ECLI:CZ:US:2006:3.US.43.06
sp. zn. III. ÚS 43/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupené JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetíně IV/708, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2005, č.j. 33 Odo 1115/2005-91, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2005, č.j. 13 Co 60/2004-76, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 8. 2003, č.j. 26 C 47/2003-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální náležitosti návrhu [ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a/, odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")], jež směřuje proti rozhodnutím obecných soudů označeným v záhlaví, stěžovatelka namítá, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), a to jmenovitě tím, že nebyl proveden jí navržený důkaz (znaleckým posudkem).
Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastnicí označených nemovitostí, jež sice darovací smlouvou ze dne 21. 2. 1996 převedla na žalovaného syna R. V. (dále jen "žalovaného"), později (25. 1. 2003) však uplatnila právo na vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák. Soud posoudil jednání žalovaného kritického dne 10. 12. 2002 jako dobré mravy sice "závažně porušující", nikoli však "hrubě porušující", jak zmíněné ustanovení požaduje; jednání žalovaného bylo jen excesem z obvyklých poměrů, ovlivněným vypjatými vztahy mezi ním a dalším synem stěžovatelky J., kteří mezi sebou měli konflikt již dne 9. 12. 2002.
K odvolání stěžovatelky odvolací soud tento rozsudek potvrdil. Ztotožnil se, zejména s ohledem na všechny zjištěné okolnosti dosavadního soužití účastníků, s hodnocením jednání žalovaného dne 10. 12. 2002 jako "ojedinělého vybočení" z jinak "z mezí slušného chování nevybočujícího jednání vůči žalobkyni", které mělo především původ "v konfliktu z předchozího dne", a jehož důvodem byly majetkové spory žalovaného a jeho bratra. Za správný považoval odvolací soud i názor, že důkaz znaleckým posudkem, jehož se dožadovala stěžovatelka, "by nemohl spolehlivě prokázat", že na zhoršení jejího zdravotního stavu se podílelo právě jednání žalovaného inkriminovaného dne 10. 12. 2002, a poukázal na důsledky jejích dlouhodobých zdravotních potížích, jež nalézají základ v provedeném dokazování jinými prostředky (výpovědí stěžovatelky, lékařskou zprávou).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které dovolací soud odmítl jako nepřípustné. Podle jeho názoru stěžovatelka zčásti uplatnila nezpůsobilé dovolací důvody (v přezkumu přípustném jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), zčásti napadené rozhodnutí není způsobilé judikatorního zevšeobecnění, a co do námitky, že nižší soudy vyložily podmínku "hrubého porušení dobrých mravů" v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř., §630 obč. zák.) uzavřel, že není opodstatněná. Poukázal na konstantní soudní praxi (jmenovitě na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000) a obšírně zdůvodnil, že se soudy zabývaly všemi zde vyjádřenými hledisky, pročež jejich závěru, že konkrétní jednání žalovaného hrubé porušení dobrých mravů nezakládá, nelze "z hlediska hmotného práva" (§630 obč. zák.) ničeho vytknout.
Těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že v řízení nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, kterým měla být zjištěna příčina zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky s následnou hospitalizací dne 11. 12. 2002. Podle jejího názoru neobstojí argumentace, na jejímž základě soudy tento důkazní návrh odmítly; nelze bez odborných znalostí tvrdit, míní stěžovatelka, že požadovaný posudek by nemohl přinést jednoznačné zjištění příčiny, která vyvolala zhoršení jejího zdravotního stavu, a tuto okolnost měly soudy při posouzení podmínek uplatněného nároku podle §630 obč. zák. pokládat za významnou.
Ústavní soud pravidelně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. To platí i ve vztahu k části řízení zaměřené k zjištění potřebného skutkového základu sporu, včetně dokazování a hodnocení provedených důkazů, pročež platí, že je primárně věcí obecných soudů, zatímco předpokladem ingerence Ústavního soudu do tohoto procesu je až stav, kdy v něm došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podmínky, kdy taková situace nastává při zjišťování skutkového stavu (dokazování), vymezil Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací činnosti. Odtud se podává, že okolnost, že obecný soud nevyhověl návrhu účastníka řízení na provedení důkazu, takové porušení - sama o sobě - nepředstavuje. Není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; je naopak regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Co do kategorie tzv. opomenutých důkazů jde také o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, avšak důkazní návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 359/05).
Ohledně hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít zato, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Obecné soudy odmítly provést navržený důkaz, a podrobně vysvětlily, z jakých důvodů. Konstatovaly, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví by nemohl přinést jednoznačné zjištění příčiny, která následek (tj. srdeční insuficienci stěžovatelky) vyvolala. Jde tedy o argument nedostatečné vypovídací schopnosti důkazu.
Z podaných zásad ústavněprávního přezkumu plyne, že v případě, že nevyhoví důkaznímu návrhu, je soud povinen dostát povinnosti takový postup adekvátně odůvodnit; není přípustné, aby ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm - ve vztahu k jeho zamítnutí - nebyla zmínka žádná nebo jen okrajová či obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (sp. zn. III. ÚS 376/03). Příslušné zdůvodnění musí splňovat hledisko formální, tj. srozumitelnost a soulad s pravidly logiky, i materiální, tj. uplatnění právně relevantních argumentů (sp. zn. I. ÚS 733/01).
Tak se v dané věci stalo. Názor, že důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, jehož provedení se stěžovatelka domáhala, není způsobilý ověřit tvrzenou skutečnost, odvolací soud podepřel zjištěním, že stěžovatelka byla v krátkém čase vystavena řadě stresujících podnětů v nepříznivých zdravotních poměrech, v důsledku čehož působilo více vnitřních i vnějších vlivů, disponibilních samostatně nebo ve společném působení vést ku zhoršení jejího fyzického stavu. Odvolací soud vycházel ze skutečností obecně známých a z lékařské zprávy (kterou provedl důkaz), obsahující vyjádření, že obdobné potíže, pro které byla hospitalizována 11. 12. 2002, mívala stěžovatelka již v dřívější době "při chladném počasí nebo chůzi do kopce". Jeho úsudek zde nepředstavuje nepřípustné posuzování skutečností, k nimž je ve smyslu §127 odst. 1 o.s.ř. třeba odborných znalostí, neboť k přímému osvojení skutkového poznatku nesměřuje; jeho závěry slouží jen legitimnímu hodnocení, zda je účelné provádět další dokazování či nikoli, a přijatým závěrům nelze upřít rozumný, resp. logický základ. Jak Ústavní soud připomíná, ze zásady rovnosti stran vyplývá, že ustanovení znalce v konkrétním odborném problému je při respektování výše uvedených principů pouze záležitostí soudu a nikoli účastníků řízení (srov. např. sp. zn. II. ÚS 252/99).
Není důvod opomíjet, že dovolací soud nad rámec úvah vyjádřených nižšími soudy předestřel interpretaci §630 obč. zák., jež vycházela z judikaturou fixovaných "objektivních hledisek", jež kladou důraz na samo (vlastní) jednání obdarovaného vůči dárci, resp. okamžitou intenzitu jednotlivého útoku nebo okolnost jeho soustavnosti (včetně všech rozhodných vzájemně vztahových souvislostí). Závěrem, že "incident 10. 12. 2002 byl ojedinělým excesem v jinak přiměřeném chování žalovaného vůči žalobkyni" a že se odbýval v objektivně složitých osobních poměrech zúčastněných osob, a proto znaky "hrubého porušení dobrých mravů" dány nejsou, dal dovolací soud najevo, že stěžovatelkou dovolávaný následek, i kdyby kauzálně jednání žalovaného nastal, v daném případě rozhodný nebyl.
Stěžovatelce tedy nelze přisvědčit, že vadným provedením důkazního řízení (ustavením situace tzv. opomenutého důkazu) nastaly důsledky v ústavněprávní rovině; v postupu obecných soudů vybočení z výše vyložených zásad spravedlivého procesu Ústavní soud nespatřuje.
Stěžovatelka sice "rozšířila" ústavní stížnost i proti usnesení Nejvyššího soudu, důvody, proč je pokládá za nesprávné, však nezveřejnila, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Ve své dřívější judikatuře dal najevo (srov. např. sp. zn. III. ÚS 181/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., Praha: C. H. Beck 1996, str. 345), že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. je výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu. Úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (§14 zák. č. 6/2002 Sb.)".
Také odůvodnění rozhodnutí obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelná, a - nenapadená - právní posouzení věci za nepřiměřená či excesivní mít nelze rovněž.
Je tudíž namístě závěr, že porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, shledáno nebylo. Podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2006
Jan Musil
předseda senátu