ECLI:CZ:US:2006:3.US.33.06
sp. zn. III. ÚS 33/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti V. R., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 14/42, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.12.2005, sp. zn. 4 To 111/2005, a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 29.11.2005, sp. zn. 2 VZV 8/2005, o ponechání ve vazbě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), deklarovaného obdobně v čl. 5 odst. 3, věta druhá, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
K tomu mělo dojít tím, že oba orgány rozhodující o vazbě se dostatečně nevypořádaly s povinnostmi, jež na ně klade rozhodné ustanovení §71 odst. 4 (§67 písm. a/) tr. řádu; stěžovatel je názoru, že ve prospěch rozhodnutí o ponechání ve vazbě použily jen "stereotypní" důvody, jmenovitě závažností trestné činnosti, hrozbou vysokého trestu a tím, že je cizím státním příslušníkem (Ukrajiny), aniž přihlížely k názorům, které byly již v obdobných věcech vysloveny jak Ústavním soudem tak Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Ohledně okolnosti, že je cizincem, oba orgány ponechaly stranou, do jaké míry je k České republice poután konkrétními vazbami, jež vyplývají z jeho rodinného a profesního života (situovaného do České republiky), a které podle jeho mínění dosahují ve vztahu k "útěkové" vazbě míry "silných důvodů" ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 (též sp. zn. II. ÚS 347/96 a rozhodnutí ESLP ze dne 26.1.1993 ve věci W. v. Švýcarsko). Co do poukazu na hrozbu vysokým trestem stěžovatel namítá, že je argumentováno způsobem "zcela nekonkrétním" a vyslovuje domněnku, s odkazem na zmíněný nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 566/03 (též sp. zn. IV. ÚS 389/05 a III. ÚS 188/99), že na podkladě aktuální důkazní situace lze jen stěží odůvodnit předpoklad, že za svůj podíl na stíhaném skutku mu bude uložen trest ve výši nejméně kolem osmi let. Konečně má stěžovatel za to, že byla v jeho věci pominuta možnost nahradit vazbu opatřením jiným, jestliže může poskytnout přiměřenou záruku, že se k úkonům trestního řízení dostaví (rozhodnutí ESLP ze dne 27.6.1968 ve věci Wemhof v. Německo).
Z ústavní stížnosti a spisu Vrchního státního zastupitelství v Praze (sp. zn. 2 VZV 8/2005), který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatel, spolu s dalšími šestnácti obviněnými, je stíhán pro trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, dílem nedokonaného ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 k §148 odst. 1, 4 tr. zákona a podle §148 odst. 1, 4 tr. zákona a účast na zločinném spolčení podle §163 a/ odst. 1 tr. zákona.
O vzetí stěžovatele (v trestním řízení "obviněného") do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a/, b/ tr. řádu bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.5.2005 (č.j. 40 Nt 653/2005-40), a toto usnesení rozhodnutím ze dne 7.7.2005 (č.j. To 477/2005-216) Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil. Dalším usnesením státního zástupce podle §71 odst. 3 tr. řádu ze dne 26.8.2005 (č.j. 2 VZV 8/2005-443) bylo rozhodnuto o ponechání obviněného ve vazbě; žádosti obviněného o propuštění z vazby doplněné slibem podle §73 odst. 1 písm. b/ tr. řádu ze dne 26.9.2005 státní zástupce nevyhověl; Okresní soud v Ústí nad Labem se s tím usnesením ze dne 21.10.2005 ztotožnil, žádost obviněného zamítl a jeho slib nepřijal. O stížnosti proti tomuto usnesení nebylo dosud rozhodnuto.
O dalším ponechání obviněného ve vazbě (ve smyslu §71 odst. 4 tr. řádu) bylo rozhodnuto ústavní stížností napadenými rozhodnutími. Oba orgány, které je vydaly, se k ústavní stížnosti vyjádřily, a tato vyjádření byla zprostředkována zástupci stěžovatele. Podání příslušného státního zástupce obsahuje dále sdělení, že stěžovatel je stíhán i pro trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu dle §150 odst. 1, odst. 2 písm. a/ tr. zákona dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zákona spáchaného formou spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona a dále trestný čin padělání a pozměňování nálepek k označení zboží nebo předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti dle §145a odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ tr. zákona dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zákona spáchaného formou spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona. Stěžovatel otevřené možnosti repliky nevyužil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování podle §71 odst. 3, 4 tr. řádu o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle §67 písm. a/ tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Případu uvedené výkladové (a aplikační) "svévole" se stěžovatel přibližuje námitkou, že rozhodnutími, jimiž byl ponechán ve vazbě, orgány, které je vydaly, ignorovaly ten ústavněkonformní výklad dotčených právních ustanovení, který byl již pro obdobné poměry autoritativně podán.
Tento názor však Ústavní soud nesdílí.
Podle §67 písm. a/ tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.
Podle §71 odst. 3 a 4 tr. řádu platí, že jestliže doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu. Rozhodne-li státní zástupce, že obviněný se ponechává ve vazbě, je povinen nejpozději do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí znovu rozhodnout o tom, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se obviněný propouští z vazby na svobodu. Ponechat obviněného ve vazbě lze, jen pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaných čl. 8 odst. 5 Listiny a čl. 5 odst. 3, větě druhé, Úmluvy, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. a/ tr. řádu, o které jde v dané věci především, poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění obou napadených rozhodnutí se podává, že rozhodující orgány právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu §67 písm. a/ tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu (odhadu výšky hrozícího trestu) nebo významu, jenž k nim byl dosud připínán (důsledků skutečnosti, že je cizincem).
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a/ ve spojení s §71 odst. 3, 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícím orgánům vytýkat nelze, a to ani v otázce odhadu výše hrozícího trestu ani důsledků okolnosti, že je stěžovatel občanem Ukrajiny.
I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti trvání "útěkové" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a/ tr. řádu) zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul), k dispozici není. Rozhodující orgány pouze - oproti stěžovateli jinak - odhadly výši hrozícího trestu a míru jeho ukotvenosti v sociálním prostředí České republiky, v obou případech však nikoli neúnosně.
Co do stěžovatelových námitek o nedostatku adekvátní úvahy o možnosti nahrazení vazby přiměřenými zárukami (§73, §73a tr. řádu) se nelze než ztotožnit s vyjádřením Vrchního soudu v Praze, že v této části řízení (vymezeného ustanovením §71 odst. 3, 4 tr. řádu) místa nemají.
Ani potud není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
Jan Musil
předseda senátu