ECLI:CZ:US:2006:3.US.190.06
sp. zn. III. ÚS 190/06
Usnesení
III. ÚS 190/06
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2006, čj. 4 To 1080/2005-227, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2005, čj. 27 T 59/2005-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 8. 2. 2006 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2006, čj. 14 To 1080/2005-227, případně též jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2005, čj. 27 T 59/2005-199, s tím, že obecné soudy postupovaly v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čímž porušily jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, a tento návrh zdůvodnil nutností péče o svou matku a finanční podpory svého syna.
Podáním ze dne 1. 8. 2006 stěžovatel požádal soud, aby se usnesl, že věc, která se jeho návrhu týká, je naléhavá. Dále v tomto podání uvedl, že proti shora označenému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích podal dovolání, ač si byl vědom toho, že mu nesvědčí žádný z dovolacích důvodů a že dosud spis Okresního soudu v Českých Budějovicích nebyl postoupen dovolacímu soudu; proto pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že dovolání je posledním opravným prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, nechť podané dovolání (pozn.: míněna zřejmě ústavní stížnost) neodmítne vzhledem k ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu). Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost není ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu přípustná.
Jak Ústavní soud zjistil z písemného sdělení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2006, k uvedenému dni u tohoto soudu dovolací řízení vedeno nebylo. Ze sdělení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2006, sepsaného formou úředního záznamu, vyplývá, že spis nebyl postoupen dovolacímu soudu, neboť jsou vyřizovány opakované žádosti stěžovatele o odklad výkonu trestu, resp. stížnosti proti odmítavým rozhodnutím v této věci.
Dle posledně citovaného ustanovení je ústavní stížnost možno podat teprve poté, co stěžovatel vyčerpá všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak Ústavní soud zjistil i z vyjádření stěžovatele, bylo z jeho strany podáno proti rozsudku odvolacího soudu napadenému touto ústavní stížností rovněž dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. To v trestním řízení přitom nepochybně představuje mimořádný opravný prostředek, přičemž přípustnost tohoto opravného prostředku není závislá na úvaze orgánu, který o něm rozhoduje (srov. §265a trestního řádu). Vzhledem (zejména) k tomu, že dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestního řádu, nejde-li o případ dle odstavce druhého citovaného ustanovení, nelze je pokládat vždy za "efektivní" procesní prostředek ochrany práva, jehož vyčerpání lze z hlediska ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu po ústavním stěžovateli vždy požadovat. Je ale na stěžovateli, aby podle konkrétních okolností případu posoudil, zda v rámci dovolání nelze - eventuálně úspěšně - uplatnit námitky, které hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Pokud tuto otázku posoudí nesprávně a dovolání nepodá, vystavuje se riziku, že jeho ústavní stížnost nebude vzhledem k ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu shledána přípustnou.
Jiná situace však nastává, pokud stěžovatel dovolání, jež je ve smyslu §265a trestního řádu přípustné, (souběžně s ústavní stížností) podá. V takovém případě řízení před obecnými soudy dále pokračuje a Ústavnímu soudu, s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů do činnosti soudů obecných, nepřísluší, aby se pouštěl do ústavněprávního přezkumu věci stěžovatele před tím, než dané řízení bude ukončeno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111).
Výjimku z tohoto pravidla pak představují případy ve smyslu §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu; o takový případ však v dané věci nejde. Uvedené ustanovení hovoří o průtazích značných, přičemž při výkladu uvedeného pojmu je třeba přihlédnout ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, týkající se průtahů řízení, a to ať již jde o dobu takového řízení nebo o povinnost stěžovatele bránit se proti průtahům v řízení v prvé řadě procesními prostředky, které má k ochraně svých práv k dispozici [viz §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Z ústavní stížnosti není patrno, že by stěžovatel takovýchto prostředků použil, stejně tak případné prodlení s vyřizováním věci ještě nelze označit za značné průtahy.
Ústavní soud je rovněž názoru, že není důvodu vyčkávat s rozhodováním až do doby, než bude o podaném mimořádném opravném prostředku rozhodnuto, neboť k souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není důvod. Stěžovatel podáním dovolání vyjadřuje, že je považuje za efektivní prostředek ochrany svých práv, přičemž je jeho povinností jej uplatnit "řádně" (tedy např. včas). Ústavní stížnost totiž nemůže být chápána jako jakási pojistka pro případ eventuálních pochybení stěžovatele při uplatňování daného mimořádného prostředku. To na něm lze - přestože se nemusí vždy jednat o otázku jednoduchou - spravedlivě požadovat, a to vzhledem k povinnému právnímu zastoupení. V takovém případě má pak stěžovatel lhůtu pro podání ústavní stížnosti, rovněž ve vztahu k rozhodnutím, jež předcházela rozhodnutí dovolacího soudu, podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu otevřenu.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Pokud se stěžovatel domáhá v ústavní stížnosti toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2). Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh rovněž osud ústavní stížnosti (v důsledku toho návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí není třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení, neboť je odmítnut spolu s ústavní stížností).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2006