ECLI:CZ:US:2006:4.US.144.06.1
sp. zn. IV. ÚS 144/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora, se sídlem Praha 3, Táboritská 1000/23, právně zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Benešov, Hráského 406, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2006, č.j. 16 Co 615/2005-42, a proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. srpna 2005, č.j. Nc 7607/2004-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na rovnost podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo na soudcovskou nezávislost podle čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
Shora uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 8 zastavil exekuci nařízenou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. června 2004, č.j. Nc 7607/2004-200 (výrok I.), a uložil povinnému povinnost nahradit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) náklady exekuce ve výši 4.629,- Kč (výrok II.), a současně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). O odvolání stěžovatele, kterým se dožadoval změny nákladového výroku II., a jímž požadoval uložení povinnosti k náhradě nákladů oprávněné straně, rozhodl výše označeným usnesením Městský soud v Praze. Ten potvrdil výroky II. a III. soudu prvého stupně, a současně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ve svém podání stěžovatel poukázal na právní postavení exekutora, které přirovnal k postavením soudce. V návaznosti na to vyslovil závěr, že exekutor při výkonu exekuční činnosti má srovnatelné postavení, a proto je zapotřebí mu zajistit obdobné (materiální) podmínky nezávislosti. Pokud v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného soud rozhodne, že náklady exekuce musí zaplatit povinný, pak tyto v konečném důsledku nese exekutor. Ten - jakožto osoba, která realizuje státní moc - nemá zaručenou žádnou odměnu, v důsledku čehož nastává situace, že stát jedné skupině vykonávající veřejnou moc (soudcům) garantuje vyplacení odměny, zatímco druhé skupině (exekutorům) žádnou garanci na vyplacení odměny neposkytuje. To má být jednak v rozporu s čl. 1 Listiny a současně to má vést k ohrožení nezávislosti exekutorů, podle stěžovatele podřazené pod čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Proto navrhl aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout a to z následujících důvodů.
Ústavní soud konstatuje, že projednávanou problematikou, se zabýval v již skončených v řízeních týkajících se stěžovatele, vedených pod sp. zn. III. ÚS 282/06, III. ÚS 283/06 a IV. ÚS 114/06, přičemž argumentace stěžovatele byla shodná jako v projednávané věci, a to při současné shodě závěrů obecných soudů v jednotlivých řízeních.
Ústavní soud se opakovaně zabýval problematikou k otázce postavení exekutora v nichž konstatoval, že jeho postavení chápe jako postavení podnikatele (viz. usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04, nepublikováno, III. ÚS 118/05, www.judikatura.cz), jehož podnikání s sebou nese rysy výkonu veřejnoprávní funkce (viz. usnesení sp. zn. III. ÚS 158/05, sp. zn. II. ÚS 294/05, a sp. zn. IV. ÚS 331/05, nepublikováno). Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl od tohoto svého názoru odchýlit.
Tato rozhodnutí se rovněž týkala hrazení nákladů exekuce a postavení exekutora v exekučním řízení. Naposledy tuto problematiku komplexně upravil ve svém stanovisku ze dne 12. září 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (viz www.judikatura.cz). Plénum Ústavního soudu se shodlo na tom, že není porušením čl. 11 a čl. 36 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění na zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Ve stanovisku se Ústavní soud vyjádřil i k tvrzení o rovnosti postavení soudu a exekutora při rozhodování o nákladech exekuce. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost, kdy exekutor vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Ani v případě vlastního provádění exekuce, byť byla na exekutora přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, není jeho postavení zcela shodné s postavením soudce. Skutečnost, že exekuční řád přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, nezakládá rovnost jejich postavení. Ostatně pokud by tomu bylo tak, jak tvrdí stěžovatel, nemohl by být exekutor vůbec účastníkem řízení před Ústavním soudem, a to ani v případě rozhodování soudu o nákladech řízení, neboť stát není nositelem lidských práv a svobod.
Tímto stanoviskem je IV. senát Ústavního soudu vázán a pro stručnost na závěry v něm obsažené odkazuje.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu