ECLI:CZ:US:2006:3.US.420.05
sp. zn. III. ÚS 420/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem v Lounech, Beneše z Loun 50, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2005, sp. zn. 11 Co 235/2004, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 15. prosince 2003, sp. zn. 7 C 733/93, takto:
I. Ústavní stížnost stěžovatele se v části, ve které směřuje proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2005 (11 Co 235/2004-290), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 15. prosince 2003 (7 C 733/93-264) ve výroku o zamítnutí návrhu proti žalovaným H. P. a L. B., odmítá.
II. Řízení o ústavní stížnosti se ve zbývající části zastavuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla co do formálních podmínek ve shodě se zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2005 (11 Co 235/2004-290) a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 15. prosince 2003 (7 C 733/93-264) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo obsažené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2005 (11 Co 235/2004-290) rozhodl odvolací soud k odvolání stěžovatele, který vystupoval v postavení žalobce v řízení před obecnými soudy, tak, že výrok rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 15. prosince 2003 (7 C 733/93-264), jímž byla třetí žalované (M. L.) uložena povinnost zaplatit stěžovateli 248 477,40 Kč, zrušil a řízení vůči ní zastavil, v zamítavém výroku vůči prvé a druhé žalované (H. P. a L. B.) rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 15. prosince 2003 (7 C 733/93-264) soud I. stupně uložil povinnost zaplatit zbývající částku 248 477,40 Kč třetí žalované, a proti dalším dvěma žalovaným návrh zamítl. Podle jeho závěrů nebylo prokázáno, že žalované dcery původního nabyvatele dědily nebo získaly od něj za jeho života majetkové hodnoty z prodeje pozemků, naproti tomu třetí žalovaná převzala na základě dohody dědiček celé dědictví v celkové částce 165 175,10 Kč.
Proti vpředu označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal stěžovatel dovolání, na jehož základě rozhodl Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 26. dubna 2006 (28 Cdo 2298/2005) tak, že
I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2005 (11 Co 235/2004-290), jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu proti žalovaným H. P. a L. B., se odmítá.
II. Ve zbývající části se rozsudek zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že po tři roky, kdy byl žalován původní nabyvatel pozemků, zůstal soud nečinný, poté rozhodl o děleném plnění, ač měl dle návrhu rozhodnout o celé žalované částce, jako to udělal odvolací soud, když svým rozsudkem z roku 1998 zamítl návrh na zaplacení celé částky. V dalším řízení soudy považovaly třetí žalovanou za účastnici řízení. Stěžovatel se domnívá, že nemůže jít k jeho tíži, když část nároku, který je jinak nesporný, mu byla již přisouzena. Rovněž vyslovuje názor, že se nemohl odvolat proti výroku, jímž mu byla část nároku přisouzena, protože nebylo proti čemu se odvolávat. Nesouhlasí ani se závěrem soudů, že neprovedení jím navrženého důkazu by nemohlo na věci nic změnit, protože tento důkaz nejde k jeho tíži, když samotný nárok žalobce je nesporný. Právní úpravu uvedenou v §8 odst. 5 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), považuje za speciální, tedy přednostní před obecnou úpravou, s tím, že odpovědnost dědiců se v ní nemodifikuje a nezužuje. Za nespravedlivý považuje i výrok o nákladech řízení. Stěžovatel navrhl zrušit rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jak jsou vpředu označeny.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nebylo shledáno v tom, že obecné soudy neprovedly výslech svědka Z. B., neboť byl stěžovatelem navrhován k prokázání způsobu zaplacení kupní ceny a skutečnost, že nebyl proveden, nemohla jít k tíži stěžovatele. Stěžovatel svůj nárok vůči žalovaným opíral o §8 odst. 5 zákona o půdě. Obecné soudy na základě řádně zjištěného stavu dospěly k řádně odůvodněnému závěru, že nárok stěžovatele vůči žalovaným H. P. a L. B. není důvodný. Naproti tomu dovodily, že i v dalším řízení může být posouzena důvodnost zbývající části nároku stěžovatele vůči žalované M. L. Ostatně v předchozím řízení byla již z celkové žalované částky 745 432,20 Kč této žalované uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 496 954,80 Kč. Za situace, kdy nadto i výrok o nákladech řízení nebyl shledán v rozporu se zákonem, nelze než konstatovat, že pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) bylo nutno ústavní stížnost stěžovatele v té části, ve které směřuje proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2005 (11 Co 235/2004-290), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 15. prosince 2003 (7 C 733/93-264) ve výroku o zamítnutí návrhu proti žalovaným H. P. a L. B., posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost proto v této části Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podáním ze dne 5. června 2006, tedy za podmínek plynoucích z ust. §77 zákona o Ústavním soudu, stěžovatel vzal ve zbývající části svou ústavní stížnost zpět (tedy v té části, ve které Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem), a proto bylo řízení o ní zastaveno (§77 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2006
Jan Musil
předseda senátu