ECLI:CZ:US:2006:4.US.174.05
sp. zn. IV. ÚS 174/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele CZECH International, a. s., Havířov-Suchá, U Pošty 2, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Záhonech 71, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2005, č. j. 5 Afs 53/2004-43, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2003, č.j. 30 Ca 470/2001-23, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 17. 7. 2001, č.j. 474/2001-01-0101/4, a rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 28. 11. 2000, č.j. 3675-0223/04/2000/CZ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 3. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2005, č. j. 5 Afs 53/2004-43, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2003, č.j. 30 Ca 470/2001-23, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 17. 7. 2001, č.j. 474/2001-01-0101/4, a rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 28. 11. 2000, č.j. 3675-0223/04/2000/CZ.
Výše uvedenými rozsudky mělo údajně dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, jež jsou garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na spravedlivý proces).
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka, Czech International, a.s., ručila na základě záruční listiny celnímu úřadu za závazek deklaranta ve výši 290.437,-Kč, přičemž v Jednotné celní deklaraci bylo uvedeno jako název zboží "N-alkany těžké C14-C18" s poznámkou "Bude použit jako čistící prostředek", celní hodnota uvedeného zboží byla vyčíslena na 252.013,-Kč. Poté, co bylo zboží propuštěno do režimu volného oběhu, byla Inspektorátem celní a finanční stráže provedena následná kontrola podle §127 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, jež dospěla k závěru, že údaje o sazebním zařazení zboží jsou nesprávné, neboť deklarované zboží bylo prodáno jako surovina pro výrobu bionafty. Celní úřad v Břeclavi na základě uvedeného zjištění vydal dne 28. 11. 2000 dodatečný platební výměr, č.j. 3675-0223/04/2000, jímž byla deklarantovi dodatečně vyměřena daň ve výši 234.994,-Kč.
Rozhodnutím ze dne 17. 7. 2001, č.j. 474/2001-01-0101/4, Celní ředitelství v Brně zamítlo odvolání stěžovatelky proti předmětnému platebnímu výměru s tím, že ze záruční listiny vyplývá jasný závazek ručitele (stěžovatele) splnit celní dluh do výše poskytnuté záruky, jenž vznikl v souvislosti s přijetím celního prohlášení.
Správní žalobou ze dne 15. 8. 2001 se stěžovatelka domáhala u Krajského soudu v Brně zrušení jak předmětného rozhodnutí celního ředitelství, tak i dodatečného platebního výměru Celního úřadu Břeclav - dálnice. V odůvodnění zamítavého rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č.j. 30 Ca 470/2001 - 23, Krajský soud v Brně uvedl, že ze záruční listiny vyplývá, že poskytnutou zárukou ve výši 290.437,-Kč se zajišťuje celý dluh pro operaci prováděnou podle předmětného celního prohlášení.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2003, č.j. 30 Ca 470/2001-23, podala stěžovatelka kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, v níž zopakovala svá tvrzení z předchozích řízení. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 1. 2005, č.j. 5 Afs 53/2004-43, kasační stížnost zamítl. V odůvodnění pak jmenovaný soud uvedl, že skutečnost, dle níž byl celní dluh rozhodnutím v celním řízení vyměřen v nesprávné nižší výši, nemá na závazek ručitele splnit skutečně vzniklý celní dluh žádný vliv. Vyplývá-li ze záruční listiny jasný závazek ručitele splnit celní dluh ve výši poskytnuté záruky, je vymezen rozsah ručitelského závazku částkou uvedenou v záruční listině, a to bez ohledu na to, zda následně dojde ke změně celního zatřídění zboží deklarovaného v celním prohlášení. Celním dluhem je pak údajně nutno rozumět skutečný celní dluh, tzn. v daném případě skutečnou daňovou povinnost, jež měla být a byla po právu dodatečně vyměřena, nikoli jakoukoli daňovou povinnost, tím méně daňovou povinnost stanovenou v rozporu se zákonem.
Stěžovatelka se s nastíněným právním stavem neztotožnila a proti v záhlaví citovaným rozhodnutím orgánů státní moci podala předmětnou ústavní stížnost, v níž brojí především proti té skutečnosti, že z obsahu záruční listiny nelze dovodit vůli stěžovatelky zavázat se k ručení za celní dluh jiný, než-li ten, jež se vztahuje ke zboží a použití uvedenému v jednotné celní deklaraci. Zároveň stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí celního úřadu ze dne 8. 3. 1999, jímž tento povolil, aby stěžovatelka ručila za zboží označené jako "N-alkány těžké C14-C18" s poznámkou "bude použit jako čistící prostředek". V dalším je vyzvednut nesprávný postup celních orgánů při opravách celního prohlášení a při vydávání dodatečného platebního výměru - tento je stěžovatelkou považován za paakt. Z judikatury Ústavního soudu pak odkazuje stěžovatelka především na rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 362/98, Pl. 8/98, II. ÚS 344/02, I. ÚS 445/00, I. ÚS 107/00.
III.
K předmětné ústavní stížnosti se vyjádřil Celní úřad v Břeclavi, jenž mimo jiné uvedl, že stěžovatelka v záruční listině poskytla záruku až do částky v ní uvedené. Tato záruka byla určena k zajištění skutečně vzniklého celního dluhu z operace prováděné na základě písemného celního prohlášení uvedeného v záručním listě. Dle náhledu jmenovaného celního úřadu se pak stěžovatelka mýlí, jestliže se domnívá, že celní úřad doměřil daň dodatečným platebním výměrem z jiného zboží, než z toho, které bylo deklarováno v celním prohlášení. Stále se jedná o totéž zboží, jehož charakter se nemění. O tom, jak je zboží zatíženo daní, rozhoduje účel jeho použití.
Z přípisu Krajského soudu v Brně vyplývá jeho stanovisko, dle něhož předpokladem vyměření cla v souladu se zákonem je, aby údaj uvedený v celním prohlášení o sazebním zařazení zboží odpovídal skutečnosti. Povinnost zaplatit dovozní clo proto nemůže být založena na nesprávném údaji uvedeném ohledně sazebního zařazení zboží v celním prohlášení.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila též předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu JUDr. Ludmila Valentová (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že uvedla, že dle jejího názoru tvrzení stěžovatelky uplatněná v ústavní stížnosti jsou totožná s těmi, která uváděl v řízení před orgány státní správy i před odvolacím soudem. Dle tohoto vyjádření se obecný soud vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v kasační stížnosti v souladu s platnými právními předpisy a konstantní judikaturou Ústavního soudu. K námitce uplatněné až v ústavní stížnosti spočívající v odlišnosti postupu mezi daňovým řízením a celním řízením (§105 odst. 1 celního zákona) uvedla, že stěžovatelce byla doměřena daň z přidané hodnoty a spotřební daň clo. Postup správce daně - celního orgánu byl zcela v souladu s ust. §320 písm. b) celního zákona, jež odkazuje na ust. daňového řádu (§46 odst. 7). Námitky stěžovatelky směřující do poskytnuté individuální záruky, že se vztahuje pouze na zboží určené deklarovanou položkou celního sazebníku, považuje za účelové. Bylo plně v dispozici stěžovatelky, zda a do jaké výše záruku poskytne - jestliže ji poskytla do výše uvedené v záruční listině, nelze se tohoto závazku výkladem uváděným stěžovatelkou zprostit.
Celní ředitelství Brno, jako účastník řízení, se vyjádřilo k obsahu ústavní stížnosti a vyjádřilo názor, že v daném případě stěžovatelce nebyla upřena soudní ochrana, jak předvídá ústavní pořádek České republiky. Ve vyjádření se podrobně zabývalo jednotlivými námitkami stěžovatelky, přičemž neshledalo ani v současné době žádných důvodů, proč by mělo dojít v souvislosti s ústavní stížností stěžovatelky ke změně rozhodnutí. Argumentaci judikaturou Ústavního soudu shledalo nepřiléhavou, neboť se jednalo o jiný skutkově i právně odlišný případ, a navrhlo odmítnutí ústavní stížnosti.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádná nová tvrzení způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyly tyto zaslány stěžovateli na vědomí.
IV.
Ústavní soud se zabýval výše nastíněnými skutečnostmi a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Čtvrtý senát Ústavního soudu předesílá, že se obsahově zcela identickými ústavními stížnostmi stěžovatelky již zabýval ve svých usneseních ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 172/05, a sp. zn. IV. ÚS 175/05, dále pak v usnesení ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 173/05, a v usnesení ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 176/05. Důvody, pro něž by bylo nutno závěry obsažené v předchozích rozhodnutích měnit, Ústavní soud neshledal.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s interpretací institutu ručení aplikovanou správními a následně soudními orgány. Z ústavně právního hlediska pak jde především o posouzení, zda tento výklad představuje namítané porušení práva na soudní ochranu.
Právní institut ručení je jedním ze zajišťovacích prostředků, jež má sloužit především k posílení právního postavení věřitele, v předmětném případě státu. Ze samotné podstaty ručení vyplývá, že nárok věřitele nemůže být oslabován povahou právního vztahu mezi stěžovatelkou a deklarantem. Ústavní soud má za to, že interpretaci uvedeného institutu obsaženou v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2005, č. j. 5 Afs 53/2004-43, lze považovat za ústavně konformní.
Skutečnost, že správní soudy neakceptovaly právní argumentaci stěžovatelky, neznamená, že neposkytly adekvátní ochranu jejím ústavně zaručeným základním právům a svobodám. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, není jejím vrcholem (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a tudíž mu nepřísluší vykonávat právo přezkumného dohledu nad její rozhodovací činností. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky a v podrobnostech lze odkázat na vyčerpávající rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2005, č. j. 5 Afs 53/2004-43. Dále Ústavní soud dodává, že nálezy, sp. zn. I. ÚS 107/2000 (kde byla mj. řešena otázka obsahu rozhodnutí v daňovém řízení), a sp. zn. I. ÚS 445/2000 (kde byla mj. řešena otázka ručitelovy povinnosti splnit dluh za dlužníka), které stěžovatelka ve stížnosti uvádí, se týkaly jiné skutkové i právní problematiky a odkaz na ně je tedy nepřípadný. Stejně tak je nepřípadný odkaz stěžovatelky na nález, sp. zn. IV. ÚS 460/2000.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. 3. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu