ECLI:CZ:US:2006:4.US.123.05
sp. zn. IV. ÚS 123/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele JUDr. P. N., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 904/2004, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 5 To 129/2002, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 47 T 4/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 4 3. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 47 T 4/99, jímž byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele ve smyslu §158 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), v souběhu s trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve smyslu §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákona; obou trestných činů se měl stěžovatel dopustit formou pomoci ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Stěžovatel se rovněž dožadoval zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 5 To 129/2002, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí krajského soudu, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 904/2004, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatel uvedl, že jeho ústavní stížnost směřuje primárně proti rozhodnutí dovolacího soudu a sekundárně proti rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího. Dovolacímu soudu stěžovatel vytkl, že ačkoliv tento dospěl k závěru, že stěžovateli nesvědčí tvrzený dovolací důvod, když jeho námitky odmítl jako tzv. námitky skutkové, podrobně se skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zabýval, a to způsobem, jímž v podstatě přisvědčoval závěrům odvolacího a nalézacího soudu. Dle názoru stěžovatele se postup dovolacího soudu může jevit jako účelový, a to tím spíše, že se dovolací soud v jeho důsledku s vlastními dovolacími námitkami nevypořádal.
Pochybení obecných soudů stěžovatel spatřoval v rovině věcné a v rovině procesní. Ve věcné rovině stěžovatel namítal, že nelze vystavět právní závěr o vině na skutkových zjištěních nemajících dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Trestná činnost stěžovatele, za níž byl odsouzen, měla, stručně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel, využívaje svého postavení vedoucího III. odboru Krajského úřadu vyšetřování Brno, resp. vyšetřovatele Městského úřadu vyšetřování Brno, společně se svým podřízeným, resp. spolupracovníkem, Mgr. M., dne 19. 1. 1999 v rozporu s platnými předpisy ve spalovně komunálního odpadu v Brně, Jedovnická 2, zlikvidoval sportovní tašky, jež měly obsahovat 81,85 kg heroinu, zajištěného dne 28. 5. 1998 na hraničním přechodu v Lanžhotě, přičemž nejméně 5 kg heroinu v tržní ceně 4 milionů Kč spálením zničeno nebylo. Stěžovatel a Mgr. M. měli jednat s úmyslem ponechat si heroin za účelem jeho dalšího prodeje, přičemž o tomto prodeji následně Mgr. M. jednal s dalšími osobami. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na skutkové zjištění nalézacího soudu, že nejméně 5 kg heroinu v tržní ceně 4 mil. Kč nebylo spálením zničeno, a konstatuje, že pro toto zjištění není v provedeném dokazování žádný relevantní podklad. Orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo ztotožnit heroin likvidovaný dne 19. 1. 1999 s heroinem zajištěným v jiných trestních věcech, není tedy možno postavit najisto, že dne 19. 1. 1999 nebyla část heroinu zlikvidována. Dle názoru stěžovatele se takto skutková zjištění, resp. vyvozené právní závěry, ocitly v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel rovněž zpochybnil závěry obecných soudů, týkající se subjektivní stránky jednání stěžovatele, když konstatoval, že se žádný z orgánů činných v trestním řízení nevypořádal s variantou, že se stěžovatel stal nástrojem jednání třetí osoby a nevěděl, že část drogy, určené ke zničení, spálena být nemá.
Pokud jde o procesní rovinu, spatřuje stěžovatel pochybení orgánů činných v trestním řízení v popisu skutku, pro který byl stíhán. Popis skutku byl v průběhu přípravného řízení neustále upravován, aniž by dostatečně zřetelně postihoval jednotlivé části údajného trestního jednání stěžovatele a přiřazoval jim odpovídající právní význam ve smyslu skutkové podstaty daného trestného činu. Dále měl stěžovatel za to, že obdobnými nedostatky trpí i skutková část výroku, jež obsahuje nejasné formulace a popis jednotlivých částí jednání stěžovatele, aniž by ve vztahu k nim bylo přiřazeno zavinění a konkrétní skutková podstata. Zavinění i skutkové podstaty jsou v napadeném rozhodnutí formulovány pouze v obecné rovině v rámci právní části výroku rozsudku.
Za závažné pochybení v procesní rovině považoval stěžovatel rovněž užití záznamů o provozu telekomunikačního zařízení (odposlechů) jako důkazu v trestním řízení. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že obecné soudy neměly k dispozici vlastní záznam, nýbrž pouze kopie v podobě magnetofonových nahrávek, které jako důkaz sloužit nemohou. Stěžovatel dále poukázal na absenci protokolu o nakládání se záznamem po jeho pořízení ve smyslu §88 odst. 4 a odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), resp. ve smyslu §55 trestního řádu. Existence takového protokolu je dle jeho názoru nezbytnou podmínkou soudní kontroly za situace, kdy původní záznamy byly zničeny. Jestliže takový protokol neexistuje, pak nelze s jistotou říci, že k manipulaci s předmětnými záznamy nedošlo. V souvislosti s odposlechy stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že žádný hovor ani jeho přepis neobsahuje informaci o jakémkoli jednání stěžovatele souvisejícím s trestnou činností, a dále na skutečnost, že jako důkaz nebyl použit žádný z hovorů vedených stěžovatelem.
V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel provedl výčet procesních pochybení, jež dle jeho přesvědčení vypovídají "přinejmenším o duchu (stylu) rozhodování obecných soudů" a o míře, v níž byla v průběhu trestního řízení šetřena jeho ústavně zaručená práva.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 5. 4. 2005 pak stěžovatel upřesnil petit své ústavní stížnosti, přičemž rovněž zdůraznil, že se v jeho případě nejedná o pouhou polemiku se závěry obecných soudů a že důvody protiústavnosti napadených rozhodnutí uváděné v jeho ústavní stížnosti jsou odlišné než u ústavní stížnosti Mgr. M., ačkoliv by jinak mezi oběma případy mohla být hledána souvislost. S ohledem na důvody uvedené v podání ze dne 4. 3. 2005 stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a fotokopie částí spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 47 T 4/99, a to konkrétně sdělení obvinění stěžovateli ze dne 28. 6. 1999 a obžalobu ze dne 6. 12. 1999.
Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření shodně uvedly, že námitky vznesené v ústavní stížnosti jsou totožné s argumenty, jež stěžovatel uplatňoval v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obdobně se vyjádřil i Nejvyšší soud České republiky, když konstatoval, že se námitkami stěžovatele, týkajícími se tvrzeného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zabýval na str. 8-11 usnesení ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 904/2004. K ostatním námitkám stěžovatele Nejvyšší soud stanovisko nezaujal, neboť dle jeho názoru přesahují rámec jeho přezkumné kompetence vymezený specifikovaným dovolacím důvodem. V závěru svých vyjádření obecné soudy shodně navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Krajský soud v Ostravě v této souvislosti poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 122/05, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost Mgr. M. a v němž se Ústavní soud zabýval námitkami obdobnými těm, jež vznesl stěžovatel.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci svého oprávnění vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužilo.
Právní zástupce stěžovatele byl s vyjádřeními účastníků řízení seznámen, jak patrno z úředního záznamu ze dne 29. 7. 2005 o nahlédnutí do spisu, sp. zn. IV. ÚS 123/05, a z toho, že na tato vyjádření reagoval stručnou replikou, v níž uvedl, že na ústavní stížnosti trvá, proto Ústavní soud již nezasílal tato vyjádření stěžovateli na vědomí.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, vůči němuž ústavní stížnost směřovala v prvé řadě, nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se Nejvyšší soud nadbytečně zabýval skutkovými zjištěními obecných soudů a fakticky se nevypořádal s námitkami vznesenými v dovolání. Nejvyšší soud se v rámci vymezeného dovolacího důvodu, tedy nesprávné hmotněprávní kvalifikace skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zabýval trestností jednání stěžovatele, formou a stadiem trestné činnosti, tvrzenými nedostatky v popisu skutku ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu a údajnou nesprávnou aplikací zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval skutkový stav zjištěný v rámci řízení před soudem prvního, resp. druhého stupně, a v návaznosti na něj vedl úvahy o správnosti kvalifikace skutku. Tímto způsobem se dovolací soud vypořádal se všemi uplatněnými námitkami, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí nikterak nevyplývá, že by podroboval přezkumu skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu či je jakkoliv přehodnocoval. Námitky stěžovatele vůči tomuto rozhodnutí tedy nutno hodnotit jako nedůvodné.
Pokud jde o rovinu, jíž stěžovatel vymezil jako rovinu věcnou, připomíná Ústavní soud, že mu dle ustálené judikatury zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí by mohl být pouze extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), ten ovšem v tomto případě Ústavním soudem zjištěn nebyl. Právní závěry obecných soudů se ve vztahu ke skutkovým zjištěním jeví jako přiléhavé, obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele. To se týká rovněž určení množství drogy, jež nebylo dne 19. 1. 1999 zničeno spálením (str. 153-154 rozsudku krajského soudu), stejně jako podílu stěžovatele na tom, že ke zničení části heroinu nedošlo (zejm. str. 65 a str. 79 rozsudku). Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepřísluší závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.
Ve vztahu k tvrzeným procesním pochybením pak Ústavní soud rovněž odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Pokud jde o námitky vztahující se k popisu skutku, dovolací soud v této souvislosti konstatoval, že výrok o vině obsahuje i část jednání, které je samo o sobě právně irelevantní, avšak dokresluje okolnosti případu a podmínky, které stěžovatel využil ke spáchání trestného činu (str. 6 usnesení Nejvyššího soudu). S ohledem na to, že se jedná o jednání právně irelevantní, není nutné a ostatně ani možné formulovat ve vztahu k tomuto jednání zavinění či trestněprávní kvalifikaci. Podstatné je, že jsou oba tyto aspekty přítomny u právně relevantních částí jednání stěžovatele. Pokud jde o tvrzené nedostatky v popisu skutku ve sdělení obvinění, krajský soud se tímto problémem zabýval a dospěl k závěru, že k porušení práv stěžovatele nedošlo (str. 14 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud se po přezkoumání vyžádaných částí spisu krajského soudu, sp. zn. 47 T 4/99, s tímto hodnocením ztotožnil.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce týkající se nepoužitelnosti kopií odposlechů telefonických hovorů. Shodným problémem se ostatně Ústavní soud zabýval i v usnesení, sp. zn. IV. ÚS 122/05, v němž konstatoval, že krajský soud věnoval řešení předmětné otázky náležitou péči (zejm. str. 127-129 rozsudku), a to jak při objasňování otázky zničených nahrávek (str. 132-135 rozsudku), tak při upřesnění totožnosti mluvčích (str. 136-139 a 152 rozsudku). Vzhledem k okolnostem případu postupoval krajský soud obezřetně, na základě svědeckých výpovědí odstranil nejasnosti, které mohly vyplývat z nedostatků protokolace týkající se odposlechů (str. 130-132 rozsudku). Stejně tak byly objasněny i nesrovnalosti v tzv. observačních protokolech (str. 143-149). Jestliže soud za této situace vyzval stěžovatele, aby doložil své tvrzení, že s odposlechy bylo manipulováno, nelze v tom spatřovat přenášení důkazního břemene, které je v rozporu s právem na spravedlivý proces, resp. s rovným postavením obžaloby a obhajoby. Ústavní soud nemá ani v tomto případě důvod se od výše uvedeného závěru odchýlit, porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy neshledal.
Co se týče výčtu procesních pochybení, uváděných v závěru ústavní stížnosti jako "skutečnosti vypovídající o duchu (stylu) rozhodování obecných soudů", i v tomto případě se jednalo o námitky uplatněné již v předchozím průběhu řízení, s nimiž se uspokojivě vypořádal již soud prvního stupně (str. 16-21 a str. 132 rozsudku).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 3. 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu