ECLI:CZ:US:2006:3.US.37.04
sp. zn. III. ÚS 37/04
Usnesení
III. ÚS 37/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D.J., zastoupené advokátem JUDr. A.K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 3. 1998, čj. 7 C 51/93-69, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2003, čj. 14 Co 290/2003-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. 1. 2004 napadla stěžovatelka shora uvedená rozhodnutí a s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, se domáhala jejich zrušení.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal dopisem ze dne 5. 5. 2004, v záhlaví označeným rozsudkem tohoto soudu byla stěžovatelce a M.Ž., jako žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci Ing. Z.H. společně a nerozdílně částku 980 425,- Kč a náklady řízení ve výši 76 160,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podali žalovaní odvolání, avšak Městský soud v Praze je ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním a současně podala ústavní stížnost. Vzhledem ke skutečnosti, že se Ústavní soud - v souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů - necítil oprávněn předjímat výsledek dovolacího řízení, vrátil spis Obvodnímu soudu pro Prahu 6 za účelem vyřízení dovolání a současně požádal o jeho zapůjčení poté, co bude o podaném dovolání rozhodnuto. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 19. 5. 2006, čj. 32 Odo 1002/2004-181, rozhodl, že se dovolání pro nepřípustnost odmítá. Soudní spis pak na základě další žádosti obdržel Ústavní soud dne 18. 8. 2006.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 24. 2. 1992 založila s dalším žalovaným a I.B., za účelem provozování restaurace, společnost D., s. r. o. Dne 1. 6. 1992 byla uzavřena smlouva o dílo, od níž žalobce odvozuje svůj nárok. Předmětem této smlouvy byla rekonstrukce prostor, kde měla být restaurace provozována. Jako objednatel jsou v této smlouvě uvedeni žalovaní, aniž by bylo zmíněno, že jednají za založenou, avšak do obchodního rejstříku dosud nezapsanou společnost D., s. r. o. Dle názoru stěžovatelky z této smlouvy nejsou zavázáni žalovaní, ale uvedená společnost, neboť žalobci muselo být známo, že jednají za tuto společnost, což má plynout z toho, že žalobce následně jednal o provedení díla i s dalším společníkem a jednatelem I.B., jakož i z nesrovnalostí ve výpovědích žalobce a svědka I.B. Dále stěžovatelka tvrdí, že se soudy nevypořádaly s tím, že ve smlouvě o dílo je uveden nonsubjekt "R", stejně tak je tomu v zápise o odevzdání a převzetí, kde je navíc jako přejímající uvedena společnost D., s. r. o. To stěžovatelka pokládá za rozpor se zásadou volného hodnocení důkazů. V souvislosti s tím stěžovatelka poukazuje na §64 obchodního zákoníku, dle něhož schválení úkonů zakladatelů společnosti nevyžadovalo následné rozhodnutí statutárního orgánu, dostačující bylo i jednání konkludentní, které je v dané věci patrné, rovněž je prý zcela zřejmé, že žalobce věděl, že žalovaní při uzavírání smlouvy jednají za společnost. Městský soud v Praze dle stěžovatelky nesprávně vyložil ustanovení §64 odst. 3 obchodního zákoníku, když uvedl, že na společnost přechází pouze závazky související se vznikem společnosti. Stěžovatelka je toho názoru, že obchodní zákoník nestanovoval zákaz činit jménem společnosti jiné úkony, než které souvisejí se založením společnosti. Odvolává se také na výklad uvedený na str. 196 v publikaci Obchodní zákoník, komentář, 8. vydání, C. H. Beck, 2003, a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 69/99; přitom tvrdí, že uzavření předmětné smlouvy bylo úkonem, jenž musel být nutně učiněn ještě před vznikem společnosti, a to vzhledem k obecně velké prodlevě mezi založením společnosti a jejím vznikem a také vzhledem k tomu, že provedení rekonstrukce bylo předpokladem pro následnou podnikatelskou činnost společnosti, resp. na uzavření smlouvy závisela existence dané společnosti. Soudy dle stěžovatelky nevzaly v úvahu, že předmětný úkon nebyl učiněn v osobním zájmu žalovaných, ale v zájmu založené společnosti.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 14. 10. 2003 na jednání před odvolacím soudem sdělila, že jí den před tímto jednáním její právní zástupce vypověděl plnou moc. Pokud soud i poté jednal a rozhodl, porušil její právo na právní pomoc a právo na rovnost účastníků řízení, především pak proto, že jí bylo takovým postupem soudu odepřeno v souladu §205 o. s. ř. u odvolacího soudu tvrdit nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy. Za porušení práva na rovnost účastníků považuje stěžovatelka také postup Městského soudu v Praze, jenž v poučení svého rozsudku uvedl, že lze podat dovolání, avšak připustit podání dovolání mohl pouze výrokem tohoto rozsudku; povinností soudu bylo také uvést, k jaké otázce zásadního právního významu se dovolání připouští. Konečně stěžovatelka poukazuje na nepřiměřenou délku daného soudního řízení.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského sudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 k ústavní stížnosti. Prvně uvedený soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a odmítl, že by svým, údajně s procesními předpisy souladným postupem porušil jakékoliv z ústavních práv stěžovatelky. Dále uvedl, že věc rozhodl standardním způsobem dle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Obvodní soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí i rozhodnutí soudu odvolacího.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu.
Následně Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný, vycházeje přitom z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic takovémuto možnému porušení nenasvědčuje.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především vytýká obecným soudům nesprávné závěry stran tzv. pasivní legitimace žalovaných. Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za další, "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že žalovaní jednali za společnost D., s. r. o., a že žalobci byla tato skutečnost známa; v souvislosti s tím obecným soudům vytýká, že jejich hodnocení důkazů bylo vadné. S ohledem na výše uvedené zásady je povinen Ústavní soud respektovat, že hodnocení jednotlivých důkazů je věcí obecné justice a jemu že nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě excesů obecných soudů v daném hodnotícím procesu.
Vzhledem k ustanovení §64 odst. 1 obchodního zákoníku (ve znění platném do 31. 12. 2000) bylo v prvé řadě třeba zkoumat, zda žalovaní jednali za společnost, resp. zda o této skutečnosti žalobce věděl, a to - vzhledem k principu právní jistoty - v době, kdy došlo k uzavření předmětné smlouvy o dílo.
Na straně jedné je zde jako důkaz k dispozici příslušná smlouva, z níž nijak neplyne, že by žalovaní jednali za uvedenou společnost, na straně druhé nebylo ničím prokázáno, že by žalobce v rozhodné době o skutečnosti, že žalovaní jednají jménem a na účet založené společnosti, věděl. Další důkazy, týkající se skutkového stavu po uzavření smlouvy o dílo, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, za této situace již rozhodující nejsou, nehledě na to, že ani nevedou k jednoznačnému zodpovězení otázky, zda následně žalobce jednal s žalovanými jako fyzickými osobami či jako jednateli uvedené společnosti; na jejich základě lze snad učinit závěr, že toto nebylo zúčastněnými osobami ani rozlišováno. Hovořit za dané situace o excesu ze strany obecných soudů lze skutečně jen stěží.
Jestliže Ústavní soud neshledal žádné ústavně relevantní pochybení v posouzení otázky, zda v daném případě šlo o jednání žalovaných za společnost či nikoliv, je nadbytečné se zabývat námitkou stěžovatelky, že odvolací soud nesprávně interpretoval ustanovení §64 odst. 1 obchodního zákoníku, když vyvodil, že na společnost přechází jen závazky zakladatelů související se vznikem společnosti a že předmětný závazek se vznikem společnosti nesouvisí, a tudíž ani na společnost nepřechází.
K tomu však možno doplnit, že v případě interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů by o porušení základních práv a svobod mohlo jít tehdy, jestliže by obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). O žádný z těchto případů se zde nejedná. Otázka, zda ten který právní úkon souvisí se vznikem společnosti, ponechává široký prostor pro uvážení soudu podle okolností toho kterého případu, do něhož - snad až na případy skutečných excesů - Ústavní soud nemíní nijak zasahovat. Možno snad jen dodat, že v daném případě jsou zde jiné okolnosti, než ve stěžovatelkou zmíněném judikátu Nejvyššího soudu; stejně tak zde není patrný zásadní rozpor s názorem vyjádřeným v stěžovatelkou citované odborné literatuře.
Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy dostatečně nevzaly v úvahu, že v uvedené smlouvě o dílo je jako zhotovitel uveden "nonsubjekt", pokládá Ústavní soud tuto okolnost za nepodstatnou, neboť žádné skutečné pochybnosti co do totožnosti osoby zhotovitele nevznikají.
Stěžovatelka dále poukazuje na to, že nebyla u jednání u odvolacího soudu právně zastoupena, neboť jí její zástupce před jednáním vypověděl plnou moc. Ovšem toto je věc interního vztahu mezi zástupcem a zastoupeným a plně se zde uplatní zásada "každý nechť si střeží svá práva". Pokud jde o postup odvolacího soudu, není na jeho straně žádné pochybení zřejmé již jen z toho důvodu, že stěžovatelka výslovně souhlasila s tím, aby její věc byla projednána, aniž by byla právně zastoupena. Jde-li o namítané pochybení odvolacího soudu, jenž uvedl ve svém rozhodnutí nesprávné poučení, Ústavnímu soudu není zřejmé, jak tím byla stěžovatelka krácena na svých procesních právech. Stěžovatelka správně dospěla k závěru, že dovolání přípustné není, a tak podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud, i přes podané dovolání pro nevyčerpání všech procesních prostředků ochrany práv stěžovatelky (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neodmítl. Možnost uplatnění tohoto mimořádného opravného prostředku ústavně zaručena není a ani nebylo povinností odvolacího soudu založit přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000.
Namítá-li stěžovatelka nedůvodné průtahy v řízení, jež mohou představovat tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, nutno upozornit na to, že dané soudní řízení již bylo skončeno, a tak by Ústavní soud v případě důvodnosti dané námitky, i kdyby se toho stěžovatelka domáhala, nemohl postupovat podle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu; sama tato skutečnost, jak se opakovaně konstatuje v rozhodnutích Ústavního soudu, nemůže být ani důvodem zrušení napadených rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to vzhledem ke zjevné bezúčelnosti takového kroku.
Z těchto důvodu byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti, a proto jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2006