ECLI:CZ:US:2006:4.US.166.06
sp. zn. IV. ÚS 166/06
Usnesení
IV. ÚS 166/06
Ústavní soud rozhodl dne 24. srpna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. Ch., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem, Advokátní kancelář v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005, sp. zn. 3 Tdo 1502/2005, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.5.2005, sp. zn. 23 To 404/2005, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.11.2004, č.j. 27 T 197/2003-282, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31.3.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 90 Ústavy.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona pro skutek ve výroku rozsudku popsaný; za uvedené trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí věci (kapesního nože); rozhodnuto bylo též o náhradě škody. Spoluobžalovaný I. W. byl tímtéž rozsudkem dle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona.
K odvolání stěžovatele byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušen výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně a nově bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli byl za nezměněného výroku o vině uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let za současného vyslovení dohledu a dále stejný trest propadnutí věci.
Na základě dovolání stěžovatele se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existovaly důvody k vyloučení soudce soudu prvního stupně podle §30 trestního řádu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takové okolnosti naplněny nebyly. Dovolání stěžovatele shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněným z důvodů v jeho usnesení vyložených.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a opakuje námitky vznesené před obecnými soudy. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí soudu první instance je v extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, a to i přesto, že okresní soud provedl poměrně podrobné a rozsáhlé dokazování s důrazem na řádné zachování procesního postupu. Stěžovatel považuje za podstatné, že jeho výpověď, výpověď I. W. a výpověď dalších čtyř svědků - K., V., V. a C. byla soudem hodnocena v extrémním rozporu s jejich skutečným obsahem. Právě tuto skutečnost považuje za největší zásah do práva na spravedlivý proces. Dále stěžovatel polemizuje s hodnocením provedeného znaleckého posudku a výpovědi znalce před soudem, stejně tak i s hodnocením jednání I. W. jako nutné obrany dle §13 trestního zákona. Stěžovatel nesouhlasí ani s hodnocením podjatosti soudce provedeným Nejvyšším soudem.
Okresní soud ve svém vyjádření ze dne 12.4.2006 uvedl, že veškeré námitky odsouzeného jsou liché a vychází z jeho subjektivního náhledu na celou trestní věc, přičemž v podrobném odůvodnění odkázal na rozhodnutí soudů všech stupňů.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 27 T 197/2003, a po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05, dostupné na www.judikatura.cz, Ústavní soud uvedl podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu : "....třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). ...Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03)." Ústavní soud dále konstatoval, že každý proces je přirozeně třeba hodnotit jako celek (in globo) v jeho specifických souvislostech.
Ústavní soud nemůže "přehodnocovat" hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy. Je v kompetenci obecných soudů přikládat určitou váhu jednotlivým důkazům v procesu rozhodování. Ústavní soud nemůže obecným soudům ukládat, jak mají hodnotit výpověď svědků K., V., V., C. či spoluobžalovaného W., jestliže byly zachovány principy spravedlivého procesu, neboť právo na spravedlivý proces znamená, že je jednotlivci zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupoval-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodnil, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé, že odvolací soud přezkoumal náležitosti rozsudku soudu první instance, a to jak po formální, tak po obsahové stránce; dále konstatoval, že okresní soud provedl všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí. Odvolací soud uvádí i další argumenty, proč jednání stěžovatele nelze hodnotit jako nutnou obranu podle ustanovení §13 trestního zákona. Jedinou regulací, kterou krajský soud ve vztahu k rozsudku okresního soudu provedl, byla úvaha o výši trestu. Odvolací soud své rozhodnutí o změně výměry tresty odůvodnil mimo jiné poukazem na jednání obžalovaného Wolka a na zaplacení peněžitého trestu stěžovatelem uloženém mu v předchozím trestním řízení proti stěžovateli pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) trestního zákona.
Stran stěžovatelem uplatněné námitky, že v jeho věci měl rozhodovat podjatý soudce, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění usnesení dovolacího soudu, jímž bylo přehledně a srozumitelně na stejnou námitku stěžovatelem v dovolání uplatněnou reagováno. K tam řečenému není třeba nic podstatného dodávat - snad s výjimkou připomenutí, že stěžovatel své podezření o podjatosti soudce ve vztahu k případu, který je předmětem ústavní stížnosti, ani nijak nezdůvodňuje.
Lze proto uzavřít, že věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu, byl využit i mimořádný opravný prostředek - dovolání. Ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi. Ve skutkových zjištěních a úvahách při hodnocení důkazu na straně jedné a v právních závěrech na straně druhé tak neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah.
Stěžovatel navrhl zrušení celého rozsudku soudu prvního stupně. V části navrhující zrušení rozhodnutí soudu, kterým byl I. W. zproštěn obžaloby, je však ústavní stížnost podaná zjevně neoprávněnou osobou. Dle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ke zproštění obžaloby I. W. došlo sice v řízení, které se týká stěžovatele a které je předmětem přezkumu Ústavního soudu, avšak v daném případě se jedná o vztah obžalovaného W. a orgánu veřejné moci (soudu). Touto částí rozhodnutí tedy nemohlo být zasaženo do stěžovatelových základních práv a svobod, a proto stěžovatel není aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení této části rozsudku (srov. např. III. ÚS 234/96, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 6, usnesení č. 23).
Ve vztahu k výroku prvoinstančního rozsudku o trestu je ústavní stížnost nepřípustná, neboť tato část rozsudku byla rozhodnutím odvolacího soudu zrušena, pročež právně neexistuje; je pojmově vyloučeno podrobit ústavnímu přezkumu neexistující výrok rozhodnutí.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy, s ohledem na jejich systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že v podstatě garantují zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle konstantní judikatury Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat.
Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než stěžovatelovu ústavní stížnost odmítnout zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu