ECLI:CZ:US:2006:3.US.454.04
sp. zn. III. ÚS 454/04
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 30. března 2006 sp. zn. III. ÚS 454/04 ve věci ústavní stížnosti Odborového svazu K., ZO M. J., a. s., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2004 sp. zn. 33 Odo 61/2004, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2003 sp. zn. 6 Co 1636/2003 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2003 sp. zn. 16 C 83/2000, jimiž byla k žalobě vedlejšího účastníka R. Č. uložena stěžovatelce povinnost zaplatit částku 172 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2004 sp. zn. 33 Odo 61/2004, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2003 sp. zn. 6 Co 1636/2003 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2003 sp. zn. 16 C 83/2000 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v intencích zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojila stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2004 (33 Odo 61/2004-263), rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2003 (6 Co 1636/2003-233) a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2003 (16 C 83/2000-210) a tvrdila, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky).
V ústavní stížnosti stěžovatelka (vystupovala v právním postavení žalované v řízení před obecnými soudy) uvádí, že obecné soudy jí odepřely právo na soudní ochranu tím, že vydaly rozsudek pro uznání na základě listiny, která byla zfalšovaná a kterou stěžovatelka obecným soudům sama nepředložila. Tuto svoji stěžejní námitku vznesla stěžovatelka v řízení před obecnými soudy, nesouhlasí však, jak jimi byla posouzena, a polemizuje s právními závěry obecných soudů stran splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Uvádí, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 401/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 3) a sp. zn. III. ÚS 84/94 (uveřejněn tamtéž, svazek 3, nález č. 34). Obecné soudy pominuly skutečnost, že předmětnou uznávací listinu vyhotovila tatáž osoba, která ji předložila v jiných řízeních před obecnými soudy. Stěžovatelka zdůrazňuje podobnost a stylistickou příbuznost těchto prohlášení a tvrdí, že obecné soudy si mohly závěr o uvedeném učinit samy, když Kriminalistický ústav Praha neprovádí jazykovou expertizu psaného textu. Nadto takovou expertizu provádí Akademie věd České republiky, Ústav pro jazyk český. Obecné soudy však tento důkazní návrh stěžovatelky zamítly. Rovněž namítá, že obecné soudy při zjišťování skutkového stavu nesprávně hodnotily provedené důkazy, neboť nevzaly v úvahu rozhodné skutečnosti z nich vyplývající, takže z nich vyvodily vadné skutkové závěry. Především měly přihlédnout k tomu, že listina obsahující uznání dluhu byla soudu prvního stupně zaslána v obálce, jejíž typ stěžovatelka nepoužívá, že adresu na ní nepsala osoba stěžovatelkou ke korespondenci pověřená, že v uznávací listině byla prokazatelně dodatečně dopsána vodorovná čára mezi jejím textem a podpisem stěžovatelky, že žalobce (vedlejší účastník R. Č.) zfalšoval text jiné listiny zaslané soudu. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že neunesla důkazní břemeno, že listina obsahující uznávací prohlášení je falzifikát; navrhla proto zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) vyjádřil Nejvyšší soud, který odkázal pro stručnost na písemné odůvodnění stížností napadeného usnesení, neboť stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila tytéž námitky, jimiž odůvodnila své dovolání. Procesní návrh stran ústavní stížnosti účastník nevznesl. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Odkazuje přitom na závěry uvedené v napadeném rozsudku. K závěru, že uznávací prohlášení stěžovatelky ze dne 3. 5. 2001 je pravou listinou, dospěly soudy obou stupňů na základě hodnocení důkazů, které bylo provedeno v souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Na základě těchto skutkových závěrů pak musely nutně dospět k právnímu posouzení věci o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání. Vzhledem k tomu účastník navrhl ústavní stížnost stěžovatelky zamítnout. Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření tvrdil, že postupoval v souladu s platnými procesními předpisy. V tomto rámci bylo prováděno hodnocení jednotlivých důkazů. Považuje proto ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Podle vyjádření pošty na dodejce vedlejší účastník řízení R. Č., který vystupoval v procesní pozici žalobce v řízení před obecnými soudy, zemřel.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 16 C 83/2000, Okresního soudu v Táboře sp. zn. 7 C 102/2000 a Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 7 C 57/2000, v nichž jako žalobce vždy vystupoval vedlejší účastník.
Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 16 C 83/2000 byly zjištěny tyto skutečnosti:
* Žalobce se po stěžovatelce domáhal zaplacení 172 000 Kč s příslušenstvím z titulu plnění za opatřené vstupenky na dva kulturní pořady a zaplacení smluvní pokuty 20 000 Kč za prodlení s úhradou této částky. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. února 2002 (16 C 83/200-152) žalobu zamítl s odůvodněním, že uznávací prohlášení stěžovatelky ze dne 3. 5. 2001 nesplňuje podmínky vyžadované ustanovením §153a odst. 1 o. s. ř. k vydání rozsudku pro uznání a žalobce neprokázal, že by mu uplatněný nárok vznikl.
* K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. července 2002 (6 Co 795/2002-167) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že k náležitému posouzení, zda listina stěžovatelky ze dne 3. 5. 2001 představuje prohlášení o uznání nároku ve smyslu §153a o. s. ř., bude ještě třeba řízení doplnit výslechem žalobce, popř. novým znaleckým posudkem k objasnění, kdo listinu, na níž je originální razítko a podpis stěžovatelky, vyhotovil.
* Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem pro uznání ze dne 24. dubna 2003 (16 C 83/2000-210) uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci 172 000 Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 88 000 Kč od 1. 7. 1997 do zaplacení a s 26% úrokem z prodlení z částky 84 000 Kč od 1. 10. 1997 do zaplacení a dále smluvní pokutu ve výši 20 000 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uznávací prohlášení ze dne 3. 5. 2001 není podvrhem, ale listinou stěžovatelky. Učinil tak poté, co statutární zástupkyně stěžovatelky J. P. potvrdila pravost svého podpisu a autentičnost razítka stěžovatelky na uznávacím prohlášení.
* Ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze zjistil soud prvního stupně, že s listinou nebylo dodatečně manipulováno, nevykazuje technické znaky shodné s písemnostmi psanými žalobcem ani nebyla vyhotovena na stejném zařízení; a není dána podobnost ručně psaných textů na obálce, v níž byla soudu doručena žalobcem žaloba, s ručně psanými texty na obálce, v níž bylo soudu doručeno uznávací prohlášení. Soud prvního stupně považoval vzhledem ke skutečnostem vyšlým po dokazování najevo za nadbytečné doplňovat dokazování stěžovatelkou navrženým znaleckým posudkem za účelem jazykové expertizy textu uznávacího prohlášení. Dovodil, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, když neprokázala, že listina obsahující uznávací prohlášení je falzifikát. Uzavřel, že stěžovatelka uznala nárok žalobce, a proto jsou splněny předpoklady k vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 1 o. s. ř.
* K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. října 2003 (6 Co 1636/2003-233) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé. Zcela přisvědčil soudu prvního stupně a zdůraznil, že nelze přehlédnout, že stěžovatelka nepopírá pravost podpisu a autentičnost razítka na listině. Soud prvního stupně proto dle jeho názoru nepochybil, když dokazování nedoplnil znaleckým posudkem za účelem jazykové expertizy textu uznávacího prohlášení pro jeho nadbytečnost.
* Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2004 (33 Odo 61/2004-264) odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti.
Vzhledem k tomu, že podle ústavní stížnosti se uznávací prohlášení, případně jiné listiny stejného obsahu a charakteru objevily i v jiných věcech, v nichž R. Č. vystupuje jako žalobce proti jiným odborovým organizacím - jde o věc Okresního soudu v Táboře sp. zn. 7 C 102/2000 a Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 7 C 57/2000 - vyžádal si Ústavní soud další spisy obecných soudů.
Ze spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 7 C 102/2000 vyplývá, že žalobce R. Č. se domáhal po žalované (Základní organizace odborového svazu ve ... v nemocnici v T.) zaplacení částky 40 810 Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 7. 1997 do zaplacení, 42 430 Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 10. 1997 do zaplacení a 20 000 Kč z titulu smluvní pokuty. Návrh žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře (7 C 102/2000-190), který nabyl právní moci 17. 10. 2002 (s výjimkou bodu IV. o odnětí osvobození od soudních poplatků), zamítnut. Okresní soud v Táboře dospěl k závěru, že písemná smlouva mezi žalobcem a žalovanou je nesrozumitelná a je podle §37 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatná. Z přímých i nepřímých důkazů soud prvního stupně dovodil, že listina datovaná dnem 9. června 1997, nazvaná "Zplnomocnění a dodatečné schválení uzavřené dohody", kterou předložil žalobce (vedlejší účastník), je zcela jednoznačně antidatována a s určitou, dosti vysokou mírou pravděpodobnosti je zřejmě i zfalšována, když k pravému podpisu E. K. byl nějakým nezjištěným způsobem, prostřednictvím výpočetní techniky používané již delší dobu žalobcem, vyhotoven jiný text, než jaký E. K. skutečně podepsala.
Ze spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 7 C 57/2000 se podává, že žalobce R. Č. se domáhal po žalované (Základní organizace odborového svazu ... ČR v nemocnici v P.) částky 36 324 Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 7. 1997 do zaplacení, částky 36 972 Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 11. 1997 do zaplacení a zaplacení smluvní pokuty ve výši 20 000 Kč s odůvodněním, že na základě kupní smlouvy ze dne 3. dubna 1997 poskytl žalované vstupenky na zábavní program. Okresní soud v Prostějově dospěl k závěru, že tato kupní smlouva je od počátku neplatným právním úkonem z důvodu jejího podpisu neoprávněnou osobou ze strany žalované. Rovněž tak tento soud nepřihlédl k listině ze dne 10. 4. 2001, předložené žalobcem, kterou žalovaná nárok žalobce v celé části uznává a souhlasí s vydáním rozsudku pro uznání, neboť z neplatného právního úkonu (smlouva ze dne 3. 4. 1997) nelze platně uznat závazek z této smlouvy vyplývající. Uznání dluhu doručené soudu dne 10. 4. 2001 pak soud rovněž vyhodnotil jako právní úkon od samého počátku neplatný. Z těchto důvodů Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 9. května 2001 (7 C 57/2000-91) žalobu zamítl. K odvolání žalobce (vedlejšího účastníka) byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2003 (27 Co 215/2001). Pokud jde o uznání závazku ze dne 10. 4. 2001, odvolací soud tento úkon nepovažoval za procesní uznání nároku uplatněného v žalobě ve smyslu ustanovení §153a o. s. ř. Písemné uznání závazku předložil soudu žalobce a žalovaný popřel, že by takový úkon kdy učinil. Uznávací prohlášení znělo takto:
"V souzené věci žalovaný ve smyslu §153a OSŘ uznává tímto právo a tedy i nárok v celé části, který požaduje žalobou žalobce. Závodní výbor ZO skutečně po zakoupení vstupenek smlouvou ze dne 3. 4. 1997 A. V. schválil tento obchod a určil výši prodeje pro odboráře 120,- Kč a pro ostatní (nečleny) 240,- Kč. Proto souhlasíme s rozhodnutím to. zn. rozsudkem podle uznání. Tímto vypovídáme plnou moc našemu právnímu zástupci."
III.
Ústavní stížnost je důvodná.
Rozsudek pro uznání je institutem formální povahy, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného, a jeho použití je proto vázáno na řádné a prokazatelné naplnění podmínek uvedených v §153a o. s. ř. Mezi tyto podmínky náleží především existence nezpochybnitelného projevu vůle adresovaného soudu a spočívajícího v uznání nároku žalobce žalovaným. Pokud jsou o existenci takového projevu vůle důvodné pochybnosti a obecný soud přesto rozsudek pro uznání vydá, jde o postup, který je v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V daném případě taková procesní situace nastala.
V dané věci byl vydán rozsudek pro uznání (rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. dubna 2003 č. j. 16 C 83/2000-210), který byl založen na skutečnosti, že soudu prvního stupně bylo v průběhu soudního řízení doručeno uznávací prohlášení ze dne 3. 5. 2001. Předmětné uznávací prohlášení zní: "Po objektivním posouzení žalovanou, v souzené věci žalobce R. Č. c/a K. M. J. a. s. České Budějovice žalovaná ve smyslu §153a o. s. ř. uznává tímto právo a tedy i nárok žalobce v celé části podané žaloby. Žalovaná skutečně obě faktury neuhradila ve lhůtě do 3 pracovních dnů po doručení a proto uznává právo žalobce..." Pod tímto prohlášením je uveden podpis J. P. jako předsedkyně ZO OS K.
Podepsání tohoto textu jmenovaná zpochybnila, i když přiznala, že podpis pod tímto textem je jejím podpisem. Uvedla, že vedlejšímu účastníku podepisovala text, jímž se on vzdává práva na náhradu úroků z prodlení a smluvní pokuty (č. l. 127 spisu obecného soudu). Rovněž tak zpochybnila formu doručení tohoto uznávacího prohlášení. Soud prvního stupně nechal vyhotovit znalecký posudek z oboru znalecké diagnostiky (č. l. 135 až 137, č. l. 144 spisu obecného soudu) a z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická expertiza počítačová, kriminalistická expertiza písma psacích strojů, kriminalistická technická expertiza dokladů a písemností, kriminalistická jazyková expertiza psaného projevu a z oboru písmoznalectví (č. l. 199 až 203 spisu obecného soudu). Ze znaleckých posudků sice nevyplývá, že by uznávací prohlášení bylo zfalšováno, avšak z těchto znaleckých posudků nelze vzhledem k tomu, že tahy podpisu se nekříží s předepsaným textem, ani znalecky prokázat, zda byl sporný podpis vyhotoven až po napsání textu, případně zda mohl být učiněn na papír bez tohoto textu. Důkazy, které jsou obsaženy v připojeném spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, s přihlédnutím k postupu R. Č. v jiných řízeních (viz připojené spisy Okresního soudu v Táboře a Okresního soudu v Prostějově) připouštějí možnost, že uznávací prohlášení ze dne 3. 5. 2001 bylo s nepřehlédnutelnou mírou pravděpodobnosti listinou nepravou, resp. ke skutečnému podpisu žalované byl připojen jiný text, než který žalovaná stěžovatelka podepsala. Žalobcem dovolávané uznání žalobou uplatněného nároku žalovanou nelze tedy považovat za nezpochybnitelný projev procesní vůle žalované; důvody pro pochybnost o existenci takového jejího úkonu jsou naopak zcela zřejmé a vydání rozsudku pro uznání je za takových okolností porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
Tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti, že v její věci jsou právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu se zjištěními obecných soudů, je proto nutné přisvědčit. Právní závěr obecných soudů o pravosti uznávací listiny nemá oporu v pramenech, z nichž soudy vycházely - znaleckých posudcích (Policie České republiky, odboru kriminalistické techniky a expertiz v Českých Budějovicích a Kriminalistického ústavu v Praze) a dalších. Nadto obecné soudy neprovedly ani stěžovatelkou navržený "důkaz" znaleckým posudkem za účelem jazykové expertizy předmětného textu. Obecné soudy tento návrh stěžovatelky zamítly pro jeho nadbytečnost, neboť by na jejich závěru, že uznávací listina je pravá a právně účinná, nemohl nic změnit, s čímž nelze, s přihlédnutím k okolnostem tohoto případu, souhlasit.
Za stavu věci, jak je shrnut, lze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že byla porušena její základní práva (svobody) obsažená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl proto k závěru, že stěžovatelčině ústavní stížnosti nelze upřít důvodnost, a napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušil [§82 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto nálezu patrno.