ECLI:CZ:US:2006:3.US.50.06
sp. zn. III. ÚS 50/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. M., zastoupené JUDr. Ivou Čackou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Myslbekova 15, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2005, č.j. 7 Co 2039/2005-343, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 1. 4. 2005, č.j. P 90/2005-290, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížnost podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka (matka nezletilé V. K.) v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl upraven styk prarodičů ze strany otce Ing. P. K. (H. a P. K.) s jmenovanou nezletilou. Stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody, a to ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 2, odst. 3, čl. 6 odst. 2, čl. 9 odst. 1 a 2, čl. 12, čl. 16 odst. 1, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb. (dále jen "Úmluvy"), zásady č. 2 Deklarace práv dítěte, čl. 3 a čl. 6 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, čl. 10, čl. 32 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatelka obšírně popisuje jednotlivé události předchozího manželského soužití s otcem nezletilé, včetně jednání, jimž přičítá otcovy osobnostně nepřijatelné projevy, a které jsou podle jejího názoru způsobilé zejména v oblasti chování sexuálního ohrozit výchovu (bezpečí) nezletilé. Opakuje tvrzení o "dušnosti" nezletilé, které má být zřejmě způsobeno otcem, a cituje i z odborné literatury o potenciálním ohrožení dítěte ze strany deviantního otce, odkazuje na lékařské zprávy, jež obsahují popisy jejích vlastních sdělení, a odvolává se i na odbornou literaturu právnickou. Stěžovatelka uvádí, že nemůže souhlasit s tím, aby její dcera "trpěla po psychické stránce každým termínem styku s prarodiči ze strany otce", a je toho názoru, že dcera má právo projevit svůj názor, a pokud si nepřeje styk s nimi, je "třeba tento názor dítěte nejprve soudem zjišťovat a potom k němu i přihlížet".
Obsah ústavní stížnost lze shrnout tak, že je jí tvrzeno, že otec představuje pro nezletilou dceru výchovné, případně i životní nebezpečí, že soudy upravený styk s prarodiči z jeho strany slouží jen k tomu, aby možnosti tohoto ohrožení byly posíleny, a že obecné soudy si v tomto smyslu neopatřily dostatečné skutkové poznatky a že nesprávně aplikovaly ta ustanovení platného práva, jež podmiňují styk s nezletilým dítětem tím, že je to v jeho zájmu.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. P 90/2005 se podává, že ve věci proběhlo rozsáhlé řízení ve věci péče o nezletilé (§176 a násl. o.s.ř.), o úpravu styku prarodičů s nezletilým dítětem, přičemž současně probíhají i dílčí řízení další, zejména o změnu výchovy nezletilé ve prospěch otce a o úpravu jeho styku s dítětem. Bylo provedeno standardní dokazování, výslechem účastníků a svědkyně Š. K., obvyklými listinami, a konečně i znaleckým posudkem z oboru psychologie a psychiatrie.
Oba soudy se ztotožnily v závěru, že tvrzení stěžovatelky, jimiž mělo být styku prarodičů s nezletilou V. bráněno, prokázána nebyla; naopak z provedených důkazů dospěly k zjištění, že v osobách prarodičů není žádných překážek k uskutečnění pravidelných styků s nezletilou, a takové neexistují ani na straně samotného dítěte. Zejména ze znaleckého posudku pak dovodily, že styk s prarodiči může mít na dítě obohacující vliv na rozvoj jeho dovedností a celkový osobnostní vývoj. Tomu odpovídá i závěr, že podmínka, aby styk byl v zájmu nezletilé, je v daném případě splněna.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Podstatou ústavní stížnosti je kritika nesprávných (neúplných) skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovatelkou dovolávaných ústavně zaručených práv - by však mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Nic takového v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala, resp. mohla adresovat, již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, zde zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci; za extrémní nelze považovat ani soudy implicite vyjádřené mínění, že osobně slyšet nezletilou vhodné není (§100 odst. 3 o.s.ř.), když její "názor" jim byl zprostředkován znaleckým posudkem. O situaci tzv. opomenutých důkazů nejde ani ve vztahu k důkaznímu návrhu stěžovatelky (výslech svědka D. N.); neplatí, že soud je povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, jmenovitě tomu, který je vzhledem k jiným skutkovým zjištěním již zjevně nepotřebný (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Ne vždy je nezbytné se výslovně vyjádřit, jestliže důvody neprovedení důkazu jsou zcela zjevné z celkového kontextu postupu soudu při dokazování a dosažených výsledků (srov. sp. zn. II. ÚS 517/99). Namítaná zpráva prof. Dunovského, k níž podle stěžovatelky soudy nedůvodně nepřihlížely, není obsahem spisu a z podání a obsahu protokolů o jednání před obecnými soudy nevyplývá, že by stěžovatelka v průběhu řízení takovou zprávu skutečně předložila.
Nemá rozumnou oporu ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle, resp. že výkladem rozhodného hmotného práva mohlo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Právní názory, které ve prospěch jednotlivých dílčích výroků soudy uplatnily za excesivní (svévolné) pokládat nelze. To je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy, jež užívá tzv. relativně neurčitého pojmu, jímž je "zájem dítěte" (srov. §27 odst. 2 a 4 zákona o rodině), kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně). Taková situace v dané věci však nenastala; rozhodný "zájem dítěte" dovodily soudy z adekvátní skutkové základny a uplatněná hlediska jeho chápání daly srozumitelně najevo.
Oběma napadeným rozhodnutím obecných soudů nechybí ani smysluplné a logicky konzistentní odůvodnění.
Podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Nad rámec řečeného je přiléhavé poznamenat, že ta tvrzení ústavní stížnosti, jež vycházela z dřívějšího předběžného opatření o zákazu styku otce s nezletilou, neobstála též v dalším řízení před Okresním soudem v Jindřichově Hradci, neboť rozhodnutím ve věci byl styk s dítětem již (pozitivně) upraven.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2006
Jan Musil
předseda senátu