ECLI:CZ:US:2006:3.US.551.06
sp. zn. III. ÚS 551/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele K. R., zastoupeného JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Přívozská 10, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. dubna 2006 č.j. 4 Ads 52/2004-105, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek (po odstranění vad podání dne 25. a 29. srpna 2006, 5. září 2006), ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2004, (17 Cad 65/2003-52), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5. Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí ze dne 31. března 2003 č. j. 410 329 956, neboť žádosti stěžovatele o zvýšení starobního důchodu za odpracovanou dobu u IPS n.p. Praha v rozmezí let 1978-1980 nebylo vyhověno.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti tvrdí, že mu byl nesprávně stanoven starobní důchod a tedy již od roku 2002 je krácen na svých právech co se týče výše důchodu. Stěžovatel s hodnocením obecných soudů i orgánu státní správy nesouhlasí a v ústavní stížnosti předestřel podrobné vylíčení skutkových okolností, které zakládají jeho právo na přiznání vyššího starobního důchodu. Stěžovatel stručně shrnuto splnil podmínky pro započtení odpracovaných let 1978 -1980 a pokud obecné soudy dospěly k závěru, že nemohly přihlédnout k zhodnocení jeho práce pro účely důchodového zabezpečení při pobírání plného invalidního důchodu, jsou tyto jejich závěry nesprávné a v rozporu se zákonem č. 155/ 1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
Dále stěžovatel tvrdil, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že obecné soudy nesprávně posoudily předložené důkazy a bylo porušeno jeho právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Rovněž byl porušen čl. 30 odst. 1 Listiny a nesprávným výpočtem starobního důchodu došlo k porušení práva na přiměřené zabezpečení
ve stáří.
Stěžovatel tvrdil, že výše označenými rozhodnutími byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil svým nálezem a věc vrátil k novému řízení.
II.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal od účastníka řízení Nejvyššího správního soudu (dle ustanovení §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu vyjádření k projednávané ústavní stížnosti.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu JUDr. Dagmar Nygrínová (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Uvedla, že se s namítanými pochybeními (ostatně obdobně namítaná pochybení krajského soudu byla uváděna již v kasační stížnosti) neztotožňuje. V podstatném rozsahu opakovala argumentaci rozvedenou v napadeném rozhodnutí a navrhla, aby Ústavní soud stížnost stěžovatele zamítl, přičemž souhlasila s upuštěním od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky dle zákona o Ústavním soudu, tedy mimo jiné též to, zda byla podána včas a zda je přípustná. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí Ústavní soud neopíral o obsah vyjádření obecného soudu, jež vydal napadené rozhodnutí, neshledal Ústavní soud za nezbytné zasílat jej stěžovateli k replice.
III.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy. Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, kdy soudy zjistily v potřebném rozsahu skutkový stav věci a vyvodily z něho i správné právní závěry a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1, nález č. 5, Praha 1993, 1994- I. díl).
Jádrem ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že Nejvyšší správní soud, Krajský soud v Ostravě, předtím však i Česká správa sociálního zabezpečení, nepřisvědčily stěžovatelově námitce týkající se údajného zaměstnání v letech 1978 až 1980 a nároku na vyšší vyměřovací základ pro stanovení starobního důchodu. Ze všech zjištěných skutečností nevyplývá, že by stěžovatel v uvedenou dobu pracoval v režimu řádného pracovního poměru. Obecné soudy dospěly k závěru, že zřejmě šlo o nějaký brigádnický sezónní pracovní vztah, kdy stěžovatel neměl pracovní smlouvu, pracoval v dekádách a nedostával ani výplatní pásku na mzdu apod.. Při kontrole zdravotního stavu stěžovatele v roce 1979 bylo shledáno posudkovou komisí, že není schopen vykonávat jakékoliv soustavné zaměstnání, byl uznán plně invalidním a sám výslovně uvedl, že nikde nepracuje, a proto tyto skutečnosti nedovolují tuto dobu stěžovateli pro účely důchodového pojištění zhodnotit. Taková činnost stěžovatele nesplňuje znaky pracovního poměru a tedy doby řádného pojištění. Stěžovatel byl po uvedenou dobu poživatelem plného invalidního důchodu a takto mu tato doba pro účely důchodového zabezpečení byla zhodnocena.
Ústavní soud při hodnocení postupu Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že tento soud učinil dostatečné kroky ke zjištění skutkového stavu. Ústavní soud zde ve shodě se závěry obecných soudů poukazuje na ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, kdy stěžovatel neprokázal, že v letech 1978 - 1980 byl zaměstnancem v pracovním poměru, nebo byl zaměstnancem činným na základě dohody o pracovní činnosti a současně, že ve spojení s tím byl účasten nemocenského pojištění. Stěžovatel tvrzené skutečnosti nedoložil a ani jinak se toto v řízení nezjistilo a neprokázalo. Pochybení pak Ústavní soud nemohl konstatovat ani v postupu Nejvyššího správního soudu, který se zabýval shodnými námitkami stěžovatele o kasační stížnosti a dospěl k závěru, že obecný soud byl nestranný a postupoval v souladu se zákonem (stěžovatel tato porušení ani nespecifikoval). Ústavní soud dospěl proto k závěru, že soudy v předmětné věci postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, dostatečně zjistily skutkový stav věci a přijaly i odpovídající právní závěry. Jejich postup byl pouze aplikací běžného práva a nelze v něm spatřovat ani svévoli, ani tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a skutkovými a právními závěry, jež byly z něho vyvozeny. Uzavřel proto, že napadeným rozhodnutím právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny zjevně porušeno nebylo.
Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že obecné soudy postupovaly v souladu s kogentními ustanoveními a v napadených rozhodnutích nelze spatřovat zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces zajištěné čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 30 odst. 1 Listiny.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm a) zák. o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. října 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu