ECLI:CZ:US:2006:3.US.185.06
sp. zn. III. ÚS 185/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem AK Údolní 5, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 10. 1998 č. j. 21 C 245/97-16, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 2. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 10. 1998 č. j. 21 C 245/97-16, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, a to do doby rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 10. 1998 č. j. 21 C 245/97-16 bylo žalovanému M. V. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uloženo zaplatit žalobci České pojišťovně, a. s., se sídlem v Praze 1, částku 40 000,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 10. 11. 1996 do zaplacení a nahradit náklady řízení ve výši 1 650,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že teprve dne 8. 8. 2005, kdy převzal od soudního exekutora v Exekutorském úřadu pro Prahu 9 usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 4. 2005 č. j. 13 Nc 13462/2005-6 a návrh na nařízení exekuce podaný Českou pojišťovnou, a. s. dne 19. 4. 2005, se dověděl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 10. 1998 č. j. 21 C 245/97-16 mu bylo uloženo zaplatit žalobci České pojišťovně, a. s., se sídlem v Praze 1, částku 40 000,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 10. 11. 1996 do zaplacení a nahradit náklady řízení. Stěžovatel namítá, že Obvodní soud pro Prahu 4 mu v tomto řízení ustanovil opatrovníkem soudní tajemnici D. V., a to z tvrzeného důvodu, že jeho pobyt není znám. Šetření soudu ohledně pobytu stěžovatele však podle něj bylo zcela nedostatečné a bylo spíše šetřením formálním, navíc pokud byla opatrovníkem stěžovatele ustanovena tajemnice soudu, který ve věci rozhoduje, pak tuto osobu lze jen stěží považovat za zástupce, který je schopen dostatečně reprezentovat zájmy účastníka řízení. Dne 15. 8. 2005 podal stěžovatel proti výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 10. 1998 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 4. 2005 o nařízení exekuce odvolání.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že podaný návrh je nepřípustný.
Telefonickým dotazem na pracovnici Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud ověřil, že dne 14. 8. 2005 podal pan M. V. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 10. 1998 č. j. 21 C 245/97-16 odvolání, o kterém dosud nebylo obecnými soudy rozhodnuto.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Podmínkou, která musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, 2001, str. 330, shodně rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/01 a sp. zn. II. ÚS 143/2000). Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu).
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 10. 1998 č. j. 21 C 245/97-16 odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Jestliže pak stěžovatel podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto řádným opravným prostředkem, a před obecnými soudy tedy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval. Není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném opravném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném řádném (popř. poté i mimořádném) opravném prostředku (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V rámci řízení o odvolání se obecné soudy při posuzování jeho včasnosti budou zabývat mj. i podstatou stěžovatelových námitek uvedených v ústavní stížnosti, tj. zda byly v řízení před obvodním soudem splněny zákonné podmínky pro ustanovení opatrovníka stěžovateli podle §29 o. s. ř. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal odvolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci odvolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím obecného soudu o podaném odvolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí obecných soudů, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a odvolání, k němuž však není důvodu. Rozhodnutí obecného soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je v dané chvíli předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho odvolání neuspělo, bude se moci dále bránit, a to podáním mimořádného opravného prostředku, popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dalšího řízení před obecnými soudy.
V souladu s ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal splnění podmínek pro postup dle ust. §75 odst. 2 cit. zákona.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 10. 1998 č. j. 21 C 245/97-16, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by stěžovatel uvedené rozhodnutí po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli poskytuje, napadl ústavní stížností, a Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
Jan Musil
soudce zpravodaj