ECLI:CZ:US:2006:3.US.48.06
sp. zn. III. ÚS 48/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele společnosti IKO spol. s r.o., se sídlem v Plzni, Koterovská 177, zastoupené JUDr. Ing.Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská tř. 136, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 56 Co 482/2005, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 8. 2005, č.j. 62 Ro 89/2005-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonao Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů občanskoprávního řízení. Podle jeho názoru tím, že soudy odmítly aplikovat v jeho prospěch ustanovení §150 o.s.ř., porušily právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy").
Žalobce v řízení před obecnými soudy (Ing. J. Krch) uplatnil návrhem na vydání platebního rozkazu podaným u Okresního soudu Plzeň - město dne 14. 1. 2005 nárok z odpovědnosti žalovaného (zde stěžovatele) za vady prodané věci (o zaplacení 300.000,- Kč). Podáním ze dne 20. 1. 2005 vzal tento návrh zpět, když účastníci dne 17. 1. 2005 uzavřeli dohodu o narovnání, na jejímž základě stěžovatel téhož dne zaplatil žalobci částku 280.000,- Kč. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 3. 2005, č.j. 62 Ro 89/2005-9, bylo řízení zastaveno a stěžovateli uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 43.107,75 Kč (§146 odst. 2, věta druhá, o.s.ř.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni výrok o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, když vyjádřil názor, že za určitých předpokladů by přicházelo v úvahu, aby náhrada nákladů řízení přiznána nebyla (§150 o.s.ř.). Usnesením ze dne 10. 8. 2005, č.j. 62 Ro 89/2005-25, rozhodl okresní soud znovu tak, že uložil stěžovateli náklady žalobci uhradit (nyní ve výši 37.072,67 Kč), a krajský soud toto usnesení potvrdil. Na základě zjištění, jakým způsobem (v jakém čase) jednali účastníci o mimosoudním vypořádání žalobcem uplatněného nároku (před notářem), dospěl k závěru, že "žalobci nelze vyčítat", že předmětnou žalobu u soudu podal; mohl mít totiž "důvodné obavy z případného vznesení námitky promlčení" (k němuž mělo dojít právě 14. 1. 2005), jelikož nemohl s jistotou počítat, že na schůzce se stěžovatelem (u notáře) dne 17. 1. 2005 k dohodě skutečně dojde. Proto podle názoru odvolacího soudu "prostor pro aplikaci §150 o.s.ř. nevznikl".
Stěžovatel si je vědom, že Ústavní soud jen výjimečně zasahuje proti rozhodnutím o nákladech občanskoprávního řízení, domnívá se však, že taková mimořádná situace v jeho případě nastala. Především tvrdí, že oba soudy v napadených rozhodnutích nerespektovaly závazný právní názor, který vyjádřil odvolací soud v předchozím zrušovacím usnesení. Za druhé, odvolací soud se pak nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, zejména s námitkou, že "podání žaloby bylo naprosto účelové ba dokonce nemravné, neboť žaloba byla podána až po domluvě účastníků na uzavření dohody o narovnání". Dále, soudy nesprávně ignorovaly obsah dohody o narovnání, jíž byly "vyřešeny veškeré vzájemné pohledávky a závazky", což se podle stěžovatele týká i pohledávek z náhrady nákladů řízení (a není naopak správný názor odvolacího soudu, že dohoda mohla postihnout pouze práva a povinnosti z hmotného práva). A konečně stěžovatel míní, že "jestliže neexistuje dluh, nemůže nebo neměla by existovat úspěšná žaloba", a "při neúspěšné žalobě" by nárok na náhradu nákladů řízení měl mít on, a nikoli žalobce.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/00, III. ÚS 727/00, III. ÚS 619/00).
Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti vskutku způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, jež jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Východisko pro připustitelnou výjimku lze spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Jelikož ani stěžovatel nepochybuje (s jedinou výjimkou, ve vazbě na úvahu o "neúspěšné žalobě" - viz výše), že obecné soudy správně ustavily právní základ rozhodování o nákladech řízení na zásadě vyjádřené v ustanovení §146 odst. 2, větě druhé, o.s.ř. (jež stěžovateli nesvědčí), klade se toliko otázka, zda výklad a aplikace ustanovení §150 o.s.ř. (rovněž s negativním dopadem do poměrů stěžovatele) nemá právě tyto ústavně relevantní konotace.
Podle ustanovení §150 o.s.ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat.
Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo, že posouzení podmínek aplikace citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Pouhá skutečnost, že soud neshledal důvody pro aplikaci §150 o.s.ř., není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. sp. zn. II. ÚS 167/2005). Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, a je povinností soudu také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit; v postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující.
Výklad rozhodných "důvodů hodného zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).
Takový stav v dané věci však zjevně nenastal.
Odvolací soud rozhodná hlediska pro užití ustanovení §150 o.s.ř. vymezil přiléhavě a v rozhodném smyslu i konformně zásadám, jež jsou v soudní praxi ustálené, a názory, které uplatnil též srozumitelně odůvodnil. Nikterak nelze dovodit, že jeho závěry (ve vztahu k dosaženému výsledku) mohou být považovány za nepředvídatelné, resp. excesivní, natožpak svévolné.
Je tomu tak již proto, že stěžovatel se dožadoval dobrodiní ustanovení §150 o.s.ř. nepřípustně i v rovině práva podústavního.
Neobstojí tvrzení, že po zrušení původního výroku o nákladech řízení "nebyl respektován závazný právní názor" vyjádřený v předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu. Zde bylo toliko řečeno, že za určitých okolností "by nebyla vyloučena aplikace §150 o.s.ř.", a tyto okolnosti byly tehdy nejisté; v druhém rozhodnutí odvolací soud odůvodnil, proč to, co bylo posléze zjištěno, dříve naznačenou eventualitu nepřipouští.
Není také důvodná výtka, že se soud nevypořádal s námitkami o "nemravnosti" žaloby; naopak dospěl k závěru, že pod reálnou hrozbou promlčení uplatněného nároku bylo podání žaloby - i se zřetelem k ohlášenému jednání účastníků o narovnání - odůvodněné; k promlčení žalobcova nároku totiž mělo dojít 14. 1. 2005 a žalobce vskutku nemohl mít jistotu, že dne 17. 1. 2005 mimosoudního řešení sporu bude fakticky dosaženo.
Stěžovatel se mýlí také v té části vlastní argumentace, v níž se dovolává dohody o narovnání, jež byla účastníky po podání žaloby uzavřena. Není totiž zde důležité, zda pod pojem "veškeré vzájemné pohledávky a závazky" lze výkladem dohody zahrnout i "pohledávky a závazky" procesního původu (o nákladech řízení), resp. zda je to v právu možné či nikoli (tyto otázky mohou být relevantní pro vymezení majetkového vztahu účastníků, nikoli pro jejich procesní vztah k soudu); rozhodné je, že o nákladech řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti (srov. §151 odst. 1 o.s.ř.), resp. bez návrhu účastníků, a že jediným relevantním účastnickým úkonem ve sledovaných souvislostech je specifické procesní "vzdání se" práva na jejich náhradu. Součástí dohody o narovnání by tedy nemohlo být nic jiného (resp. nemohla by být jinak vyložena), než "závazek" žalobce, že takový (procesní) úkon vůči soudu učiní. Byl-li by vskutku učiněn (vzdal-li by se žalobce náhrady nákladů), soud by mu náhradu nákladů nepřiznal; neučinil-li by tak (navzdory dohodě účastníků), musel by soud rozhodnout podle §146 odst. 2, věty druhé, o.s.ř.; "důvodem hodným zvláštního zřetele" (§150 o.s.ř.) by totiž - již logicky - nemohlo být "neučiněné" vzdání se práva na náhradu nákladů, nýbrž jen okolnosti, za kterých byla žaloba podána a za kterých byla vzata zpět, zde zejména důvody narovnání účastníků, vztah obsahu tohoto narovnání k žalobě apod.
A konečně nejsou správné ani stěžovatelovy úvahy o "neúspěšné" žalobě ve smyslu, že zde nebylo nároku; není totiž pochyb, že v době zahájení řízení (14. 1. 2005) zde nárok byl, a jeho zánik lze spojovat až s pozdějším narovnáním, k němuž došlo 17. 1. 2005.
Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2006
Jan Musil
předseda senátu