ECLI:CZ:US:2006:3.US.425.06
sp. zn. III. ÚS 425/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele MUDr. T. R., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou-Samkovou, advokátkou se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2006 sp. zn. 61 To 160/2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. ledna 2006 sp. zn. 2 T 24/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. ledna 2006 sp. zn. 2 T 24/2005 byla MUDr. B. R. zproštěna obžaloby ve vztahu ke skutku ve výroku tam blíže popsanému a stěžovatel odkázán dle §229 odst. 3 tr. řádu se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. března 2006 sp. zn. 61 To 160/2006 odvolání stěžovatele do tohoto rozsudku poté, co jej posoudil jako obsahově brojící proti zprošťujícímu výroku, zamítl jako podané osobou neoprávněnou (§253 odst. 1 tr. řádu).
Předmětná rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností, v níž stručně shrnuto obsáhle rozporoval závěr nalézacího soudu učiněný stran merita věci. V této souvislosti předestřel názor, dle něhož řízení vedoucí k rozhodnutí o vině či nevině je zcela zásadním také pro jeho se týkající rozhodnutí (výrok) o náhradě škody, když je na něj zcela "napojeno", a proto, jak se domnívá, musí být také řízení ve věci samé k odvolání poškozeného přezkoumáno. V důsledku takto konstruovaných a podrobně rozvedených námitek stěžovatel posléze tvrdil, že jeho právům nebyla před obecnými soudy poskytnuta náležitá ochrana. Cítí se tak být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Má za to, že obecné soudy se rovněž dostaly do rozporu s imperativy plynoucími z čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR, pročež se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Dle §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Zprošťujícím výrokem nalézacího soudu ve věci samé nemohlo bezprostředně k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dojít, neboť - ač byl v odpovídajícím rozsahu co do svých procesních práv poškozeného účastníkem předmětného trestního řízení - jím nebylo autoritativně zasaženo do jeho právní sféry a rozhodováno o jeho právech či povinnostech, resp. vině a trestu, nýbrž toliko o zproštění obžaloby obžalované, z čehož je zřejmá zjevná neoprávněnost stěžovatele podat do tohoto výroku ústavní stížnost.
Na tuto situaci lze obdobně vztáhnou konstatování vyjádřené stabilně v judikatuře Ústavního soudu, dle něhož právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby coby ústavně zaručené subjektivní veřejné právo platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291). Řečeno poněkud jinými slovy, "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh ,satisfakce' v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 345). Uvedené přirozeně platí i v situaci, kdy od výroku ve věci samé odvíjí poškozený svůj nárok na náhradu škody a usiluje o dosažení odsouzení obžalovaného, neboť tak může činit pouze v zákonném procesněprávním rámci.
Přezkumná pravomoc Ústavního soudu je tak založena toliko ohledně výroku, jímž byl stěžovatel odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a dále ve vztahu k výroku usnesení odvolacího soudu.
Jak plyne z ustanovení §246 odst. 1 písm. d) tr. řádu, rozsudek může odvoláním napadnout poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo dle odst. 2 cit. ustanovení také proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím vydání rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí. Poškozenému nepřísluší právo odvolání do výroku o vině a trestu (shodně kupř. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 600/04), přičemž výrok o náhradě škody je logicky bezvýjimečně odvislý od výroku v meritu věci, v daném případě takto zproštění obžaloby.
Pakliže tedy nelze v řízení o této ústavní stížnosti přezkoumávat řízení vztahující se k pravomocnému výroku o zproštění obžaloby, nelze potom v případě výroku upínajícího se k náhradě škody a týkajícího se stěžovatele, pokud reflektuje výrok ve věci samé, a ze kterého logicky vychází, z pohledu zásad řádného procesu nalézacímu ani odvolacímu soudu ničeho vytknout. Povahou shora naznačeného (zákonodárcem koncipovaného) procesního rámce je dáno, že Ústavní soud tak může coby orgán ochrany ústavnosti přezkoumat v daném případě pouze, zda v uvedené relaci nedošlo k rozpornému (arbitrárnímu) vztahu mezi těmito výroky.
Konečně i z ustálené soudní judikatury (srov. např. R 43/67, R 21/97), jakož i odborných komentářů (kupř. Šámal P., Král V., Baxa J., Púry F.: Trestní řád, Komentář, II. díl, 4. vydání, C. H. Beck, Praha, 2002, str. 1500) se podává, že v případě, kdy dojde k podání odvolání poškozeným proti výroku zprošťujícího rozsudku, jímž byl podle §229 odst. 3 trestního řádu odkázán se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jde o odvolání podané neoprávněnou osobou, a proto je odvolací soud podle §253 odst. 1 tr. řádu zamítne.
V souzené věci obecný soud vázán postulátem, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), respektoval maximu zakotvenou v §229 odst. 3 trestního řádu, na základě níž je v případě, kdy zprostí obžalovaného obžaloby, povinen odkázat poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody vždy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jedná se o kogentní normu, jíž je soud vázán a jejíž ratio legis spočívá mimo jiné v tom, aby orgány činné v trestním řízení, resp. obecné soudy rozhodující o vině a trestu, nebyly nadměrně zatěžovány agendou, která jim a priori sama o sobě bez dalšího nepřísluší (shodně kupř. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 648/01).
Sluší se konečně dodat, že o stěžovatelem uplatněných nárocích na náhradu škody dosud nebylo rozhodnuto s konečnou platností, když se svým nárokem byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, v němž se může domáhat svých tvrzených majetkových práv. Tento postup obecného soudu, jak plyne z již řečeného, nevybočil z mezí a hledisek daných úpravou obsaženou v trestním řádu, neboť adhezní řízení má ve vztahu k meritornímu trestnímu řízení, byť je jeho integrální součástí, v jistém smyslu pouze akcesorickou povahu a procesní činnost trestního soudu nemůže přesahovat v daném ohledu aktivitu směřující k náležitému rozhodnutí o vině. Jinými slovy vyjádřeno, nikoliv trestní řízení a priori, nýbrž toliko civilní řízení je řízením bezvýjimečně zaručujícím za splnění zákonem předepsaných podmínek možnost domoci se uplatněného majetkového nároku z titulu náhrady škody.
Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud stížnost v části směřující proti výroku rozsudku nalézacího soudu o zproštění obžaloby odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [§43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2006