ECLI:CZ:US:2006:3.US.284.06.1
sp. zn. III. ÚS 284/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. října 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Romana Vytejčka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 4, se sídlem Praha 3, Táboritská 1000/23, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem Hráského 406, Benešov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2005 sp. zn. 10 Co 798/2005, a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 3. června 2005 č. j. 17 Nc 2115/2004-20, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2006, napadá stěžovatel usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2005 sp. zn. 10 Co 798/2005, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 3. 6. 2005 č. j. 17 Nc 2115/2004-20 (resp. jeho výrok označený III.), přičemž požaduje, aby Ústavní soud nálezem deklaroval, že "uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce. Takovéto rozhodnutí je tedy zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy." Dále stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí, jak je výše uvedeno, zrušil.
Stěžovatel popisem specifických znaků postavení soudního exekutora a výkonu jemu svěřených pravomocí dospěl k závěru, že při výkonu exekuční činnosti má soudní exekutor postavení obdobné, ne-li rovnocenné soudci, zejména pokud se jedná o jeho nezávislé rozhodování. S poukazem na tento údajně shodný atribut stěžovatel dovozuje, že soudní exekutor musí mít ze strany státu vytvořeny pro výkon své činnosti stejné (zejména materiální) podmínky zaručující jeho nezávislost. Tuto nezávislost stěžovatel nespatřuje v pouhém "příslibu" odměny za vykonanou práci, ale v záruce vyplacení přiznané odměny státem, neboť v případě, že v exekuci, která je zastavena pro nemajetnost povinného, je soudnímu exekutorovi sice přiznána odměna, resp. povinnému je uloženo zaplatit náklady exekuce, ve skutečnosti však tyto náklady nese exekutor ze svého. Srovnáním záruk materiálních podmínek výkonu obou činností stěžovatel dovozuje porušení údajné rovnosti obou skupin osob vykonávajících státní moc v neprospěch soudních exekutorů.
II.
Z usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 3. 6. 2005 č. j. 17 Nc 2115/2004-20 se zjišťuje, že označený soud podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zastavil již dříve nařízenou exekuci a povinnému uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi - stěžovateli náhradu jeho nákladů řízení ve výši 4.111,- Kč a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok po bodem III.). Soud prvního stupně v odůvodnění předmětného usnesení uvedl, že pro postup podle ustanovení §89 exekučního řádu neshledal žádný důvod, proto náklady uložil zaplatit povinnému (§87 odst. 3 exekučního řádu).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 10. 2005 sp. zn. 10 Co 798/2005 usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, a to ve výroku III. o nákladech řízení soudního exekutora, potvrdil, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění odvolací soud konstatoval, že odvolání stěžovatele neshledal důvodným, neboť v projednávané věci došlo k zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, přičemž zastavení exekuce nebylo zaviněno oprávněným, proto soud prvního stupně v řízení správně postupoval podle ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu.
III.
Ústavní soud poté, co přezkoumal skutkovou i právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nejsou z pohledu dosavadní rozhodovací činnosti ničím novým; Ústavní se obdobnými případy, jako je věc stěžovatelem předkládaná, již zabýval v řadě svých rozhodnutí (např. viz usnesení sp. zn. III. ÚS 42/06, sp. zn. III. ÚS 158/05 a sp. zn. III. ÚS 282/06).
V posledně zmiňovaném usnesení ze dne 14. 4. 2006 sp. zn. III. ÚS 282/06 se Ústavní soud podrobně zabýval svou rozhodovací praxí v otázce zvláštností postavení soudního exekutora při jeho činnosti, přičemž odkázal na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, která sice připouští, že na tento subjekt byla zákonem přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, ovšem s tím, že za tuto činnost mu náleží odměna. Ústavní soud však nemohl přehlédnout, že soudní exekutor, na rozdíl od soudce, vykonává svoji soustavnou činnost za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04); jedná se tedy u něj do jisté míry o shodné prvky, jaké má postavení podnikatele, ovšem s tím rozdílem, že "podnikání" exekutora v sobě zahrnuje i rysy výkonu veřejnoprávní funkce (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 158/05).
Úvahy stěžovatele, že by rizikový faktor jeho výdělečné činnosti měl být sanován zásahem státu, který by fakticky eliminoval možnost ať již dočasně či zcela nedobytných přiznaných nákladů exekuce, neobsahují v sobě žádný ústavně právní rozměr, tedy ani tvrzenou nezbytnost materiální nezávislosti soudního exekutora. Právě s ohledem na možná rizika při své činnosti by měl soudní exekutor využívat všech zákonných prostředků určených k tomu, aby jejich nástup vyloučil. K takovým procesním prostředkům patří jednak složení příslušné zálohy, která v případě jejího řádného neuhrazení otvírá možnost odmítnout provést požadovaný úkon, případně možnost využít procesní legitimace k podání návrhu soudu, aby již jím nařízená exekuce byla z tohoto důvodu zastavena [srov. §90 odst. 3, §30 písm. b), §55 odst. 2 exekučního řádu].
Ústavní soud nemůže tedy akceptovat stěžovatelovu námitku rovnocenného postavení soudu a exekutora při výkonu exekuce, neboť takový výklad je značně extenzivní a vychází výhradně z určitých veřejnoprávních prvků funkce soudního exekutora. Je třeba vzít v úvahu zásadní odlišnosti mezi oběma funkcemi, které nevykazují znaky rovnosti, ale spíše nezbytnosti exekutora podřídit se ve své činnosti zásadním rozhodnutím týkajícím se exekučního řízení, která jsou ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku sporu hmotně nezainteresovaném soudu, který má a musí zajistit právo účastníků na řádný a spravedlivý proces i ve stadiu exekučního řízení.
Pro úplnost lze poukázat ještě na stanovisko pléna Ústavního soudu, které bylo přijato podle §23 zákona o Ústavním soudu dne 12. září 2006 pod sp. zn. Pl. ÚS. st-23/06. V tomto stanovisku bylo vysloveno, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Protože stěžovatel v ústavní stížnosti nevytýká napadeným rozhodnutím obou obecných soudů žádná procesní pochybení, ale svoji argumentaci zaměřil výhradně na údajné porušení čl. 1 odst. 1 Listiny a čl. 82 odst. 1 Ústavy, které z důvodů výše vyložených zjištěno nebylo, Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu