ECLI:CZ:US:2006:3.US.67.06
sp. zn. III. ÚS 67/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek a/ P. V. a b/ M. P., zastoupených JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Malvazinky 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, č.j. 22 Cdo 611/2005-116, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2004, č.j. 27 Co 362/2004-101, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadly stěžovatelky v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, a navrhly, aby je Ústavní soud zrušil.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 27. 10. 2000, č.j. 5 C 188/97-47, proti stěžovatelkám určil (§80 písm. c/ o.s.ř.), že žalobkyně L. V. je vlastníkem "pozemků parc. č. 105/4 o výměře 15.170 m2 a parc. č. 105/11 o výměře 11.003 m2, označených dle dřívější pozemkové evidence, nyní součástí pozemku p.č. 105/1, v katastrálním území Modletice, obec Modletice, zapsaných na LV č. 543 u Katastrálního úřadu Praha-východ", a odvolací soud toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. O dovolání stěžovatelek rozhodl Nejvyšší soud usnesením dne 6. 10. 2005, č.j. 22 Cdo 611/2005-116, tak, že je jako nepřípustné odmítl (srov. §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.); vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.
Spor, vedený před obecnými soudy, vycházel ze situace, kdy obě procesní strany dokládaly k téže věci (označeným pozemkům) své vlastnické právo. Žalobkyně poukazovala na dědický titul s tím, že vlastnictví nabyla po svém otci (ku dni 1.10. 1977), který pozemky získal přídělem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (na základě přídělové listiny Okresního národního výboru v Říčanech ze dne 26. 2. 1953). Stěžovatelky oproti tomu dovozovaly své vlastnické právo z restituční dohody se ZD Modletice ze dne 13. 4. 1993, resp. z rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Praha-východ ze dne 26. 8. 1993, jímž byla dohoda schválena (§6 odst. 1 písm. b/, §9 odst. 1, 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy účinném znění - dále jen "zákona o půdě"). Obecné soudy přisvědčily vlastnictví žalobkyně; odvolací soud, odkazuje na zákonnou zásadu, že vlastnictví se nabývá ku dni smrti zůstavitele, uvedl, že "v době, kdy rozhodoval pozemkový úřad, který rozhodl o vlastnictví stěžovatelek, již byla žalobkyně vlastnicí sporného pozemku". Proto vlastnictví naopak nemohly nabýt stěžovatelky, jestliže vlastnické právo žalobkyně nezaniklo; její titul, uzavřel odvolací soud, předchází titulu stěžovatelek a je "právně účinný a závazný".
Stěžovatelky mají za to, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny"), neboť obecné soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem, zejména nerespektovaly "zásady a principy restitučních předpisů"; podle jejich názoru nelze dát přednost titulu, který "vznikl důsledkem protiprávního aktu protiprávní státní moci".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst.1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jimi vydaných rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Pro ústavní stížnost je příznačné, že je k standardním ("podústavním") institutům prostředkem subsidiárním (nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky ochrany práv stanovené obecným právem byly vyčerpány) a zúženým potud, že ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu se omezuje jen na hlediska ústavnosti. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Z toho plyne, že samo o sobě není ani rozhodné, namítají-li stěžovatelky pouze, že napadené rozhodnutí je věcně nesprávné; kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, neboť tím je až kriterium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad dotčených právních předpisů (ustanovení) je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání rozhodných právních institutů a jejich vzájemného vztahu (zde především vlastnických titulů podle zákona o půdě a podle zákona č. 142/1947 Sb.), a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní.
Nic z toho, oproti přesvědčení stěžovatelek, dovodit nelze.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
Tak je tomu i v dané věci, neboť ke kolizi dotčených vlastnických titulů se Ústavní soud již vícekrát ve své rozhodovací činnosti vyjádřil, a to ve shodě se závěry, které byly obecnými soudy uplatněny. Přednost vlastnického titulu, odvíjejícího se od nabytí vlastnictví přídělem podle zákona č. 142/1947 Sb., před titulem restitučním, vycházejícím z §6 odst. 1 písm. b/, §9 odst. 1, 2 zákona o půdě, Ústavní soud dovodil kupř. v usnesení ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 431/98, ze dne 10.5.2000, sp. zn. IV. ÚS 188/2000, nebo ze dne 18.8.2000, sp. zn. I. ÚS 316/99. Z těchto rozhodnutí, jakož i z odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, se podává, že nemovitosti, k nimž prokazatelně trvá vlastnické právo osoby, jež ji nabyla přídělem podle zákona č. 142/1947 Sb., resp. osoby jejího právního nástupce, brání tomu, aby byly "restitučně" vydány osobám, oprávněným podle zákona o půdě. Ve zmíněném usnesení ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 188/2000, odpověděl Ústavní soud i na námitku stěžovatelek, jež směřuje k obecnému hodnocení restitučních a obecných právních předpisů; zdůraznil, že "vydáním restitučních předpisů zákonodárce nesledoval obnovení všech původních vlastnických vztahů, ale byl veden snahou následky některých majetkových křivd zmírnit. Proto v restitučních předpisech, tedy i v zákoně č. 229/1991 Sb., vymezil podmínky, způsob a rozsah zmírnění křivd".
Co do identifikace předmětu sporu (dotčených pozemků) postupovaly obecné soudy rovněž v souladu s ustálenými judikatorními názory, které jeho vymezení i pomocí údajů z evidence v pozemkové knize připouští (srov. rozsudek Nejvyššího soudu dne 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96).
Je tedy namístě uzavřít, že stěžovatelkám se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2006
Jiří M u c h a v. r.
předseda senátu
Za správnost:
Jana Němečková