ECLI:CZ:US:2006:4.US.124.06
sp. zn. IV. ÚS 124/06
Usnesení
IV. ÚS 124/06
Ústavní soud rozhodl dne 25. dubna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele J. K., zastoupeného Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem Budovatelů 2957, 434 01 Most, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. prosince 2005 č. j. 4 To 850/2005-15, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
V trestní věci stěžovatele, stíhaného pro jednání, v němž je spatřováno podezření ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dle §197a odst. 1 tr. zák., došlo usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. listopadu 2005 č. j. 15 Nt 167/2005-5, resp. v záhlaví označeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem, k jeho vzetí do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu, skutkově naplněného dle názoru obecných soudů jednáním níže popsaným.
Stěžovatel tvrdí, že nebyly (a nejsou) splněny zákonné podmínky pro vzetí do vazby, když odůvodnění předmětného usnesení stížnostního soudu je povšechné, nepřezkoumatelné a má za to, že do něj pojatý stručný odkaz na dosud zjištěné skutečnosti není v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Takto namítá porušení svých ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2, 5 Listiny základních práv a svobod, v důsledku čehož se domáhá, aby Ústavní soud rozhodnutí stížnostního soudu nálezem zrušil.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], k čemuž, jak plyne z dnes již ustálené judikatury, dojde v případě vazebních rozhodnutí zejména tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, II. ÚS 599/01, III. ÚS 121/02).
Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem je přitom patrno, že své rozhodovací důvody opřel zejména o argumentaci vycházející z toho, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin (jednání) spadající do skupiny trestných činů hrubě narušujících občanské soužití, kterého se měl dopouštět po dobu více než jednoho roku vůči poškozené manželce M. K.. V daném ohledu ovšem nešlo o první násilné jednání vůči ní, když předtím byl stěžovatel odsouzen (rozsudkem tamního soudu ze dne 3. září 2000 sp. zn. 1 T 74/2000) pro pokus trestného činu vraždy (§8 odst. 1 ve spojení s §219 odst. 1 tr. zák.) na jmenované k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn 25. března 2004 a byla mu stanovena zkušební doba v trvání čtyř let. Stíhaného skutku se stěžovatel navzdory tomu měl dopustit krátce po (podmíněném) propuštění z výkonu trestu (od 1. října 2004 do 12. listopadu 2005), čímž "navázal" na předchozí způsob života projevující se násilným jednáním vůči poškozené. Zejména potom její výpověď, jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí stížnostní soud, důvodně svědčí podle jeho přesvědčení o tom, že skutek, pro který bylo trestní stíhání zahájeno, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal stěžovatel.
K naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby, a tím i k ústavněprávně udržitelnému odůvodnění vazby, může ve smyslu stabilizované rozhodovací praxe Ústavního soudu postačovat, v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (např. sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03). V intencích tohoto názoru shora nastíněná (racionálně logická) myšlenková subsumpční konstrukce soudu [§67 písm. c) tr. řádu] nevykračuje z argumentačního pole daného rámcem takto postulované (v konkrétní věci stěžovatele skutkově dostatečně a relevantně naplněné) objektivní konstelace, pročež ji lze podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, nevykračujícího pro uvedené z ústavních kautel. Z pohledu jejich postulátů stížnostním soudem dovozená obava ve smyslu §67 písm. c) tr. řádu z okolností, jež jsou popsány v odůvodnění napadeného rozhodnutí, dle názoru Ústavního soudu obstojí.
V návaznosti na tento náhled na stručně formulované stížnostní body byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, a proto posléze o ní rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2006