ECLI:CZ:US:2006:3.US.325.06
sp. zn. III. ÚS 325/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Lubošem Hanzlíkem, advokátem v Kutné Hoře, Havlíčkovo nám. 512, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 10 To 296/2005, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. května 2005, sp. zn. 2 T 174/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána co do formálních podmínek podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2005 (10 To 296/2005-203) a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. května 2005 (2 T 174/2004-180) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 40 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2005 (10 To 296/2005) ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. května 2005 (2 T 174/2004) byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neposkytnutí pomoci (§208 tr. zák.) a ublížení na zdraví (§223 tr. zák.) a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené H. Z. částku ve výši 21 999,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody odkázaly obecné soudy poškozenou i Oborovou zdravotní pojišťovnu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. ledna 2006 (8 Tdo 25/2006) odmítnuto z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti (§265i odst. 2 tr. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že obecné soudy založily svá rozhodnutí na skutečnostech, které nemají oporu ve spisu. Hodnocení důkazů obecnými soudy bylo v extrémním rozporu se zásadami trestního řízení. Stěžovatel se domnívá, že byla v jeho případě porušena zásada in dubio pro reo. Tvrdí, že byly bagatelizovány jím navržené důkazy, především pak pokus o ztotožnění osob nacházejících se u vozidla v době příjezdu policie. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Skutkově se daná věc měla tak, že stěžovatel byl uznán vinným skutkem spočívajícím v tom, že dne 28. března 2004 v blíže nezjištěné době mezi 18.00 hod. až 20.05 hod. řídil osobní automobil Renault Clio rz. 2S4 7221 v katastru Červených Peček, kde vjel z nezjištěných příčin do protisměru a srazil protijedoucí cyklistku, poškozenou H. Z., na osvětleném jízdním kole, která v důsledku poranění byla práce neschopná do 12. května 2004; stěžovatel po dopravní nehodě nezastavil, zanechal poškozenou na místě nehody bez pomoci a pokračoval v jízdě.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl v konkrétní rovině nic, co by závěr obecných soudů o jeho vině a trestu mohlo zpochybnit. Je nutné připomenout, že orgánům činným v trestním řízení, mezi něž náleží i obecné soudy, postačuje prokázat obžalovanému vinu bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), jak se v dané věci stalo. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá pravomoc Ústavního soudu zasahovat do činnosti obecných soudů, nelze proto nic namítat proti tomu, že obhajobu stěžovatele, spočívající v tom, že předmětný osobní automobil neřídil, ale byl spolujezdcem, posoudily jako účelovou. Ostatně právní závěr o uvedeném a tedy i o vině stěžovatele není v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž je v dané věci podložen důkazně, mj. i pachovými stopami.
Podle povahy stěžovatelových tvrzení v ústavní stížnosti lze tedy usoudit, že nesouhlasí s verzí skutkového děje, ke které dospěly v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy (Krajský soud v Praze a Okresní soud v Kolíně). Svou povahou jsou však tato tvrzení, na nichž je ústavní stížnost stěžovatele založena, polemikou s právním názorem obecných soudů a věcnou správností napadených (odsuzujících) rozhodnutí, což Ústavnímu soudu - jak již bylo vpředu uvedeno - přezkoumávat nepřísluší.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2006
Jan Musil
předseda senátu