své odvolání zpět, a odvolací soud usnesením ze dne 18.10.2005, č.j. 37 Co 406/2005-382, odvolací řízení ve věci výživného pro nezletilou Tamaru zastavil (§207 odst. 2 o.s.ř.). Na základě návrhu stěžovatele, uznávaje, že nerozhodl "o náhradě nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost", vydal odvolací soud ústavní stížností napadené usnesení, jímž doplnil předchozí usnesení o zastavení odvolacího řízení o výrok, že se stěžovateli "právo na náhradu nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost" nepřiznává; z jeho odůvodnění se podává, že stěžovatele pokládal za účastníka ve věci úspěšného (§142 odst. 1 o.s.ř.), uchýlil se však k aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. Proti tomuto výroku směřuje posuzovaná ústavní stížnost.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/00, III. ÚS 727/00, III. ÚS 619/00). Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti typicky způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, jež jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Východisko pro výjimku, jež je v ústavněprávní praxi připouštěna, se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Jelikož stěžovatel nečiní pochybným, vycházel-li odvolací soud z hlediska "úspěchu ve věci" ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. (důsledného postupu podle tohoto ustanovení se stěžovatel výslovně dovolává), klade se toliko otázka, zda odvolacím soudem současně vyložené ustanovení §150 o.s.ř. (aplikované s negativním dopadem do poměrů stěžovatele) nemá právě tyto ústavně relevantní konotace.
Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo, že posouzení podmínek aplikace ustanovení §150 o.s.ř. v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v daném případě použitelným (srov. sp. zn. II. ÚS 167/2005).
Tím, že výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, jde o protiústavní interpretaci teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
Taková situace v dané věci však zjevně nenastala; odvolací soud rozhodná hlediska pro užití ustanovení §150 o.s.ř. vymezil způsobem, jenž v rozhodném smyslu koresponduje zásadám, jež jsou v soudní praxi ustálené a přijímané, a názory, které uplatnil též adekvátně odůvodnil. Nikterak nelze dovodit, že jeho závěry (ve vztahu k dosaženému výsledku) mohou být považovány za nepředvídatelné, resp. excesivní, natožpak svévolné (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, komentář I. díl, Praha: C. H. Beck 2003, 6. vydání, str. 555).
Ani v rovině podústavního práva naopak nelze přijmout názory, jež uplatnil v ústavní stížnosti stěžovatel. Rozlišování "formálních" (procesních) důvodů oproti "materiálním" (věcným) - ve vztahu k výsledku řízení - samozřejmě obstojí, a průmět do posuzování otázky náhrady nákladů řízení není nepřípadný (stěžovatel "formálním" důvodům podsouvá význam pouhé "formality" zjevně nepřiléhavě). Co do "postoje" stěžovatele v řízení, je vskutku nikoli nevýznamně ilustrován i zpětvzetím odvolání (rovněž s odůvodnitelným nákladovým důsledkem), a to bez ohledu na to, že je "legitimním procesním úkonem", jak míní stěžovatel (není také pravdou, že napadeným usnesením odvolací soud "ignoroval §159a odst. 4 o.s.ř.). A konečně "majetkové poměry účastníků" jsou okolností, již soudy berou v kontextu aplikace §150 o.s.ř. v úvahu standardně, a v řízeních, v němž vystupuje jako účastník nezletilé dítě, zvláště; ostatně řízení o výživné pro nezletilé dítě je nadto řízením ve smyslu §146 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., v němž platí zásada, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.
Především je však namístě zdůraznit, že si stěžovatel nesprávně vykládá důsledky ustanovení §235i odst. 1 (§235e odst. 2) o.s.ř. Jestliže se jím přesouvá rozhodování o nákladech řízení o žalobě pro zmatečnost do "nového rozhodnutí", neznamená to, že v "novém rozhodnutí" o těchto nákladech rozhoduje soud izolovaně, odděleně od nákladů řízení původního. Naopak, tyto náklady tvoří součást všech nákladů, jež v obou řízeních vznikly, a pro náhradový režim pak logicky rozhodující rámec představuje řízení původní, resp. jeho výsledek. Jestliže "novým rozhodnutím" v dané věci bylo rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení (§207 odst. 2 o.s.ř.), pak o nákladech řízení (včetně těch, jež vznikly stěžovateli v řízení o žalobě pro zmatečnost) bylo namístě rozhodovat podle §224 odst. 1 o.s.ř., a tím i ve smyslu zásady vyslovené v §146 odst. 2 o.s.ř. Pak by stěžovatele naopak stíhala povinnost hradit náklady odvolacího řízení, ledaže by ku zpětvzetí odvolání přistoupil pro chování "jiného účastníka řízení". Zde pak nelze nevidět, že všechny stěžovatelovy náklady v odvolacím řízení (jakož i náklady v řízení o žalobě pro zmatečnost) vznikly jen proto, aby stěžovatel odvolání, jímž toto řízení inicioval, vzal posléze zpět.
Odvolací soud v napadeném usnesení tedy vycházel z náhradových hledisek pro stěžovatele dokonce příznivějších, pročež tím méně může být řeč o tom, že nepřípustně (negativně) zasáhl do jeho práv (natožpak ústavních).
Zcela nepřípadná je stěžovatelova námitka podjatostí rozhodujících soudců. Podle §14 odst. 3 o.s.ř. jsou z projednávání a rozhodování žaloby pro zmatečnost vyloučeni soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali, nejsou však vyloučeni z projednávání a rozhodování věci po kasačním výsledku řízení o žalobě pro zmatečnost ti, kteří rozhodovali v řízení původním; zcela naopak, zákon tím, že podle §235h odst. 2 o.s.ř. "věc projedná soud, o jehož rozhodnutí jde", předpokládá, že se věc vrací k projednání a rozhodnutí témuž soudci (senátu), který rozhodoval ve věci dosud. Je to samozřejmé; uplatňuje se logicky zcela shodný pořádek, jaký platí pro ostatní opravné instituty v případě, že instančně vyšší soud opravným prostředkem napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí k dalšímu řízení.
Proto je evidentně nepřijatelná konstrukce, jejímž prostřednictvím stěžovatel usiluje z institucionálních poměrů, jež vystihují tradiční zásady řízení o opravných prostředcích, dovodit nepřípustný "poměr k věci" ve smyslu §14 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatel nadto zcela pomíjí ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř., podle kterého důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Věcnému posouzení této námitky překážejí i důsledky subsidiarity ústavněprávního přezkumu, jestliže ji stěžovatel neuplatnil obvyklými nástroji občanského soudního řízení (§15a, §16 o.s.ř.).
Je namístě shrnout, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, je zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu