ECLI:CZ:US:2006:3.US.728.06
sp. zn. III. ÚS 728/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. G., zastoupeného JUDr. Milanem Břeněm, advokátem ve Svitavách, nám. Míru 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 7. 2006, čj. 21 Cdo 1971/2005-159, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2005, čj. 14 Co 421/2004-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 9. 2006 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byla těmito rozhodnutími porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel odvolacímu soudu vytkl, že nehodnotil důkazy ve vzájemné souvislosti, neodůvodnil svůj závěr o pravosti stěžovatelova podpisu v dohodě o rozvázání pracovního poměru a nevypořádal se s námitkou stěžovatele o neoprávněnosti P. D. a H. H. jednat či zastupovat zaměstnavatele stěžovatele při podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru.
Usnesení dovolacího soudu stěžovatel vytkl jeho nepřezkoumatelnost. Zmínil nález III. ÚS 84/94, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 3, č. 34, a uvedl, že "nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci". Dále zmínil nález Ústavního soudu č. 153/2004 Sb., a to s poukazem na požadavky kladené na rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu nenaplnění podmínky plynoucí z §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není opodstatněná.
Napadeným usnesením Nejvyšší soud - vázán uplatněnými dovolacími důvody - odmítl dovolání pro nepřípustnost. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatel sice uvedl, že "rozhodnutí byla vydána v rozporu s hmotným právem", z obsahu dovolání a vylíčení dovolacích důvodů je však zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází (s tím, že P. a H. byli oprávněni jednat jménem zaměstnavatele stěžovatele). Námitky stěžovatele tak, dle Nejvyššího soudu, nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, nýbrž dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu. Tento dovolací důvod však nezakládá přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Stěžovatel tomuto usnesení vytkl jeho nepřezkoumatelnost a zmínil otázku požadavků kladených na rozhodnutí o odmítnutí dovolání a dále nezávislost rozhodování soudů v ústavním a zákonném rámci. Stěžovatel však své námitky nijak nespecifikoval a neuvedl, proč má být rozhodnutí dovolacího soudu nepřezkoumatelné. Uvedl jen obecný odkaz na dvě rozhodnutí Ústavního soudu a některé obecné zásady, avšak bez uvedení vztahu k dané věci.
Ústavní soud se nicméně, s ohledem na stěžovatelem zmíněné zásady, zabýval tím, zda Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a zda jeho rozhodnutí nenese znaky libovůle, a dospěl k závěru, že z hlediska ústavněprávního nelze dovolacímu soudu nic vytknout. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že přípustnost stěžovatelova dovolání posoudil v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a závěry o jeho nepřípustnosti jasně a srozumitelně vyložil, a to včetně odkazu na příslušná zákonná procesní ustanovení. Z odůvodnění jeho rozhodnutí ani nevyplývá, že by závěry o nepřípustnosti dovolání byly v extrémním nesouladu s obsahem stěžovatelova dovolání.
Stěžovatel dále brojil proti rozsudku odvolacího soudu. Ohledně této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh podaný opožděně.
Stěžovatel podal dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tedy z důvodu, že věc má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že stěžovatelem vylíčené námitky představují dovolací důvod dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť stěžovatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními. Námitky proti skutkovým zjištěním však nemohou založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Stěžovatel tedy v dovolání uvedl nezpůsobilé dovolací důvody ve vztahu k přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud se proto ani nemohl zabývat otázkou, zda odvolací rozhodnutí má zásadní právní význam. Jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání nezáviselo na úvaze o právním významu odvolacího rozhodnutí, ale bylo přímým a předvídatelným důsledkem toho, že stěžovatel ve svých námitkách neotevřel žádnou právní otázku a jeho námitky tak nebylo možno pod přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu vůbec podřadit.
Takto založené odmítnutí dovolání, které nezávisí na uvážení soudu, nýbrž je přímým a předvídatelným důsledkem, nezakládá počátek počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu dle §72 odst. 4 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"). V daném případě tedy lhůta k podání ústavní stížnosti začala stěžovateli běžet nikoliv od doručení usnesení dovolacího soudu (§72 odst. 4 ZÚS), ale již od doručení rozsudku odvolacího soudu (§72 odst. 3 ZÚS). Ústavní stížnost proti odvolacímu rozsudku tedy byla podána opožděně (srov. usnesení Ústavního soudu: III. ÚS 10/06, III. ÚS 462/06, III. ÚS 566/05, IV. ÚS 155/06, I. ÚS 5/06 a další).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost, v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 7. 2006, čj. 21 Cdo 1971/2005-159, odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný, a v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2005, čj. 14 Co 421/2004-145, ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) ZÚS jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006