ECLI:CZ:US:2006:3.US.508.04
sp. zn. III. ÚS 508/04
Usnesení
III. ÚS 508/04
Ústavní soud rozhodl dne 20. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. H.Ž., 2. P.N., 3. J.N., všech zastoupených advokátem JUDr. B.T., proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. února 2003, sp. zn. 8 C 364/92, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Co 63, 64/2004, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. října 2005, sp. zn. 28 Cdo 2161/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v souladu se zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. února 2003 (8 C 364/92-240), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004 (22 Co 63, 64/2004-271) a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. října 2005 (28 Cdo 2161/2005-328) a tvrdili, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR).
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. října 2005 (28 Cdo 2161/2005-328) bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů (vystupovali v procesní pozici žalobců v řízení před obecnými soudy) směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004 (22 Co 63, 64/2004-271), kterým byl věcně potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. února 2003 (8 C 364/92-240). Tímto rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali, aby žalovanému (M) bylo uloženo uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání domu čp. 27 v K., s pozemkem parc. č. 90, zapsaných na listu vlastnictví č. 27 pro katastrální území K.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí - stručně shrnuto - že obecné soudy v jejich věci nezjistily řádně a správně skutkový stav věci v důsledku neprovedení odůvodněných důkazních návrhů, jimiž zamýšleli prokázat, že stavební úpravy, které byly realizovány po převzetí předmětných nemovitostí státem, nedosáhly takové úrovně, že by nebylo patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží budovy čp. 27. Stěžovatelé dále vznesli výhrady k zpracovanému znaleckému posudku a polemizují s jeho závěry. Zásadní pochybení v rozhodování obecných soudů spatřují stěžovatelé v tom, že nebyl proveden důkaz revizním znaleckým posudkem. Stěžovatelé proto navrhli zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 8 C 364/92 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatelé svou ústavní stížností usilovali. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Tvrzení stěžovatelů, že obecné soudy, zvláště pak soud nalézací, nerozhodly na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci, nebylo shledáno opodstatněným. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 8 C 364/92 totiž nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, resp. skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což by bylo příčinou porušení práva na soudní spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry (skutková zjištění) naopak z provedeného dokazování vyplývají.
Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci pak vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o žalobě stěžovatelů, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.
V souvislosti s vlastním hodnocením důkazů (především polemiky stěžovatele se závěry znaleckého posudku znalce prof. Ing. J.J., DrSc.) lze v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší v daných souvislostech "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (k tomu srov. např. nález ve věci IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994).
Obdobně se sluší konstatovat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995). Obecné soudy tedy nebyly povinny provést důkaz revizním znaleckým posudkem, jak navrhovali stěžovatelé (čl. 166, 266) za situace, kdy rozsah dokazování byl shledán dostatečným. V dané věci nadto byly zpracovány tři znalecké posudky (znalců A.Z., Ing. I.B., CSc., prof. Ing. J.J., DrSc.) a závěry z nich plynoucí (především ty, které plynou ze znaleckého posudku prof. Ing. J.J., DrSc.) se nejeví jako neúplné či logicky rozporné. Ani toto tvrzení stěžovatelů nebylo tedy shledáno důvodným.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006