ECLI:CZ:US:2006:4.US.185.06.1
sp. zn. IV. ÚS 185/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Michalem Filipínským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 396/18, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 2. 2003, č. j. 8 C 331/2000-59, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2003, č. j. 15 Co 378/2003-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 4. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 2. 2003, č. j. 8 C 331/2000-59, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit obchodní společnosti UNO PRAHA, spol. s r.o. (dále jen "vedlejší účastnice") částku 149 400 Kč s příslušenstvím a uhradit náklady řízení. Stěžovatelka se rovněž domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 11. 2003, č. j. 15 Co 378/2003-86, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno. Proti výše uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 18. 1. 2006, č. j. 32 Odo 773/2004-111, odmítl, neboť shledal, že řešená otázka nemá po právní stránce zásadní význam a dovolací důvod dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), tak nebyl naplněn.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to zejména tím, že obecné soudy rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když neprovedly veškeré potřebné důkazy. To je dle stěžovatelky zřejmé již z toho, že cena díla byla sjednána částkou 216 000 Kč, přičemž mezi účastníky bylo nesporné, že byla uhrazena záloha ve výši 100 000 Kč. Přesto bylo žalobě vyhověno do částky 149 000 Kč, ačkoliv existence jiné smlouvy nebyla v řízení prokázána. Pokud šlo o jiné práce, jejich cena a rozsah byly mezi účastníky sporné a obecné soudy žádný důkaz v tomto směru neprovedly. Rovněž nebylo přihlédnuto ke stěžovatelkou uplatněné námitce započtení; v tomto směru nebylo dokazování provedeno vůbec, soud účastníky nepoučil a ani nevyzval, aby své důkazy označili či případně existenci pohledávky doložili listinnými důkazy. Jediným listinným důkazem byl zápis ze dne 8. 3. 1996, o němž vedlejší účastnice tvrdila, že se jedná o protokol o předání a převzetí díla, avšak dle stěžovatelky šlo pouze o seznam zjištěných vad díla, které bránily jeho řádnému užívání. K tomuto důkazu byl vyslechnut pouze svědek vedlejší účastnice, k provedení stěžovatelkou navržených důkazů nedošlo. Za zásadní označila stěžovatelka skutečnost, že se obecné soudy vůbec nezabývaly otázkou, zda byla smlouva o dílo uzavřena v souladu s právními předpisy, zejména zda vedlejší účastnice měla podnikatelské oprávnění pro stavební a elektroinstalační práce a mohla tedy výše uvedenou smlouvu uzavřít. Je nerozhodné, že vedlejší účastnice splnila svůj závazek prostřednictvím třetí osoby. Vedlejší účastnice při uzavírání smlouvy věděla, že svému závazku nebude moci dostát, neboť sama nebyla oprávněna v daném oboru podnikat. Obecné soudy měly k této skutečnosti přihlédnout z úřední povinnosti, neboť neměla-li vedlejší účastnice v době uzavření smlouvy ani v době jejího plnění potřebné živnostenské oprávnění, nebylo možno uzavřenou smlouvu o dílo považovat za platnou. Tuto skutečnost bylo možno zjistit z výpisu z obchodního rejstříku, který musel mít soud za účelem ověření právní subjektivity vedlejší účastnice k dispozici. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud z výše uvedených důvodů rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 2. 2003, č. j. 8 C 331/2000-59, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2003, č. j. 15 Co 378/2003-86, zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis okresního soudu, sp. zn. 8 C 331/2000.
Obecné soudy ve svých vyjádřeních plně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Konstatovaly, že stěžovatelka v podstatě zopakovala již dříve uplatněné argumenty, s nimiž se obecné soudy pečlivě vypořádaly. Městský soud měl za to, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně byly provedeny veškeré důkazy způsobilé prokázat právně významné skutečnosti rozhodné pro posouzení dané věci. Obecné soudy proto shodně jako vedlejší účastnice navrhly, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Vedlejší účastnice se postavení účastníka řízení vzdala.
S ohledem na to, že výše uvedená vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovatelce zasílána na vědomí.
III.
Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především namítala neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), resp. tehdy, jestliže by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. O takový případ se ovšem nejednalo, neboť obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně a srozumitelně vyložily, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely a jaké právní závěry z těchto zjištění vyvodily, přičemž jejich závěry se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavé. Městský soud sice na předmětný právní vztah chybně aplikoval ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ačkoliv bylo namístě postupovat dle §631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nicméně s tímto pochybením se již vyrovnal dovolací soud, když konstatoval, že tato okolnost neměla vliv na existenci povinnosti stěžovatelky uhradit cenu za provedení díla.
Je zřejmé, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze rozvedla argumentaci, kterou již uplatnila v odvolacím a dovolacím řízení a s níž se obecné soudy důsledně vypořádaly. Výši plnění ze smlouvy o dílo a rozsahu provedených prací věnoval značnou pozornost již soud prvního stupně, námitkou započtení částky 60 000 Kč proti pohledávce vedlejší účastnice se pak podrobně zabýval soud odvolací. Námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatku živnostenského oprávnění vedlejší účastnice vznesla stěžovatelka až v dovolacím řízení, přičemž dovolací soud se touto skutečností s ohledem na ustanovení §241 a odst. 4 občanského soudního řádu nezabýval. Stejně tak ani Ústavní soud nemohl s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti námitku stěžovatelky přezkoumat, neboť tato nebyla v řízení před obecnými soudy řádně uplatněna.
Pokud jde o skutečnost, že obecné soudy neprovedly další dokazování, resp. zamítly návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování, Ústavní soud opětovně odkazuje na svou judikaturu, z níž vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu účastníka lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že se s důkazními návrhy stěžovatelky řádně vypořádaly, a to prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti. Ústavní soud tedy žádné pochybení, jež by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, neshledal.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu