ECLI:CZ:US:2006:3.US.19.06
sp. zn. III. ÚS 19/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 9, Mansfeldova 792/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 2005, č.j. 21 C 256/2004-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, neboť jím měla být porušena jeho základní práva a svobody zakotvená v čl. 1 a čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z připojeného spisu sp. zn. 21 C 256/2004 Obvodního soudu pro Prahu 5 se podává, že stěžovatel zde uplatnil nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, která mu měla vzniknout opožděným vydáním rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, jímž mu byla přiznána jednorázová peněžní částka podle zákona č. 261/2001 Sb. Soud prvního stupně uznal stěžovatelův nárok co do existence odpovědnosti žalované České republiky, neboť lhůta k rozhodnutí stanovená v §49 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. byla vskutku překročena, dospěl však k závěru, že stěžovatel neprokázal, že mu vznikla škoda; podle jeho názoru totiž zůstalo neprokázané tvrzení, že mínil (včas vyplacenou částku) "uložit na stavební spoření u Komerční banky" (což by v dané době "znamenalo 3% roční úrok za období 117 dnů" v celkové výši žalovaných 1.209,- Kč).
Podle stěžovatele obecný soud "porušil pravidla rovného zacházení s občany", když "desítkám občanů ve stejné právní situaci vyhověl", a rozhodl v jeho věci "v přímém protikladu k rozsudkům, které ve zcela shodných záležitostech vydal". Jmenovitě stěžovatel poukázal na právní názor, vyslovený v mezitímním rozsudku téhož soudu ze dne 18. 12. 2003, č.j. 25 C 203/2003-9, podle něhož "...mohla vzniknout škoda odpovídající svou výší sazbě úroků z vkladů na účtech u bank...". K původním stížnostním důvodům posléze stěžovatel dodal, že odpor proti platebnímu rozkazu, jenž byl v jeho věci prvotně vydán, měl být (opět ve shodě s jinými usneseními téhož soudu) odmítnut, jelikož jej podala neoprávněná osoba.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/).
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí, vydanému soudem v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu ČR - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní stížností dotčená (občanskoprávní) věc byla před soudem prvního stupně skončena rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání, neboť jde o tzv. věc bagateln (§202 odst. 2 o.s.ř ). Důvody k výjimečnému prolomení zásady všeobecné přípustnosti odvolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci, kdy uplatnění opravného prostředku není považováno za efektivní (srov. Bureš, Drápal, Mazanec, Občanský soudní řád, C.H.Beck, 5.vydání, komentář str. 852.).
Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp.zn. IV. ÚS 185/98, sp.zn.III. ÚS 200/05, sp.zn. IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
Za takové - extrémní - rozhodnutí však napadený rozsudek obecného soudu považovat nelze, a to ani se zřetelem k výše vyloženým námitkám ústavní stížnosti.
Jak nezřídka Ústavní soud připomíná v rozhodovací praxi, je jedním ze základních principů právního řádu i požadavek předvídatelnosti soudních rozhodnutí, vycházející z toho, že účastníci řízení mají legitimní oprávnění očekávat, že konkrétní věc, v minulosti již v soudní praxi posouzená, bude obdobně rozhodnuta i v budoucnu. Přirozeným předpokladem uplatnění tohoto principu je ovšem existence rovnocenné věcné základny, jež zahrnuje identitu skutkových zjištění a shodu v rozhodných předpokladech pro aplikaci (výklad) rozhodné právní normy. Jinak řečeno, sama okolnost, že ve věci stěžovatelova nároku, vycházejícího z téhož právního předpisu jako nároky jiných žalobců, bylo rozhodnuto jinak, neznamená, že došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, jež ustanovení čl. 1, čl. 36 odst.1 Listiny a čl. 6 Úmluvy předjímají.
Stěžovatel (logicky) nenamítá, že obecný soud ustanovení hmotného práva, určující pro založení odpovědnosti žalované České republiky, vyložil nesprávně (ani jinak než v obdobných případech); výsledek občanskoprávního sporu totiž soud založil na závěru skutkovém, že se stěžovateli nepodařilo prokázat vznik škody (konkrétně, že by včas vyplacenou peněžní částku uložil "na stavební spoření u Komerční banky").
K tomuto závěru je namístě uvést, že Ústavnímu soudu přísluší - v obecné rovině - se zabývat pouze tím, zda hodnocení důkazů a tomu přijatá skutková zjištění nejsou výrazem extrémního faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a zda tím nevybočují ze zásad spravedlivého procesu. Tím spíše u tzv. bagatelních věcí není Ústavní soud zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; i v případě, že by učiněné skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů.
Takový stav v dané věci však nenastal.
Z protokolu o jednání ve věci, konaném dne 10. 11. 2005, se podává, že zástupce stěžovatele na výslovnou výzvu k předložení potřebného důkazu odpověděl, že "tento důkaz nemá", a ani jinak ze spisu neplyne, že ku možnému (namítanému) zhodnocení jednorázové peněžní částky stěžovatel přistoupil alespoň potom, co mu (byť se zpožděním) byla vyplacena.
Současně je zjevné, že právě tímto závěrem (o nedostatku průkazu vzniku škody) pozbývá napadené rozhodnutí způsobilosti být srovnáváno s rozhodnutími, na něž stěžovatel poukazoval, neboť o "zcela shodné záležitosti" jít nemůže. Soud rozhodující ve stěžovatelově věci se neodchýlil od právního názoru uplatněného v jiných věcech téhož soudu (včetně zdůrazněného mezitímního rozsudku ve věci sp. zn. 25 C 203/2003); dospěl toliko k (odchylnému) zjištění, že určitá okolnost (z hlediska úspěchu žaloby však podstatná) nebyla prokázána.
Námitka o "nerovném zacházení" a tomu korespondující odkazy na označená ustanovení Listiny a Úmluvy tudíž nemohou obstát.
K námitce stěžovatele ohledně postupu soudu po podání odporu proti platebnímu rozkazu, jíž stěžovatel tvrdí, že odpor byl podán osobou k tomu neoprávněnou (resp. osobou, jež podle jeho názoru nedoložila oprávnění podle §21a odst. 3 o.s.ř.), je významné uvést, že v samotném soudním řízení uplatněna nebyla; již vzhledem k zásadě materiální subsidiarity ústavněprávního přezkumu se jí proto nemá důvod zabývat ani Ústavní soud. Lze tedy jen poznamenat, že okolnost, že soud projedná věc přesto, že měl být odpor proti platebnímu rozkazu odmítnut (§174 odst. 3 o.s.ř.), nepředstavuje - podle ustálené soudní praxe - ani vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; odkazy stěžovatele na obdobná rozhodnutí obvodního soudu jsou nepřípadné i potud, že v nich uplatněné názory (že nedostatek průkazu pověření podle §21a odst. 3 o.s.ř. zakládá "neodstranitelnou vadu", již nelze zhojit "dodatečným doplněním pověření") jsou nesprávné.
Lze tedy uzavřít, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; ve vztahu k výše vyloženým podmínkám ústavněprávního přezkumu vede řečené k posouzení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2006
Jan Musil
předseda senátu