ECLI:CZ:US:2006:3.US.88.06
sp. zn. III. ÚS 88/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ Dr. P. E. de J., b/ P. E. de J., zastoupených JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, č.j. 28 Cdo 2081/2005-110, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 20 Co 445/2004, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2002, č.j. 39 C 213/2001-42 ve znění opravného usnesení ze dne 17. 12. 2004, č.j. 39 C 213/2001-75, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhli, aby je Ústavní soud zrušil.
Soud prvního stupně (především) pro nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. zamítl žalobu stěžovatelů o určení, že do dědictví po K. de J. a E. O. náleží spoluvlastnické podíly v rozsahu jedné ideální poloviny, resp. jedné ideální třetiny označených nemovitostí, a odvolací soud toto rozhodnutí, byť "z jiných důvodů", potvrdil. Vycházel z toho, že právní vztahy k dotčeným nemovitostem (a jejich odnětí právním předchůdcům stěžovatelů) bylo nutné poměřovat z hlediska úpravy, stanovené dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., v důsledku čehož jako tzv. arizovaný majetek podléhaly restituční obnově podle zákona č. 128/1946 Sb. Návrh podle tohoto zákona, uvedl odvolací soud, v poválečném období sice byl podán (dne 17.7.1948 bylo poznamenáno podání restitučního návrhu ohledně majetku firmy Bauer a Ornstein), příslušný spis se však dohledat nepodařilo, a stěžovatelé výsledek tohoto řízení ani jinak "neprokázali", resp. "neprokázali, že by proběhlo jakékoli jiné (správní) řízení podle dekretu č. 5/1945 Sb., v němž by byli (jejich předchůdci) úspěšní". Jelikož nelze použít "restituční judikaturu", je nezbytné trvat na tom, aby žalobci složili důkaz, že jejich předchůdci byli ku dni své smrti vlastníky dotčených nemovitostí; to se podle odvolacího soudu nestalo, poněvadž pouhé podání restitučního návrhu podle zákona č. 128/1946 Sb. takovým důkazem není. Proto nezbylo, uzavřel odvolací soud, než žalobu stěžovatelů zamítnout.
O dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud (rovněž napadeným usnesením) tak, že je jako nepřípustné odmítl, když dospěl k závěru, že odvolací soud nevybočil z ustálené soudní praxe ani není jeho rozhodnutí "v rozporu s hmotným právem" (srov. §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.). Zájem, který stěžovatelé sledují, by podle dovolacího soudu mohl nalézat podporu (za splnění dalších podmínek) jen v ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1964 Sb. (v němž by pouhá okolnost uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. mohla mít význam), jelikož však o nároky podle zákona č. 87/1991 Sb. nejde, "je třeba realizaci nároků tohoto druhu doložit buď rozhodnutím příslušného orgánu správního podle dekretu č. 5/1945 Sb. (jmenovitě podle jeho §24) nebo návrhu vyhovujícím rozhodnutím soudu podle ustanovení zákona č. 128/1946 Sb.". Z toho názoru však vycházel i odvolací soud, a jelikož zde takové rozhodnutí není, nelze - uzavřel dovolací soud - závěru, že stěžovatelé vlastnictví svých předchůdců ku dni jejich smrti nedoložili, ničeho vytknout.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že těmito rozhodnutími obecné soudy porušily čl. 11, čl. 36, čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Mají za to, že je "zbavily existujícího vlastnického práva" tím, že nerespektovaly zásadu vyjádřenou v příloze k vyhlášce č. 30/1945 Sb., že "předpisy vydané v oblasti tohoto řádu v době kdy československý lid byl zbaven svobody, nejsou součástí československého právního řádu", stejně jako pominuly názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 1999, sp. zn. 24 Cdo 1212/98, podle něhož "pokud byla podána žádost o restituci majetku podle zák. č. 128/1946 Sb., nelze však zjistit, zda a jak o této žádosti soud rozhodl, je třeba v případě, že nebudou zjištěny zákonné překážky, které bránily restituci majetku, vycházet z toho, že této žádosti bylo vyhověno". Stěžovatelé odtud dovozují, že "vlastnické právo ... (jejich) ... rodiny k nemovitostem, které jsou předmětem sporu, nikdy platně nezaniklo", pročež jsou oprávněni se domáhat určení, že tyto nemovitosti patří do dědictví po jejich předchůdcích. K porušení práva na spravedlivý proces pak podle stěžovatelů došlo tím, že ačkoli učinili "ve věci restituce podle zákona č. 128/1946 Sb." návrh "na pokračování v řízení", soud žádné procesní kroky dosud nepodnikl, jakož i tím, že jejich (předmětná) věc nebyla obecnými soudy projednána "v přiměřené lhůtě", jelikož "ležela přibližně dva roky" u soudu prvního stupně, aniž by byly činěny jakékoliv procesní úkony.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jimi vydaných rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Jinak řečeno, samo o sobě není ani rozhodné, namítají-li stěžovatelé, že napadené rozhodnutí je věcně nesprávné; kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, neboť tím je až kriterium ústavnosti. To se v daných souvislostech - je-li napadeno výlučně právní posouzení věci - nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad dotčených právních předpisů (ustanovení) je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání rozhodných právních institutů a jejich vzájemného vztahu (zde především těch, jež upravují podmínky vlastnických nároků na základě restitučních titulů a určení vlastnictví podle občanskoprávních předpisů obecných), a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní.
Nic z toho v dané věci, oproti přesvědčení stěžovatelů, dovodit nelze.
Především platí, že argumentace stěžovatelů neodpovídá skutečnému stavu poválečného zákonodárství. Podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. byly sice "jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého", prohlášeny za neplatné (jestliže byly uzavřeny po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce), nicméně §1 odst. 2 stanovil, že "způsob uplatnění nároků, plynoucích z ustanovení odstavce 1, budiž upraven zvláštním dekretem prezidenta republiky, pokud se tak nestalo již tímto dekretem". Zákon č. 128/1945 Sb., který tento dekret provedl, vycházel z téhož principu; ku vlastnické obnově podle něho nedochází přímo ze zákona, nýbrž až na základě rozhodnutí soudu vydaného v občanskoprávním řízení o oprávněnou osobou uplatněném nároku na vrácení věci (práva), jenž podle §8 zákona podléhal promlčení (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 18/97, I. ÚS 285/2000, I. ÚS 351/2000 a další).
Stěžovatelé se tedy mýlí, jestliže mají - oproti tomu - za to, že vlastnické právo "jejich rodiny" trvá kontinuálně, a to "ze zákona". Naopak, obecné soudy právem obracely pozornost k otázce, zda na straně právních předchůdců stěžovatelů došlo k vlastnické obnově v režimu restitučního zákona č. 128/1946 Sb.
Vybočení ze standardů racionálního právního nazírání nepředstavuje ani požadavek, jež obecné soudy uplatnily ohledně průkazu takové obnovy. I kdyby právní názor, vyjádřený v judikátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 24 Cdo 1212/98, mohl představovat ústavněprávně relevantní hledisko, je odkaz na něj nepřípadný již proto, že vychází z kvalitativně zcela odlišné situace, totiž ze vztahů restitučních, jmenovitě sledujících určení (domnělé) oprávněné osoby podle §4a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
Rozhodnutí obecných soudů je ve svém výsledku též v souladu se závěry, jež pro ústavněprávní hodnocení vztahu nároků na vlastnickou obnovu podle restitučních předpisů a nároků na určení vlastnictví podle obecných občanskoprávních předpisů (§80 písm. c/ o.s.ř.) vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, když uvedl, že "žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy".
Tvrzení, že v jiném řízení (o nároku podle zákona č. 128/1946 Sb., resp. o návrhu na pokračování v řízení dříve zahájeném) je soud nečinný, je pro posouzení ústavnosti výsledku řízení předmětného bezvýznamné.
Ani výtky z průtahů v řízení napadeném (konkrétně před soudem prvního stupně) nemohou (i kdyby byly shledány důvodnými) mít relevantní vliv na výsledek řízení o ústavní stížnosti. Jestliže ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má "důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv; jinak by totiž kasační nález Ústavního soudu postrádal právní funkci, neboť samotné zrušení pravomocných rozhodnutí by k nápravě průtahů, které již odezněly, nikterak nenapomohlo" (srov. sp. zn. III. ÚS 441/03, IV. ÚS 235/04, IV. ÚS 441/04 a další). Nedodržení "dalších ústavních principů řádného procesu" však stěžovatelé netvrdí.
Je tudíž namístě uzavřít, že výše uvedené podmínky k ingerenci Ústavní soudu v dané věci splněny nejsou; obecné soudy uplatnily právní názory, jimž z hlediska ústavněprávního není důvod cokoli vytýkat, resp. které jsou s výkladem rozhodných právních předpisů, jež již dříve Ústavní soud podal, konformní. Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2006
Jiří M u c h a v. r.
předseda senátu
Za správnost:
Jana Němečková