ECLI:CZ:US:2006:3.US.98.06
sp. zn. III. ÚS 98/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Zuzanou Dostálkovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Široká 83, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1338/2005, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 14 To 62/2004, a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 1 T 158/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citovaná rozhodnutí, neboť míní, že jimi bylo porušeno jeho právo na svobodu projevu zaručené článkem 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V podrobnostech uvádí, že ve svých inkriminovaných podáních soudům používal jen výrazy, jakých sám užívá ve své obvyklé mluvě, a které jsou podle jeho názoru i jinak "jako zcela běžné obecně mezi lidmi používány". Poukazuje na to, že neexistuje žádná právní norma, která by stanovila, které výrazy se smí či nesmí používat, pročež posouzení toho, zda může jít o hrubou urážku nebo pomluvu, je pouze individuálním názorem, který je třeba korigovat s ohledem na celkové "zhrubnutí doby". Stěžovatel též tvrdí, že svými písemnými podáními soudům "pouze vykonával jedno ze svých základních práv - svobodu projevu, která je mu zaručena Listinou základních práv a svobod", a ustanovení §154 odst. 2 tr. zákona je tomu kontradiktorní, neboť může vést k potlačení práva kritického projevu. Ostatně podle jeho názoru nebyla v jeho věci naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu, neboť se sice uchýlil k výrazům, které "nesou rysy vulgárnosti", pro něho však nejsou (nebyly) ničím mimořádným a výjimečným. Znaky trestného činu podle §154 odst. 2 tr. zákona nebyly naplněny také proto, tvrdí stěžovatel, že "vždy se vyjadřoval ke konkrétní osobě" a nikoli "proti konkrétnímu státnímu orgánu".
Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zákona, za což mu byl uložen test odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Krajský soud v Hradci Králové shledal odvolání stěžovatele částečně důvodným a podle §258 odst. 1 písm. b/, d/ tr. řádu tento rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným pokračujícím trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zákona, kterého se dopustil pouze dílčími skutky uvedenými pod body b) až d) napadeného rozsudku (pro další skutek jej obžaloby zprostil), a odsoudil jej ku shodnému trestu jako soud okresní, maje na zřeteli zásadu vyjádřenou v §259 odst. 4 tr. zákona. O stěžovatelem podaném dovolání proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud rovněž stížností napadeným usnesením tak, že je jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e/ tr. ř. odmítl.
Skutky, jejichž spácháním byl stěžovatel uznán vinným, spočívaly (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel učinil konkrétní (označená) písemná podání na adresu soudů a jednotlivých soudců Okresního soudu v Hradci Králové, Okresního soudu v Chrudimi a Krajského soudu v Hradci Králové, obsahující hrubé, vulgární a urážlivé výrazy. Jednal tak v občanskoprávním řízení, v němž vystupoval jako žalobce ve sporu proti České republice - Okresnímu soudu v Hradci Králové o zaplacení 15,- Kč a o náhradu škody 100.000,- Kč, a zmíněnými podáními se vyjadřoval k postupu jednotlivých soudců v řízení, jejich osobní a profesionální minulosti, jakož i k celkové činnosti jednotlivých soudů.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud též opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, a i povinen, posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v hranicích takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu, a shledal, že není opodstatněná.
Co do namítaného porušení svobody projevu vskutku platí, že čl. 17 odst. 1 Listiny zaručuje každému svobodu projevu a právo na informace, čímž se rozumí právo svobodně (nerušeně) projevovat své myšlenky, příp. své znalosti, a právo být informován. Svoboda projevu je konkretizována v čl. 17 odst. 2 Listiny tak, že jejím výrazem je deklarováno právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. V tomto smyslu je Ústavním soudem chápána svoboda projevu jako právo vyjádření vlastních myšlenek, resp. idejí, vědomostí, představ, přání apod., a to jak vůči určitému adresátu, tak veřejně vůči komukoliv; také toto právo je však nutno pojímat v jeho společenském kontextu. Ústavní soud již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, Praha: C. H. Beck, 1998, str. 367) konstatoval, že svoboda projevu a vyjádření vlastních názorů nemá charakter filozofické kategorie, ale jako pojem ústavněprávní při své aplikaci na konkrétní skutkový základ podléhá obvyklým zásadám a pravidlům právní interpretace. Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory, bez ohledu na omezení zákonem (čl. 17 odst. 4 Listiny), je již obsahově omezeno právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy a hodnoty; nejen tato obsahová omezení mohou právo vyjadřovat názory zbavit jeho ústavní ochrany, neboť i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná.
Nazírání Ústavního soudu konvenuje rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva při aplikaci korespondujícího čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Byť Soud uznává, že svoboda projevu se vztahuje též na "informace" nebo "myšlenky", které urážejí, šokují nebo zneklidňují stát nebo určitou vrstvu obyvatelstva, současně dává najevo, že osoba, která tvrdí, že její svoboda projevu byla zbytečně omezena, musela ji sama vykonávat způsobem konsistentním s demokratickými principy; musela být v dobré víře ohledně legitimity svých tvrzení a vyslovit je způsobem slučitelným s demokratickými cíli (např. rozsudek ve věci Observer a Guardian v. Spojené království z roku 1991, A-216, a to na základě rozsudků počínaje případem Handyside z roku 1976, A-24, přes případ Lingens z roku 1986, A -103 a případ Oberschlick z roku 1991, A 204). V rozsudku ve věci Handyside (§49) Soud výslovně uvedl, že kdokoli vykonává práva a svobody garantované prvním paragrafem čl. 10 Úmluvy, má určité povinnosti a nese určitou odpovědnost; mezi ně lze právem zahrnovat závazek vyhnout se v mezích možností urážejícím výrazům, které lze pokládat za útok na práva jiných. Z toho plyne, že není nepřiléhavé působit preventivně vzhledem k urážlivým útokům či je sankcionovat, směřují-li proti objektům ochrany, pokud "podmínky", "omezení" či "sankce" jsou přiměřené legitimnímu účelu.
Námitku porušením svobody projevu adresoval stěžovatel již obecným soudům, které se s ní - ve shodě s uvedenými závěry - adekvátně vypořádaly.
Na stěžovatelovu výhradu, že ustanovení §154 odst. 2 tr. zákona je "kontradiktorní" k ústavně zaručené svobodě projevu, přiléhavě reagoval dovolací soud; připomněl, že ustanovení §154 odst. 2 tr. zákona je jedním z příkladů omezení osobní svobody projevu, které se děje zákonem, a to v mezích čl. 10 odst. 2 Úmluvy, resp. čl. 17 odst. 4 Listiny. Přiléhavě také poukázal na nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 43/93 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, Praha, C. H. Beck, 1994, str. 113), v němž Ústavní soud ustanoveni §154 odst. 2 tr. zákona v rozporu s ústavním pořádkem neshledal.
Se závěry dovolacího soudu se Ústavní soud ztotožňuje i ohledně námitky, že útočil vždy na konkrétní osobu a ne na "státní orgán"; ani zde obecné soudy nevybočily z předvídatelných standardů výkladových, resp. aplikačních, a "nepřípustnou libovůli" jim nepochybně vytýkat nelze.
Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že posouzení, zda se jedná o hrubou urážku je vždy jen subjektivním názorem. Aniž by sledoval ambici na vyjádření obecného pravidla, má Ústavní soud za naprosto výstižné, jestliže dotčené (konkrétní) výrazy stěžovatele považovaly obecné soudy za "koncentrované vulgarismy nejhrubšího zrna" (srov. odůvodnění usnesení dovolacího soudu); jinak řečeno, takovými objektivně jsou a není významné - jak stěžovatel uvádí - že je sám za "neobvyklé" nepovažuje, resp. že pro něho "nejsou ničím mimořádným a výjimečným".
Z odůvodnění napadených rozhodnutí a stěžovatelem připojených (inkriminovaných) podání se pak též podává, že si "kvality" svých podání jako "hrubě urážlivých" byl vědom, neboť z celého kontextu stěžovatelova jednání je zjevné, jaký sledovalo cíl. Ústavní soud tudíž nemá důvod ani k závěru, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly se "subjektivní stránkou" trestného činu, za který byl stěžovatel odsouzen.
Z řečeného plyne, a je pro ústavněprávní rovinu podstatné, že obecnými soudy podané právní posouzení stěžovatelem spáchaných skutků (o které v řízení o ústavní stížnosti šlo) se stěžovatelových základních práv a svobod nedotklo, nepostrádá racionální základnu, nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány a které účastník může předvídat, pročež není ani "svévolné"; obecné soudy též své právní názory rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie samotné správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo. Stěžovatel ústavní stížností pokračoval v právní polemice s obecnými soudy, a to argumentací, kterou již dříve na všech instančních stupních uplatnil; tím staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, jež mu nepřísluší.
Je případné shrnout, že zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod se stěžovateli doložit nezdařilo, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu