ECLI:CZ:US:2006:4.US.1.06
sp. zn. IV. ÚS 1/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 1, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, č. j. 28 Cdo 2591/2005-197, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, č. j. 20 Co 133/2005-163, 20 Co 134/2005 a proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 5. 2004, č. j. 24 C 151/2001-93 a ze dne 3. 2. 2005, č. j. 24 C 151/2001-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 1. 2006, která splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud zjistil z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh, že stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu l dne 5. 6. 2001 domáhala společně s druhým žalobcem - Hlavním městem Prahou, určení vlastnického práva a určení svěření do správy k označeným nemovitostem v k. ú. Staré Město. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudky ze dne 13. 5. 2004, č. j. 24 C 151/2001-93 a ze dne 3. 2. 2005, č. j. 24 C 151/2001-120 žalobu zamítl a na základě vzájemné žaloby naopak určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je Česká republika. Na základě odvolání podaných jak stěžovatelkou, tak i Hlavním městem Prahou, Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 2. 6. 2005, č. j. 20 Co 133/2005-163, 20 Co 134/2005 rozsudek soudu I. stupně ve výrocích ve věci samé potvrdil. Nejvyšší soud pak podaná dovolání odmítl neboť je neshledal přípustnými ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že jako základní právní otázku bylo ve sporu zapotřebí vyřešit, zda došlo k naplnění podmínek uvedených v zákoně č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), pro přechod sporných nemovitostí z vlastnictví státu do vlastnictví stěžovatelky. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýkala, že se nevypořádal se skutečnostmi tvrzenými v podaném dovolání a že řádně své názory neodůvodnil, neuvedl skutkové závěry do souladu se všemi okolnostmi, ani že nevyvodil opodstatněné právní názory. V rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího stěžovatelka postrádá řádné zdůvodnění a vypořádání se s předloženými tvrzeními stěžovatelky. Stěžovatelka má současně za to, že žádný z obecných soudů se řádně nezabýval zbývajícími podmínkami pro přechod vlastnického práva na obec.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž uvedla, že je řádně seznámena s judikaturou Ústavního soudu týkající se zejména práva na spravedlivý proces a v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 302/03, I. ÚS 492/03, IV. ÚS 563/03, III. ÚS 266/03, II. ÚS 67/04 a III. ÚS 126/04.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 151/2001. Z procesního spisu zjistil, že stěžovatelka podala žalobu z důvodu duplicitního zápisu v katastru nemovitostí, týkajícího se osoby vlastníka k předmětným nemovitostem. Určení stěžovatelky jako vlastníka nemovitostí záviselo na tom, zda prokáže splnění podmínek stanovených v §1 zákona č. 172/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení do vlastnictví obcí dnem účinnosti zákona, tj. ke dni 24. 5. 1991, přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.
Obecné soudy při výkladu citovaného ustanovení vycházely z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96, podle kterého musí být pro přechod majetku kumulativně splněny tři podmínky; musí se jednat o majetek, který ke dni 24. 5. 1991 vlastnicky náležel České republice, ke dni 23. 11. 1990 k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce (národní výbor) a s tímto majetkem také hospodařil. Ústavní soud v uvedeném nálezu pak konstatoval, že "právo hospodaření" je pojmem, který byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem "správa", a proto i "hospodaření" je dlužno vyložit z povinnosti hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, tj. nejen tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a reálně využívat. Na základě tohoto právního názoru soud I. stupně dospěl k závěru, že v rozhodné době byly nemovitosti užívány Domem sovětské vědy a kultury v Praze, který byl zřízen jako samostatná právnická osoba, jejíž činnost zahrnovala celé území federace a řídila se příslušnými právními předpisy v ní platnými a z provedených důkazů lze dovodit, že předmětné nemovitosti nebyly v rozhodné době ve vlastnictví České republiky, ale ve vlastnictví československé federace a vlastnické právo nemohlo proto přejít na obec Hlavní město Prahu. Nemovitosti zůstaly ve vlastnictví ČSFR do doby jejího rozdělení na základě zákona o dělení majetku federace č. 541/1992 Sb. a vlastnictvím České republiky se proto staly až dne 1. 1. 1993 (čl. 4 odst. 4 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění účinném ke dni 24. 5. 1991). Soud I. stupně rovněž dospěl k závěru, že pokud nebyla splněna jedna z taxativních podmínek pro nabytí vlastnického práva k nemovitostem obcí, není třeba podrobně se zabývat, zda byly splněny i podmínky ostatní.
Odvolací soud ve své argumentaci přihlédl i k čl. 7 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 4 odst. 4 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., podle kterého patří do působnosti ČSFR zahraniční politika, uzavírání mezinárodních smluv, zastupování ČSFR v mezinárodních vztazích a rozhodování v otázkách války a míru, a stejně jako soud I. stupně dospěl k závěru, že v dané věci šlo o působnost "federace", neboť tímto užíváním státního majetku se realizovala Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o zřízení a činnosti Domu sovětské vědy a kultury v Praze, uzavřená dne 12. 5. 1971 a vyhlášená pod č. 81/1971 Sb. a smlouvu podepsal za československou stranu zmocněnec federální vlády a realizovalo ji federální ministerstvo zahraničních věcí.
Dovolací soud ve svém usnesení o odmítnutí dovolání konstatoval, že nedošlo k tomu, aby odvolací soud řešil právní otázku, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo některou otázku v rozporu s hmotným právem, případně právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu a přikročil k odmítnutí dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usilovala o vyhovění svému návrhu. Odvolací soud se vznesenými námitkami stěžovatelky náležitě zabýval a ve svém rozhodnutí své úvahy podrobně rozvedl a vyložil, proč je neshledal důvodnými dle dikce ustanovení §157 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatelky, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení právních předpisů v napadeném rozhodnutí citovaných se odvolací soud vypořádal, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů.
Pokud se týká námitek vznesených ústavní stížností vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud se meritem věci nezabýval neboť důvodem pro odmítnutí dovolání stěžovatelky bylo zjištění, že rozhodnutím odvolacího soudu nebyla řešena otázka mající po právní stránce zásadní význam, a dovolání proto nebylo ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. V tomto směru stěžovatelka žádné námitky neuplatnila a ani Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Nejvyšší soud se podanému dovolání zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry o nepřípustnosti dovolání patřičně odůvodnil, a to mimo jiné i odkazy na judikaturu Ústavního soudu, jmenovitě na nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 185/96 a I. ÚS 387/97.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává a které v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatelce byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Ústavní soud má za to, že výklad podaný obecnými soudy jak hmotně právních tak i procesních ustanovení není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění.
Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelka tvrdí, že její základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 4, nález č. 80). Čl. 6 odst. 1 Úmluvy současně soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí řádně odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti Finsku, 1977).
Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Ústavní soud právní názory uvedené v odůvodnění napadených rozhodnutích neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem. Rozhodnutí napadená ústavní stížností nejsou ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, na které v ústavní stížnosti stěžovatelka odkázala.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ke shodným závěrům dospěl i ve věci podané ústavní stížnosti druhým žalobcem - Hlavním městem Prahou, kterou byla napadena stejná rozhodnutí obecných soudů, vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. III.ÚS 111/06 (usnesení ze dne 8. 11. 2006).
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu