ECLI:CZ:US:2006:3.US.646.05
sp. zn. III. ÚS 646/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., právně zastoupeného Mgr. Rudolfem Krejčíkem, advokátem AK se sídlem nám. Krále Jiřího z Poděbrad 24, 252 30 Řevnice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005 č. j. 14 Co 485/2005-35 za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 9. 12. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005 č. j. 14 Co 485/2005-35 a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 5. 2004 č. j. 6 C 129/2004-11 byl v řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví k chatě č. e. 144 na st. parc. č. 532 v obci a k. ú. Mirošovice, jehož účastníky byli na straně žalobce P. F. a na straně žalované J. M. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"), schválen soudní smír. Na základě schváleného soudního smíru bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k předmětné chatě, výlučným vlastníkem této nemovitosti se stal žalobce, který se zavázal zaplatit žalovanému částku 185 000,- Kč ve lhůtě 30 dnů ode dne schválení smíru. Usnesení nabylo právní moci dne 28. 5. 2004, a vykonatelným se stalo dnem 7. 6. 2004.
Dne 15. 6. 2004 byl Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručen návrh alovaného (v exekučním řízení oprávněného) na nařízení exekuce k uspokojení pohledávky v částce 185 000,- Kč a k úhradě nákladů exekuce vůči P. F. (v exekučním řízení povinnému). Téhož dne - 15. 6. 2004 - povinný oprávněnému dlužnou částku uhradil, když předmětná částka byla toho dne připsána na účet oprávněného. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 6. 2004 č. j. 13 Nc 17776/2004-4 byla podle vykonatelného rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 5. 2004 č. j. 6 C 129/2004-11 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 185 000,- Kč a pro náklady exekuce nařízena exekuce na majetek povinného a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. J. V.
Dne 30. 6. 2004 vzal oprávněný svůj návrh na nařízení exekuce co do částky 185 000,- Kč zpět s tím, že trval na pokračování exekuce pro náklady exekučního řízení. Dne 26. 8. 2004 vydal soudní exekutor proti povinnému P. F. exekuční příkaz č. j. EX 583/04-16 a dne 30. 9. 2004 exekuční příkaz č. j. EX 583/04-40. Usnesením ze dne 20. 9. 2004 č. j. 13 Nc 17776/2004-10 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 o zastavení exekuce ohledně částky 185 000,- Kč, a v řízení pokračoval pouze pro náklady exekuce (tzn. náklady exekutora a náklady oprávněného). Dne 14. 10. 2004 podal povinný odvolání směřující jak proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 6. 2004 č. j. 13 Nc 17776/2004-4, tak proti usnesení tohoto soudu ze dne 20. 9. 2004 č. j. 13 Nc 17776/2004-10. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 2005 č. j. 14 Co 79/2005-21, 14 Co 80/2005 odvolání směřující proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 6. 2004 č. j. 13 Nc 17776/2004-4 odmítl a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 9. 2004 č. j. 13 Nc 17776/2004-10 o zastavení exekuce zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté Obvodní soud pro Prahu 4 vydal dne 22. 6. 2005 usnesení č. j. 13 Nc 17776/2004-25, kterým zastavil exekuci (výrok I.), uložil oprávněnému zaplatit povinnému náklady řízení ve výši 2 650,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce povinného (výrok II.) a uložil oprávněnému zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. J. V. náklady exekuce ve výši 5 081,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III.). Uvedené usnesení napadl oprávněný odvoláním. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005 č. j. 14 Co 485/2005-35 bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 6. 2005 č. j. 13 Nc 17776/2004-25 ve výrocích II. a III. potvrzeno a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Toto posledně uvedené usnesení Městského soudu v Praze je napadeno ústavní stížností.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou právní jistoty, porušuje princip předvídatelnosti rozhodnutí a je též neslučitelné s požadavkem obecné spravedlnosti. Uvedené rozhodnutí není podle stěžovatele ani řádně odůvodněno, neboť soud své rozhodnutí zčásti neodůvodnil vůbec, a dále konstatoval, že k jednoznačnému závěru o oprávněnosti podaného návrhu nelze dojít, a přesto navzdory předloženým důkazům rozhodl v neprospěch stěžovatele, aniž by jeho překvapivý právní závěr byl důkazně podložen a řádně odůvodněn. Stěžovatel poukazuje na to, že to byl P. F. jako povinný, kdo nerespektoval pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu a nedostál včas svým závazkům. Stěžovatel uvádí, že přijetí peněz se nijak nebránil a výzvě ke sdělení čísla účtu neprodleně vyhověl, popírá však, že by obdržel jakoukoliv podobnou výzvu přede dnem 31. 5. 2004, a v řízení před soudy obou stupňů k tomu také nebyl předložen žádný důkaz. Tvrzení P. F. proto stěžovatel považuje za mylné nebo účelově zkreslené. Stěžovatel navíc s jistotou nevěděl, jakým způsobem bude úhrada provedena, v úvahu připadala i úhrada poštovní poukázkou či v hotovosti. Číslo účtu právního zástupce stěžovatele navíc P. F. zřejmě znal z předchozích sporů a číslo účtu samotného stěžovatele mohl vzhledem k rodinným poměrům mezi ním a stěžovatelem snadno zjistit i neformálním dotazem. Stěžovatel dále uvádí, že pojem zavinění při zastavení exekučního řízení ve smyslu ust. §268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") je třeba interpretovat nikoli jako příčinnou souvislost s úkonem, na jehož základě bylo řízení zastaveno, tedy procesním návrhem, ale jako souvislost se širším jednáním, které zahrnuje zneužití práva nebo porušení povinnosti. Stěžovatel však nezneužil svého práva ani neporušil svou povinnost. Návrh na nařízení exekuce podal, aniž měl i při vynaložení veškeré opatrnosti možnost předvídat, že následujícího dne bude dlužná částka uhrazena. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho právní věci došlo k porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a tím i k porušení zásady právní jistoty.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 17776/2004, jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a vyjádření P. F. K obdrženým vyjádřením však Ústavní soud nepřihlédl, protože jsou jen opakováním skutečností patrných ze soudních spisů a napadených rozhodnutí, takže je nebylo třeba zasílat k replice.
III.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není další instancí v systému obecného soudnictví a není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů ohledně procesního zavinění zastavení exekuce a ohledně náhrady vzniklých nákladů.
K otázce nákladů řízení Ústavní soud již dříve judikoval v tom smyslu, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení - i když se může někdy i citelně dotknout některého z účastníků řízení - nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. IV. ÚS 497/03). Je tomu tak proto, že Ústavní nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu, tím spíše, pokud jde o akcesorický výrok o nákladech řízení. Není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Uvedené lze vztáhnout i na problematiku náhrady nákladů při zastavení exekučního řízení (tj. nákladů mezi účastníky a nákladů soudního exekutora).
Ve své judikatuře Ústavní soud zároveň vyslovil, že otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze např. v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících předmětné řízení (srov. usnesení sp. zn. II.ÚS 202/01), což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecného soudu, jež by bylo možno označit za svévolné či v zásadním rozporu s principy spravedlnosti (nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98), což se však v projednávaném případě nestalo.
Ve smyslu ust. §271 o. s. ř., o náhradě nákladů řízení při zastavení exekuce soud rozhoduje "podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo". Jde v podstatě o posouzení, zda se oprávněný (ten, kdo podal návrh na exekuci, nebo ten, jehož návrh se považuje za přistoupení k řízení) nedopustil před nařízením exekuce nebo při jejím provádění procesního zavinění.
V předmětné věci Obvodní soud pro Prahu 4 k návrhu oprávněného zastavil exekuci a současně dle ust. §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "e. ř.") a ust. §271 o. s. ř. rozhodl podle zásady procesního zavinění o povinnosti oprávněného nahradit povinnému náklady řízení a dále nahradit exekutorovi náklady exekuce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvod zastavení exekuce spočívá na straně oprávněného. Povinný se sice ocitl v prodlení s plněním pohledávky, ke které se soudním smírem zavázal, ale k datu podání návrhu na nařízení exekuce, tj. k 15. 6. 2004 svou pohledávku uhradil. Podání návrhu na nařízení exekuce tedy podle soudu prvního stupně již důvodné nebylo. Se závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně rozhodl o nákladech mezi účastníky i nákladech soudního exekutora správně dle zásady procesního zavinění zastavení exekuce dle §52 odst. 1 e. ř. a dle §271 o. s. ř. Ve smyslu ust. §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zavinil zastavení exekuce oprávněný, když podal návrh na zastavení exekuce. Navíc podle odvolacího soudu v tomto případě nelze dojít k jednoznačnému závěru, že návrh na nařízení exekuce byl podán důvodně. Povinný sice uhradil dluh až po termínu vykonatelnosti exekučního titulu, ale i z důvodu prodlení oprávněného se sdělením identifikace jeho účtu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky uváděné již v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, s nimiž se však odvolací soud, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, náležitě vypořádal. Jeho rozhodnutí, stejně tak jako rozhodnutí soudu prvního stupně, není v rozporu s příslušnou právní úpravou, je v něm také dostatečně a přesvědčivě vysvětleno, z jakých důvodů byla povinnost nahradit náklady exekuce uložena právě stěžovateli.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně také vyjádřil, že interpretace jednoduchého práva je věcí obecných soudů a Ústavní soud zasahuje pouze v případech, kdy je prováděna svévolně či přepjatě formálně. Interpretace předpisů jednoduchého práva může mít za následek porušení základních práv a svobod pouze tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takovou extrémně vadnou interpretaci však soudu, který v podstatě hodnotil okolnosti, které vedly k zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §271 o. s. ř. v posuzované věci vytýkat nelze.
Ústavní soud tak uzavírá, že neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv, která jsou zaručována v úvodu stížnosti označenými články Listiny, neboť obecné soudy postupovaly v rámci příslušné právní úpravy a interpretaci této právní úpravy obecnými soudy nelze hodnotit jako interpretaci, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rozhodování obou obecných soudů nebylo poznamenáno nepřijatelnou libovůlí.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2006
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu